Sopranistka Kathleen Battle slaví 75. narozeniny

Kathleen Battle se narodila 13. srpna 1948 v Portsmouthu ve státě Ohio jako nejmladší ze sedmi dětí v rodině ocelářského dělníka. Její matka se aktivně podílela na gospelové hudbě v rodinném kostele Africké metodistické episkopální církve. Hudbě a zpěvu se Kathleen věnovala už na střední škole a později získala stipendium na University of Cincinnati – College-Conservatory of Music, kde studovala zpěv u Franklina Bense a spolupracovala také s italským basistou Italem Tajo. Vystudovala obor hudební výchova a pokračovala v magisterském studiu. V roce 1971 zahájila učitelskou kariéru na městské veřejné škole v Cincinnati a pokračovala v soukromém studiu zpěvu. V New Yorku studovala u basbarytonisty a pedagoga Daniela Ferra.

Začátkem profesionální kariéry bylo její vystoupení na festivalu v italském Spoletu 9. července 1972, kdy zpívala sopránové sólo v Brahmsově Německém requiem pod taktovkou Thomase Schipperse, který si ji jako sólistku vybral na konkursu v Cincinnati. V následujících letech Battle zpívala na několika dalších orchestrálních koncertech v New Yorku, Los Angeles a Clevelandu. Schippers ji představil svému kolegovi Jamesu Levinovi, který ji angažoval pro koncert v Cincinnati v květnu 1974 jako sólistku v Mahlerově Osmé symfonii. To je počátek přátelství a úzké spolupráce mezi Levinem a Kathleen Battle, která trvala dvacet let a přinesla vedle operních produkcí a řady koncertů také několik nahrávek. Oba umělce tato spolupráce zavedla nejen do Metropolitní opery, ale také na festivaly v Salcburku a Ravinii či do Carnegie Hall.

V opeře Kathleen Battle debutovala v roce 1975 jako Rosina v Rossiniho Lazebníku sevillském v Michigan Opera Theatre v Detroitu. V následujícím roce debutovala v New York City Opera jako Zuzanka v Mozartově Figarově svatbě, v roce 1977 v San Francisco Opera jako Oskar ve Verdiho Maškarním plesu a v Metropolitní opeře v New Yorku jako Pastýř ve Wagnerově Tannhäuserovi (pod vedením Jamese Levina). Na festivalu v Glyndebourne debutovala v roce 1979, kdy zpívala Nerinu v Haydnově La fedeltà premiata.

Osmdesátá léta přinesla četná vystoupení v recitálech, sborových skladbách a opeře po celém světě. V roce 1980 debutovala Battle v opeře v Curychu jako Adina v Donizettiho Nápoji lásky, roku 1982 na Salcburském festivalu v Mozartově Così fan tutte. V roce 1985 se představila v Mozartově Korunovační mši v bazilice svatého Petra ve Vatikánu, kterou dirigoval Herbert von Karajan za přítomnosti papeže Jana Pavla II. V témže roce debutovala v londýnské Královské opeře Covent Garden jako Zerbinetta ve Straussově Ariadně na Naxu. V roce 1987 ji pozval Karajan, aby zazpívala Hlasy jara Johanna Strausse na Novoročním koncertě Vídeňských filharmoniků ve Vídni.

V opeře zpívala řadu rolí, včetně Oskara v Lyrické opeře v Chicagu a vysoce ceněnou Händelovu Semele na koncertech v Carnegie Hall. Do Salcburku se několikrát vrátila, aby zpívala Zuzanku, Zerlinu a Despinu, tedy mozartovské role, které v tomto období zpívala i v několika dalších operních domech. Během této doby se prosadila také v Metropolitní opeře, kde účinkovala ve více než 150 představeních ve 13 různých operách, včetně první inscenace Händelova Julia Caesara v Egyptě v Met (role Kleopatry). Mezi další operní domy, kde vystupovala, patří San Francisco Opera, English National Opera, Grand Théâtre de Genève, Vídeňská státní opera, opera v Paříži a Deutsche Oper Berlin.

V tomto období získala Kathleen Battle třikrát cenu Grammy za sólové nahrávky Kathleen Battle Sings Mozart (1986) a Salzburg Recital (1987) a za video nahrávku inscenace Straussovy Ariadny na Naxu (1987) z Metropolitní opery, kde zpívala Zerbinettu po boku Jessye Norman jako Ariadny a pod taktovkou Jamese Levina (později vydáno i na DVD). Za roli Zerbinetty v Ariadně na Naxu v londýnské Covent Garden obdržela Cenu Laurence Oliviera (1985). V roce 1985 ji časopis Time označil za „nejlepší lyrický koloraturní soprán na světě“. V roce 1990 zpívala s Jessye Norman a Jamesem Levinem nesmírně úspěšný koncert spirituálů v Carnegie Hall, jehož záznam vyšel na CD i na videu a později DVD. Sólový recitál v Carnegie Hall měla Battle poprvé 27. dubna 1991. V roce 1998 se představila recitálem na Pražském jaru.

