Růžový palouček jako místo paměti. Ale čeho?

Růžový palouček, památník Aloise Meteláka z roku 1921
Autor: Norbert Schmidt

Vážené dámy, vážení pánové,
milí přátelé,

děkuji za velkorysé pozvání na toto podivuhodné místo. 

Musím ale přiznat, že jak se termín Slavnosti na Růžovém paloučku blížil, čím dál víc jsem váhal, jak bych mohl přispět. Stále víc jsem bojoval s tématem a vhodností toho, co má být řečeno. Dvakrát jsem se sem dokonce sám vypravil, ale ani tyto návštěvy mé mraky otázek nerozptýlily. Ano, Růžový palouček je jistě krásné místo, plné symbolů a paměti. Ale jaké je jeho hlavní poselství? Čím by mohlo a mělo inspirovat dnes?

Nezbývalo mi tedy nakonec nic jiného, než z této pochybnosti udělat hlavní téma úvahy. „Pokud máš problém, mluv o něm!“ To je ostatně klasická rada mnoha moudrých žen a mužů, zpovědníků, pastorů, ale i terapeutů.     

Čím víc jsem se seznamoval s dějinami Paloučku, tím mi byla obtížnost otázky zjevnější. Růžový palouček je totiž nádobou roztodivných obsahů, svědkem roztodivných událostí. Střípky historických skutečností se tu mísí s literárním básněním, které se zase překlápí do rozličných novodobých mýtů. Růžový palouček se stal projekčním plátnem mnoha snů, až protikladných světonázorových konceptů, dokonce politické agitace, včera i dnes. Opravdové hledání identity, pochopení dějin se tu setkává se záměrným šířením dezinformací. Lidová idyla a kýč se tu dotýkají melancholické moudrosti. Literární fikce vytlačuje historickou realitu. Oslava domova se tu potkává s vyháněním nepohodlných, s druhým životem v exilu. Krása uspořádané parkové úpravy se jakoby marně snaží překrýt nebo alespoň zmírnit surovost lidských interakcí. Zazněly tu výborné proslovy vedle řečí dosti povrchních. Seznam vážených řečníků sleduje seznam dalších, kteří tu, ač osloveni, promluvit odmítli. Také dost zajímavá věc. 

To vše tu je koncentrované těsně vedle sebe. Sny, myšlenky, vzpomínky, představy i události jsou na Růžovém paloučku do sebe zapletené jako květy, listy a dlouhé šlahouny onoho slavného pole růžových keřů, které, milí přátelé, roste tam za vámi. Historik Milan Skřivánek shrnul dějiny, soupeření a vrstvení idejí tohoto místa ve své půvabné a nanejvýš poučné knížce Růžový palouček. Pojednání o proměnách historického vědomí. 

Abych se ve všem ještě lépe vyznal, abych místu porozuměl, rozdělil a zjednodušil jsem si dějiny Růžového paloučku do pěti fází – pěti etap.

1. První etapu vyznačuje pozvolné vystupování místa z mlhy času. Potýká se v ní Růžový palouček Panny Marie s Růžovým paloučkem Českých bratří. Nemilosrdné, zcela neježíšovské vyhánění evangelických věřících z jejich domovů ze zdejšího kraje během tvrdé rekatolizace 17. století je hlavní historickou matricí, která později hledá své symbolické lokální ukotvení. 

2. Druhé období je obdobím sbírání střípků historických pramenů, krystalizace příběhů, tvoření legend. Jsme ve druhé polovině 19. století. „Nalezení“ Růžového paloučku je umělé a záměrné. Z působivého literárního příběhu Aloise Jiráska z jeho Starých pověstí českých se během této doby stává bezmála historický fakt. Zdá se, že samotný autor Starých pověstí svému příběhu na sklonku života uvěřil. Palouček je funkčním nástrojem poslední fáze národního obrození, se všemi stíny a vyhrocenostmi, které k tomu patří.     

3. Vybudováním památníku od Aloise Meteláka v roce 1921 (kterému žehná jeho učitel, katolík, architekt Jože Plečnik) a Jiráskovým vyznavačským projevem u příležitosti jeho odhalení začíná jakési třetí období. Růžový palouček se stává ideovou oporou, ba manifestací nové Československé republiky s jejím jasným evangelickým, liberálně demokratickým sebepochopením, které má svůj identitárně se vymezující antihabsburský a antikatolický osten. Růžový palouček se petrifikuje jako „kultovní“ místo evangelicko-liberální verze českých dějin.

4. Čtvrtá etapa je dlouhým obdobím dvou totalit – nacistické a pak komunistické s malým intermezzem krátkého nadechnutí v letech 1945–1948. Protože se Růžový palouček dost dobře nedal zneužít k totalitnímu přeznačení, následují pokusy o plíživé damnatio memoriae. Důležitost osobní víry v Boha, svoboda vyznání, primát občanských, demokratických a humanistických ideálů, to vše je v té době pošlapáváno ve všech polohách.

