Tragický osud Isabelly Parmské. Manželka Josefa II. vynikala v matematice a milovala jeho sestru

Když Marie Terezie hledala manželku pro svého syna, budoucího císaře Josefa II., musela si počínat velice obratně. Zapojila to nejlepší ze svého úsudku a diplomatické předvídavosti, aby vybrala nevěstu z rodu, který byl silný, ale ne příliš, bohatý, ale ne zas moc, a tak akorát spřátelený, aby případný sňatek přinesl potřebné politické výhody. Ne, že by při výběru nějak zvlášť zohledňovala preference svých dětí, ale z dynastických důvodů i jí záleželo na tom, aby manželství bylo šťastné. Předložila synovi pečlivě sestavené portfolio evropských princezen a ten si z nich vybral portrét osmnáctileté španělské princezny.

Isabella Parmská byla dcerou prince Filipa, druhého syna španělského krále Filipa V., a jeho ženy (a zároveň sestřenice) Louise Francouzské. Ačkoliv nebyla dcerou panovníka, byla spřízněná hned s několika evropskými panovnickými rody. Právě ono mocné spojenectví Francie a Španělska, které stvrdili sňatkem i Isabellini rodiče, se Marie Terezie pokoušela svoji sňatkovou politikou nabourat.

Isabella Parmská se zdála být po všech směrech vynikající partií. Vynikala půvabem, byla inteligentní a zajímavá. Dětství strávila na dvoře svého dědečka z otcovy strany. Otec krátce po jejím narození odešel na frontu do války o rakouské dědictví a matku její dcera příliš nezajímala; když se Isabella narodila, bylo Louise Francouzské teprve čtrnáct let, a nemluvně ji nechávalo zcela chladnou. Babička, španělská královna Elisabeth Farnese, naproti tomu svoji malou vnučku zbožňovala a každý den o jejím zdraví a schopnostech nadšeně informovala svého syna v dopisech. Už ve velmi brzkém věku bylo zřejmé, že Isabella je bystré a nadané dítě; obdržela vzdělání, které bylo u dívky té doby a toho postavení až neobvykle důkladné. Malá Isabella udivovala svými schopnostmi a zájmy a babička jí věštila zářnou budoucnost.

Starosti její rodině ale dělal dívčin temperament. Byla výbušná a často propadala záchvatům zuřivosti a vzteku. Její matka na tyto dětské výlevy reagovala podobně bezcitně, jako na všechno, co se týkalo Isabelly. Zacházení, které vyžadovala po vychovatelích své dcery, připomínalo vojenský výcvik spíše než důsledné vedení, jak si v dopise stěžovala Elisabeth Farnese synovi. S dcerou neměla špetku trpělivosti a kdykoliv mohla, od její výchovy se distancovala.

Na začátku roku 1749 odvezla matka sedmiletou Isabellu do Paříže. Isabella si Paříž zamilovala a Paříž si zamilovala ji. Energické město překypovalo příležitostmi, hýřilo barvami a vzruchy. Dny a večery trávila na koncertech a v opeře, hrála stolní hry a karty. Prarodiče z matčiny strany, francouzský král Ludvík XV. a královna Marie Leszczyńska, byli ke všemu svou vnučkou nadšeni a všemožně ji rozmazlovali. Pařížský dvůr byl v natolik velkém protikladu k rigidnímu, šedému španělskému dvoru, že byl návrat domů pro bystrou dívku jako facka přímo do tváře. Manželství, které by ji vytrhlo z nudy španělského dvora, očekávala s nadějí.

Bylo více než obvyklé u panovnických rodin té doby, že snoubenci se poprvé viděli až na své vlastní svatbě. Isabella Parmská poznala dříve svého tchána, císaře Františka I., než svého manžela. Marie Terezie byla se svým výběrem spokojená; po prvním setkání s ní onačila nevěstu za „zcela perfektní“. Její prvorozená dcera Marie Anna nad Isabellou ohrnula nos už z principu: španělská princezna se měla stát po matce první dámou u dvora a zaujmout tak její místo. Zato další z dcer Marie Terezie, Marie Kristina, nešetřila chválou: podle ní byla její nová švagrová „tím nejkrásnějším člověkem, kterého kdy spatřila“.

Mladičký Josef přistupoval ke manželství s mořem obav a rozpaků. Ač na domluvených dynastických sňatcích bylo pramálo romantického, Josef se toužil stát dobrým, milujícím manželem, a už dopředu se svého závazku děsil. Se ženami to navíc vůbec neuměl. V jejich přítomnosti se cítil nesvůj, považoval je za prostoduché, navíc byl plachý a nevěděl, o čem s nimi má mluvit. Když k němu poprvé přiváděli Isabellu, celý zrudnul. Když poprvé promluvila, téměř oněměl. Byl svou budoucí ženou zcela okouzlen - vyrazila mu dech nejen její krása, ale také její inteligence, nenucenost a vtip. Nikdy v životě nepotkal ženu tak velkého nadání a schopností: výborně hrála na housle, zajímala se o přírodní vědy i literaturu, rozuměla technice a mechanice lépe než on a byla schopna řešit i složité matematické úlohy. Psala básně a milovala divadlo, mluvila plyně několika jazyky. Krom toho byla také pohybově zdatná, výborně tančila a jezdila na koni. Nebylo sporu, že se zamiloval, snad poprvé (a jistě naposledy) v životě, hluboce a fatálně. Někdy v době své svatby se zamilovala i Isabella. Bohužel ne do svého muže.