V koncertním repertoáru dále zpívala sopránová sóla v Mozartově Requiem a Velké mši, v Mahlerově Druhé a Čtvrté symfonii, ve Faurého Requiem, v Haydnově Stvoření, v Händelově Mesiáši, v Mendelssohnově Snu noci svatojánském, v Bergově Lulu Suite, v Carmina Burana Carla Orffa či v Poulencových dílech Gloria a Stabat Mater. Výletem mimo klasiku je účast na Vangelisově projektu Mythodea (2001) po boku Jessye Norman. Většinu těchto děl také nahrála, například Mahlerovu Druhou symfonii s Levinem a Vídeňskými filharmoniky a Mahlerovu Čtvrtou symfonii s Lorinem Maazelem a stejným orchestrem.

Z operního repertoáru dále zmiňme alespoň tyto role: Sofie ve Straussově Růžovém kavalírovi, Zdenka ve Straussově Arabelle, Konstanze či Blonda v Mozartově Únosu ze serailu, Marie v Donizettiho Dceře pluku, Norina v Donizettiho Donu Pasqualovi, Elvíra v Rossiniho Italce v Alžíru, Nanetta ve Verdiho Falstaffovi, Sofie v Massenetově Wertherovi, Anděl v Messiaenově Svatém Františkovi z Assisi a titulní role v opeře Treemonisha Scotta Joplina. Na Levinově nahrávce Wagnerova Siegfrieda zpívá Kathleen Battle Hlas lesního ptáčka.

Během své kariéry spolupracovala Battle vedle Levina, Karajana či Maazela dále s dirigenty jako Riccardo Muti, Zubin Mehta, Seiji Ozawa, Claudio Abbado, sir Georg Solti, André Previn nebo Carlo Maria Giulini. Nevyhýbala se ani spolupráci s jazzovými umělci a různým crossoverovým projektům. Vystupovala a nahrávala s předními světovými orchestry a po boku slavných pěvců jako Luciano Pavarotti, Plácido Domingo, Samuel Ramey, Thomas Hampson, Margaret Price či Marilyn Horne nebo již zmíněná Jessye Norman.

Další dvě ceny Grammy získala za sólovou nahrávku Kathleen Battle at Carnegie Hall (Händel, Mozart, Liszt, Strauss a další) z roku 1992 a za nahrávku Händelovy Semele (1993) pod vedením Johna Nelsona. Dále se podílela na kompletních nahrávkách oper Werther (dirigent Richard Bonynge), Maškarní ples (sir Georg Solti), Don Giovanni (Herbert von Karajan), Únos ze serailu (Solti), Figarova svatba (Riccardo Muti), Kouzelná flétna (James Levine), Nápoj lásky (James Levine), Lazebník sevillský (Claudio Abbado), Italka v Alžíru (Claudio Scimone) či Don Carlo (James Levine).

Kathleen Battle proslula nejen svým jasným, kovově lesklým, průzračným tónem a nádherně znělým vyrovnaným hlasem i nesporně živým a přesvědčivým hereckým talentem a značným temperamentem, ale bohužel také výbušností, manýrami primadony a konflikty s dirigenty, vedením divadel i jejich zaměstnanci – jako by musela být věrná svému příjmení (battle znamená bitva). Toto čím dále nesnesitelnější chování a vystupování značně poškozovalo její renomé a nakonec vedlo k tomu, že v roce 1994 s ní Metropolitní opera rozvázala smlouvu. Když byla oznámena změna jejího obsazení v Dceři pluku v Met během jedné zkoušky, ozval se potlesk přítomných na znamení radosti a souhlasu. Když v té době zpívala v Sanfranciské opeře, několik zaměstnanců v zákulisí nosilo trička s nápisem: „I survived the Battle“ („Přežil jsem bitvu“).

Od té doby Kathleen Battle nevystupovala v opeře a soustředila se na recitály a koncerty, a to nejen v klasickém repertoáru. V roce 2008 zpívala v Bílém domě na počest návštěvy papeže Benedikta XVI. v USA. V listopadu 2016 se po 22 letech vrátila do Metropolitní opery na koncert spirituálů. Navzdory konfliktní povaze, která se časem snad zklidnila, a kvůli tomu poněkud přetržené úspěšné kariéře patří Kathleen Battle k nepřehlédnutelným osobnostem operního světa posledních padesáti let, o čemž se můžeme přesvědčit na četných vynikajících audio i video nahrávkách, které tato pěvkyně pořídila.