   

   Růžový palouček na pohlednici z roku 1903
   Autor: Spolek přátel Růžového paloučku od roku 1903

5. Po roce 1989 následuje obnova a snaha o smíření obou českých tradic. Pátá etapa. Pravidelná setkání na Růžovém paloučku jen vzkvétají. Jsou to oslavy nové svobody, demokracie. Velkým a důležitým tématem je také ekumenismus. Rovněž se prosazuje snaha ukotvit lokální paměť v důkladném kritickém historickém poznání všeho, co se kolem Růžového paloučku stalo. Vzniká iniciativa rozšiřující téma exilu, vysídlení, i na pozdější období českých dějin. Růžový palouček se stává především památníkem českého exulantství pro svobodu víry a přesvědčení, symbolem úcty k emigrantům svědomí. 

Po letech růstu ale přichází, zdá se mi, v poslední době určitá únava. Polistopadový étos už nestačí… 

Dějiny Růžového paloučku sledují velké dějiny – české země i světa. Jistá současná dezorientace, strach z budoucnosti, ochabnutí, negativní aspekty globalizace, migrační krize, válka, která opět vtrhla na evropský kontinent… to vše, zdá se, se propisuje i sem na pole mezi Morašicemi, Újezdcem a Makovem. 

Možná se už v jistém smyslu ona pátá kapitola Růžového paloučku chýlí ke konci. Možná by bylo dobré uvažovat o nějakém restartu, napadalo mě.          

Položil jsem si tedy znovu otázku: Pokud by měl být Růžový palouček dál „jedním ze symbolů české historie“, co je jeho jádrem? Co přesně má symbolizovat? Ohlížení se do minulosti přitom jistě nestačí. 

Miloš Krejčí, předseda Spolku přátel Růžového paloučku, mi do mailu napsal krásnou větu: „Doufám, že Růžový palouček časem přestane být vnímán jako připomínka smutného loučení, ale stane se místem potěšení ze setkávání.“ 

Ale co by mělo být DŮVODEM tohoto setkávání? Setkávání samo o sobě jako důvod dlouho nevydrží. 

Sám nemám žádnou chytrou, jednoznačnou odpověď. Jen otázky a vize architekta.

Působivých míst, jejichž základy vyrůstají z ahistorických legend nebo směsi pravdy a básnění, je mnoho. My katolíci spravujeme takových lokalit poměrně dost. Kostelíků a kapliček, kde se údajně zjevil ten či onen, nebo kde uchovávají relikvii jistojistě pravou – a přitom si podobný nárok dělá pět dalších podobných míst – je opravdu požehnaně. 

Ale co tvoří i dnes přitažlivost takových míst a objektů, které postrádají jednoznačně pevný historický základ? 

Jejich síla a přitažlivost tkví většinou v určité nevšední kráse, která je s místem spojená. Výjimečná krajinná konfigurace, výhledy, fascinující architektura nebo uhrančivá socha či obraz a jejich různé kombinace vyznačují základy jejich stále působícího magnetického vyzařování. A když k tomu ještě přibude kouzlo pozdějších výjimečných událostí, zlomových okamžiků dějin, návštěva slavné osobnosti nebo i zcela osobní příběh, se kterým má takové místo spojené vaše babička nebo pradědeček, je genius loci doslova neodolatelný. 

Taková silná, fascinující místa ale vyznačuje přes veškerou jejich „obsazenost“, vrstevnatost výjimečných tvarů a významů i určitá velká míra svobody, kterou návštěvníkovi poskytují. A to je důležité, ba klíčové. Člověk se na nich necítí tlačen k jedné jediné pravdě, kterou by si měl odnést. Ani katedrály přece necpou člověku nějakou křižáckou ideologii, ale naopak nechávají zakusit podstatu radosti, velkoleposti evangelia a sílu kreativity lidského ducha. Taková místa nechávají člověka, aby byl v první řadě sám sebou. Zvedají hlavu. Napřimují páteř. Poskytují volný prostor, aby se v klidu mohl nadechnout, zastavit a spočinout. Aby si uvědomil plně svou existenci, tady a teď. Otevírají nové horizonty, ale dělají to tak, aby za ně mohl nahlédnout návštěvník sám, pokud bude chtít. Silná místa zpřítomňují v konečném prostoru smysl pro nekonečnost. Na ohraničeném místě koncentrují zkušenost překonávání všech hranic. V konkrétním čase na nich zažijete kousek věčnosti. Určitá melancholie, smysl pro její osvobozující nadhled, tedy vědomí, že lidský život je jen kratičkým zábleskem světla v kosmickém dění, k tomu všemu neoddělitelně patří. 

Stará historická místa, která jsou i dnes plná života, většinou doprovází ještě jedna skutečnost: Červená nit dějin je na nich v nějaké hmatatelné podobě dotažená a neustále dotahovaná do současnosti. Takový Pražský hrad například, prastaré sídlo českých králů, neváhal první český prezident T. G. Masaryk – s pomocí slovinského architekta Jože Plečnika – viditelně přestavět na sídlo české demokracie. Václav Havel v jeho budování a otevírání pokračoval. A nemyslím teď jen na skvělý tunel Josefa Pleskota v Jelením příkopě.        

Návštěvníci na Růžovém paloučku
Autor: Spolek přátel Růžového paloučku od roku 1903

Jak toto vše vztáhnout k Růžovému paloučku?

Mnohé z výše uvedeného totiž nacházíme i tady. Je to místo nevšedního klidu, místo s vlastními dějinami. 

Ale třeba by šlo i zde ještě něco rozvinout, napadalo mě. 

Růžový palouček je totiž opravdu výborným zrcadlem novodobých českých dějin. Právě i té jejich nejednoznačnosti, košatosti, protikladnosti a rozhádanosti. A to by se mohlo ještě více přiznat a akcentovat. Možná by zrovna kriticky nahlížená ambivalentnost mohla být oním potřebným spojujícím bodem, který dnes naše společnost opět tolik potřebuje. Ona kritická ambivalentnost by musela nicméně obsahovat pozitivní nasměrování. 

Stále živá tradice setkávání je asi tím největším pokladem Růžového paloučku. Milí přátelé, jste toho důkazem. Třeba by jednou z cest do budoucnosti mohlo být i nějaké konkrétnější tematické zaměření zdejších akcí. Zacílená letní setkání nad aktuálními i věčnými otázkami?

Nevím, váhám, přemýšlím nahlas.

Například: Co přináší převratný technologický pokrok včetně vývoje umělé inteligence? Potřebujeme v tomto kontextu ještě vůbec konkrétní fyzická místa paměti, jako je Růžový palouček? 

Nebo: Jak dnes vzhledem k ruské agresi na Ukrajině znovu promýšlet Evropu jako mírový projekt? Jan Amos Komenský by nám k tomu také jistě i dnes měl co říci. 

Do třetice: Jak konkrétně posílit občanskou a demokratickou angažovanost v našem státě, a to na všech úrovních, tedy i v regionech? Mám na mysli demokracii jako onen masarykovský kritický dialog, který je ale nesen vzájemným respektem a důvěrou, že nám všem jde o co nejlepší společnou budoucnost.

Váhám, přemýšlím nahlas.

Určitě vám na mysl přicházejí ještě lepší a příhodnější témata, než jsem tu právě uvedl. 

Pak mě také ve snech architekta napadalo, zda právě v této souvislosti nedoplnit Růžový palouček i nějakým současným architektonickým nebo uměleckým vstupem. Zrcadlem. Kritickým objektem. Bylo by totiž skvělé posílit jeho dějinami poučené vyklonění do dálky a do budoucnosti. Rozhodně bychom měli eliminovat jakýkoli hřbitovní, jen do minulosti a sklíčenosti obrácený pohled. Buď jak buď, při hledání potenciálních autorů bych každopádně doporučoval nemířit nikam příliš blízko, ale rovnou vysoko a klidně i do zahraničí.

Možná bychom věc mohli svěřit architektu Jeanu Nouvelovi, autorovi zrcadlových vícebarevný triptychů a vznášejících se radostných, světlem perforovaných disků. 

Nebo: Dovedli byste si představit veliký landart na sousedních polích, jak ho realizovali Walter de Marie, Robert Smithson nebo Michael Heizer v amerických pouštích? 

Možná by ale byla příhodnější pochozí socha od architektů, jako jsou Peter Zumthor a David Adjaye. 

Nebo raději někam mezi stromy instalovat jakýsi ohromný patnáctimetrový melancholický polyedr, mnohostěn, který bychom si půjčili z rytiny Albrechta Dürrera? Dokázal by to někdo? 

Nebo by to spíš měl být chladný černý monolit z Vesmírné odysey filmaře Stanleyho Kubricka? 

Třeba by tady na louce mohl dokonce přistát nějaký tajuplný tmavě červený zrcadlový objekt od Anishe Kapoora? Taková gigantická kovová fazole zabírající třetinu – ne, polovinu! – této louky?

***

Tolik mé červencové přemítání. Přeji vám krásné léto a Růžovému paloučku dlouhou budoucnost. Děkuji za pozvání a za pozornost.

Autor je architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.  

O Růžovém paloučku se lze dozvědět více např. v publikacích: Milan Skřivánek: Růžový palouček. Pojednání o proměnách historického vědomí. Litomyšl 2019; František Krejčí, Jaroslav Kroulík (eds.): Spolek přátel Růžového paloučku od roku 1903. Újezdec 2014; nebo přímo na www stránkách Růžového paloučku: https://www.ruzovypaloucek.cz/.