Že Isabella svého muže nemiluje bylo brzy jasné všem kromě zamilovaného Josefa. Nikomu to ale příliš vrásek nedělalo; nebylo povinností manželky císaře svého muže milovat. Povinností bylo oddaně plodit potomky a této povinnosti se Isabella držela. Narození prvního dítěte v roce 1762 bylo očekáváno s nadšením, které později nezkalil ani fakt, že se narodila dcera. Tu pojmenovali po babičce - Marie Terezie. Josef sám byl do své dcerušky celý blázen a o to více zahrnoval pozorností a něhou i svou ženu. Byl dokonce osobně přítomen jejímu narození a navzdory všem očekáváním a společenskému úzusu té doby držel během porodu svoji ženu za ruku.

Marie Kristina (v rodině zvaná mazlivě Mimi) byla nejmilovanějším dítětem Marie Terezie. Byla považována za mimořádně inteligentní a umělecky nadanou, bystřejší a duchaplnější než všechny její sestry. V době, kdy se její bratr oženil s Isabellou Parmskou, se právě zotavovala z nešťastné lásky k vévodovi Ludvíku Evženovi z Wurrtembergu, kterou jí jako nehodnou jejímu postavení zatrhla matka.

Není jisté, kdy přesně se začala Mimi blíže přátelit s Isabellou. O vývoji jejich vztahu máme doklady zejména z pozůstalosti Marie Kristiny čítající stovky dopisů, psaníček a básní, které své švagrové Isabella věnovala (dopisy psané Mimi byly po smrti Isabelly zničeny). Veškerá korespondence nasvědčuje tomu, že Isabella se do Mimi bezhlavě zamilovala, zatímco Mimi byla ze začátku rezervovanější a cit se v ní probouzel jen pozvolna; jisté však je, že nakonec opravdu vzplanul, protože Isabella ve svých dopisech otevřeně odpovídala na vyznání, jejichž přesné znění už si můžeme jen domýšlet.

„Říkali mi, že den začíná Bohem, ale já začínám každý den myšlenkou na tebe, kterou tak vroucně miluji. Nedokáži myslet na nic jiného,“ psala Isabella švagrové.

Až nezvykle blízké pouto mezi švagrovými neuniklo dvorským klepům. Zdá se, že o románku císařská Vídeň věděla; dvojice si vysloužila přirovnání k Orfeovi a Euridice, hrdinům antických bájí. Jediný, kdo nic netušil, byl stále slepě zamilovaný Josef.

Po narození prvorozené Marie Terezie otěhotněla Isabella ještě třikrát. Dvakrát skončilo těhotenství potratem. Někdy v té době se u Isabelly projevily naplno duševní neduhy, které byly řečí své doby označovány jako melancholie. Dnes bychom patrně řekli, že trpěla depresemi. Marie Terezie o ni měla takový strach, že doporučila Josefovi, aby jí dopřál delší čas na zotavení, než se začnou znovu pokoušet o syna. Isabelle se ale nijak neulevilo. Ochromovala ji skepse, pociťovala hlubokou existenciální prázdnotu, kterou dozajista podpořil i fakt, že roli oddané choti jen předstírala, stejně jako pocity viny z přesvědčení, že její vztah s Marií Kristinou je hříšný. Dispozice k psychickým chorobám, které byly smutným dědictvím po incestních vztazích jejích předků, se naplno projevily ještě před dvacátým rokem jejího života. Dny plné radosti, kdy překypovala energií, se střídaly s dny, kdy se propadala na dno. Před očima se jí zjevovaly temné stíny, trpěla stihomamem a bludy a slýchala hlasy. Příliš často a s přílišnou láskou přemýšlela o smrti, o které jí vyprávěly hlasy v její hlavě.

Smrt ji nakonec dostihla dříve, než by si snad i sama přála. Během svého posledního těhotenství se nakazila pravými neštovicemi. Nákaza vyvolala předčasný porod a dítě, dcera pojmenovaná po Marii Kristině, zemřelo krátce po něm. Pár dní poté, 27. listopadu 1763, zemřela ve věku nedožitých 22 let i Isabella Parmská. Byla pohřbena vedle své mladší dcery. Roku 1770 přibyl k jejímu boku další sarkofág; prvorozená dcera Marie Terezie zemřela na zápal plic. Arcivévoda Josef se ze smrti ženy a dcer nikdy nevzpamatoval.

ZDROJE:

Vovk, Justin C. (20. ledna 2010). In Destiny's Hands. Five tragic rulers, Children of Maria Theresa. iUniverse. ISBN 978-1450200813

Tamussino, Ursula (1989). Isabella of Parma. Wife of Joseph II. Österreichische Bundesverlag. ISBN 978-3215070686