Muzikant, člen Symfonického orchestru Českého rozhlasu, stálý host Pražské komorní filharmonie, Českého národního symfonického orchestru i orchestru Státní opery Praha, ale také frontman skupiny Svatopluk. To je kontrabasista Rostislav Tvrdík. Kdy se zamiloval do hudby a proč je těžké dostat se do slavných koncertních hal?

Rozhovor Hradec Králové 10:31 12. srpna 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

A jste také Bělohraďák, protože žijete v Lázních Bělohrad.
Ano, když mi bylo jeden rok, letos mi bude 66, tak jsem tam byl poprvé na prázdninách u dědy. Každoročně jsem tam prožíval dva letní měsíce s místními kluky a s celou tamní společností.

A také s tenisem. Někdy od 13 let, kdy jsem přišel na kurty, ani jsme nechodili na oběd. Vše se odehrálo na tenise.

A tam také začala vaše láska k muzice?
S muzikou to začalo, když mi bylo asi devět let. Dědeček byl nimrod, velký myslivec, takže měl všude vystavené parohy a visela tam také taková lesnická polnice, zatočená trumpeta.

S kamarády jsme ji jednou sundali dolů, museli si vzít židli, abychom na ni dosáhli. Ale vtip byl v tom, že kluci do ní foukali a nevylezl žádný tón.

Já jsem to vzal a hned mě napadlo, že se do toho musí prostě s těmi rty nějak zavrnět, zaprdět. A vyšel z toho tón a mě to hrozně oslovilo. Tak jsem pořád troubil a táta pak říkal, hele, protože chodil na pivo s jistým Vostárkem, což byl hornista z divadla, náš kluk tady furt troubí.

Tak jsem šel k němu a on řekl, že půjdu na trubku. A v devíti letech jsem začal hrát na trubku v lidové škole umění.

Vy jste potom i na konzervatoři vlastně hrál na trubku, i když jste ve finále kontrabasista.
To je další neuvěřitelný zlom mého života. Šel jsem na konzervatoř na trubku, ale protože jsem měl nátisk mírně doleva, tak profesor, který mě tam vyfasoval, mi začal ten nátisk přestavovat a dopadlo to tak, že jsem o pololetí nezahrál ani jeden tón.

A bylo to opravdu zle. A věděl jsem, že z toho hlavního oboru, proč jsem vlastně na konzervatoři, zřejmě budu muset odejít.

Ale klika byla, že mám velkou ruku. Na konzervatoři tenkrát byli jen dva kontrabasisté, a musím zmínit prof. Lubomíra Mátla, který mne velmi podržel. Říkal, hele, to je škoda, on ten Tvrdík je docela dobrý, tak mi vrazili do ruky basu.

Já jsem se toho chytil jako stébla a začal jsem poctivě cvičit a tím jsem se zachránil. Ve třetím ročníku už jsem hrál s tamním velmi dobrým komorním orchestrem.

Z trumpety na kontrabas

Vstupoval jste na konzervatoř jako trumpetista a vyšel z ní jako kontrabasista.
Pak jsem šel na vojnu a po ní jsem se ocitl v Praze a tam jsem dělal konkurz do rozhlasového orchestru.

Plachetka: Don Giovanni mohla být moje osudová role, ale ujel mi vlak. Nejčastěji mě potkává Leporello

Číst článek

Kde všude jste hrál už po světě?
Všude. Japonsko, Amerika, Německo samozřejmě mnohokrát, Belgie, Rakousko, Itálie. Já nevím, Evropa prakticky celá. Toho ježdění bylo hodně. Také Amerika a Carnegie Hall, to bylo dobré.

Byli jsme tam letos v únoru s Českým národním symfonickým orchestrem, který slaví 30 let. Je to soukromý orchestr, který založil trumpetista Jan Hasenöhrl, který odešel z rozhlasu. Je to výjimečná parta, protože to jsou vlastně všechno nejlepší symfoničtí muzikanti z Prahy.

Jaké to bylo ve slavné Carnegie Hall v New Yorku?
Samozřejmě úžasné. Byl to takový dárek k třicátému výročí založení tohoto výjimečného orchestru s velkým renomé.

