Nález Ústavního soudu z roku 2007, podle nějž by se soudce Fremr nejspíš dopustil porušování zákonnosti a občanských a lidských práv jím odsouzených emigrantů.

"Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vlasty Formánkové - ze dne 17. července 2007, ve věci ústavní stížnosti JUDr. Š. W. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004, kterým bylo v řízení, jehož se stěžovatelka účastnila jako vedlejší účastnice, uloženo České televizi omluvit se JUDr. S. P."

Šlo o předsedkyni soudního senátu, která mj. před listopadem 89 soudila kauzu Jazzové sekce - tato bývalá soudkyně byla součástí reportáže v pořadu ČT Nadoraz, v níž se probírala její role v politických procesech. Poté kvůli této reportáži poté žalovala ČT - a jejím výhrám u běžných soudů učinil přítrž až ÚS). V celém tomto rozhodnutí ÚS je velmi mnoho velmi zajímavých věcí a rozhodně stojí za prostudování.

Vzhledem k dění kolem kauzy JUDr. Roberta Fremra v tomto nálezu nalézáme odlišné pohledy od těch dnešních. Mimo jiné:

"Po sdělení, že rozsudek byl po roce 1989 Nejvyšším soudem zrušen, následuje dotaz na tehdejší předsedkyni Nejvyššího soudu Elišku Wagnerovou, zda bylo možné, aby se před rokem 1989 soudce dostal náhodně k politickému procesu, jako je třeba stíhání za pobuřování, spatřované v podpisu a styku se členy Charty 77, což předsedkyně Nejvyššího soudu vyloučila slovy: „všichni víme, že tyto věci soudili vybraní soudci“.

Nebo: "Konečně vedlejší účastnici nikdo nenutil vykonávat právě funkci soudce...." (Vedlejší účastnicí byla již zmíněná předsedkyně soudu v kauze Jazzové sekce, která podala žalobu na ČT. A tato slova se týkají jejího soudcování před listopadem 89 - pozn. FK).

Nebo: "Mezi tyto hodnoty nepochybně náleží svoboda projevu. Ostatně tuto svobodu proklamovala i Ústava ČSSR ve znění platném před rokem 1989, byť v pokřivené formě, a v celistvosti ji garantoval Pakt (helsinský - poznámka FK) v čl. 19, který vstoupil v tehdejší ČSSR v platnost 23. 3. 1976. Formálněprávní garance svobody projevu skrze tehdy platnou Ústavu a skrze Pakt jen podtrhují povinnost každého tehdejšího soudce interpretovat právo tak, aby svoboda projevu osoby před soudem stojící byla respektována.
Pokud kárný senát Vrchního soudu v Praze v rozhodnutí o návrhu ministra spravedlnosti na odvolání vedlejší účastnice z funkce soudce rozvíjel formalistické teorie o spornosti aplikační přednosti mezinárodních smluv o lidských právech v době předlistopadové a dospěl-li poté k názoru, že nelze vedlejší účastnici činit odpovědnou za to, že neaplikovala v kauze pánů K. a M. Pakt, neboť ani teorie nebyla v tomto ohledu jednotná, pak kárný senát vrchního soudu zcela přehlédl povinnost soudce soudit v souladu s právem (nejen v souladu s formálně chápaným zákonem), které jako spravedlivý výrok soudce respektující především základní práva osob uvádí v život do té doby mrtvou literu formálního zákona. Pokud soudce tuto povinnost neplní, rozhoduje v rozporu s právem, přičemž pojmy zákon a právo jsou, jak známo, užívány v obecném jazyce jako synonyma, resp. jsou užívány promiscue. Jazyk televizní reportáže je samozřejmě jazykem obecným. Nelze proto od něj vyžadovat puristickou právně pojmovou čistotu, která je ostatně, jak sám vývoj práva od druhé poloviny 20. století ukázal, toliko iluzí i v rigidně vymezené oblasti práva samotného."

(Srovnej se současným tvrzením, že JUDr. Fremr musel soudit a odsuzovat emigranty v politických procesech podle tehdejšího práva, tudíž vše bylo a je v pořádku - FK.)

CELÉ ROZHODNUTÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU SI MŮŽETE PROSTUDOVAT ZDE.