Byli jsme prostě v Americe, v Carnegie Hall, to je pro muzikanty něco jako pro horolezce Mount Everest. V naší branži klasické hudby je to taková třešnička na dortu.

Čím to, že je slavná Carnegie Hall pro mnohé nedosažitelná?
New York, to je takový kotlík, kde se všecko mele. Amerika je prostě výspa nejvyšší. Metropolitní opera pro operní zpěváky a Carnegie Hall pro klasickou muziku.

Andrew Carnegie byl ocelář v 19. století, vydělával obrovské peníze a nejspíš byl vzdělaný, protože na drahém pozemku, nějakých 200 metrů od Central parku postavil Carnegie Hall. A já se přiznám, že jsem ne snad smutný, ale takový vyosený, že tady u nás je tolik bohatých Čechů, a nikdo není schopný investovat třeba jednu miliardu do nějaké krásné koncertní haly.

Vůbec nic by jim to neudělalo. Ale je to ani nenapadne. Přitom je to jejich takřka povinnost pustit chlup do kultury. Andrew Carnegie to udělal, ale naši miliardáři to neudělají. Z toho jsme nešťastný, to říkám úplně vážně.

A jaké bylo tam hrát?
Za prvé bylo vyprodáno, za druhé byl standing ovation, za třetí jsme hráli Beethovena, Dvořáka a Brahmse a hrál tam s námi výborný americký houslista. Je tam samozřejmě takový genius loci, cítíte, že to není jen tak. Úžasná energie. Hraje se tam krásně, prostě je to správně postavené, správné místo pro hudbu.

Hudební lásky

Co další vaše hudební lásky? Protože vy jste žánrově rozkročený, neděláte jen klasickou muziku, ale i další žánry.
Třeba s Jiřím Linhou, teď už bohužel nebožtíkem, slavná kapela Linha Singers, jsem natočil dvě cédéčka, hrál jsem s ním asi 2,5 roku. Ale já mám prostě rád muziku, rád ji natáčím, mám rád koncerty. Ale co je pro mne největší čest, a co mě vnitřně nejvíc obohacuje, to je dědictví po Sváťovi Karáskovic, se kterým jsme byli kamarádi.

Máme kapelu Svatopluk, kde hrajeme jeho texty, a to jsou vlastně kázání. Můžu je zpívat a to je pro mě teď nejvíc. Z toho mám dobrý pocit a radost.

Svatopluk Karásek, český písničkář, ale také evangelický farář.
Evangelický farář, kterému komunisté řekli, že nemůže být farář, nedali mu souhlas. On se stal kastelánem na hradě Houska, a díky němu tam natočili Plastici svoji první desku. Takže všecko zlé je pro něco dobré.

Původně jsme kapela všech zapadákovů v republice, tvrdí zpěvák Petr Fiala o skupině Mňága a Žďorp

Číst článek

On nemohl kázat z kazatelny, tak kázal přes své bezprostřední písničky. Jsou teologicky úplně jedničkové a zároveň obyčejné a lidské. Já z nich mám obrovskou radost. Je pro mě velká čest, že je můžu zpívat.

Co Lázně Bělohrad? Vy tam žijete, nepocházíte odtamtud, ale zapustil jste tam kořeny.
Dědeček byl četnický štábní strážmistr ve Dvoře Králové. Když mu bylo 18 let, tak šel do první světové války, tam byl raněný. Potom byl u prezidenta Masaryka, u starého pána, v jeho osobní stráži. Byla to velká charismatická osobnost.

A prostě Bělohrad je pro mě místo, kde mi je dobře, mám tam svůj svět s lidmi, se kterými tam žiji. A je tam i tenis, který teď tedy nemůžu hrát, jelikož jsem tlustej, musím zhubnout.

Ale je tam výborná tenisová parta. Je mi tam prostě dobře. Je tam prostor pro kolo, je tam místo na plavání, je tam místo na všechno. Nádherná krajina, nová výborná starostka, Alena Kuželová, tak věřím, že i tu kulturu tam teď bude nějak postrkovat.

Jakub Schmidt, Milan Baják Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít