RECENZE: Hutka není múzami zlíbaný talent. Naráží na mantinely textařské i pěvecké

Slovo sestavil je na místě, neboť nejde o desku zcela nového materiálu – například závěrečná Setkání v neznámém těle pochází z roku 2007, Nedokončená věta vznikla v roce 2013 a podobně. Dále je na místě podotknout, že co se hudební stránky týče, je autorem všech Hutkův druh a letitý spolupracovník Vladimír Veit. Slova měl cele na starosti Jaroslav Hutka a jak už u něj bývá zvykem, oscilují mezi čirou obrazností, naivitou a toporností.

Hutka není múzami zlíbaný talent, jeho snaha cosi podstatného a pro něj důležitého sdělit, naráží na mantinely nejen textařské, ale i pěvecké. Veitovy prosté melodie rovněž nejsou z rodu bůhvíjak nosných, o ryzí muzikálnosti a sžíravém sarkasmu Vladimíra Merty nebo poetické hravosti Karla Plíhala se oběma může jenom zdát. Hutka je nicméně svůj, nestylizuje se do ničeho, co je mu cizí. Zpívá prostě, neohrabaně, ale důvěryhodně.

Škoda jen, že na začátek alba zařadil asi nejhorší písničku, banální moralitku Sklenice vody, v níž se mimo jiné zpívá „Bohatí maj krásné ženy/co my bychom nechtěli/Na burce určují ceny od pondělka k neděli/maj obchodní mítinky/z toho špatné plotýnky/A nikomu nevěří/sirény maj u dveří“, což je rádoby satirická veršovánka jak od Karla Peterky neblahé paměti.

Statečný Kryl a nevěrohodný Nohavica. Český folk je výjimečný žánr, říká Bezr

V ostatních písních, snad s výjimkou protiválečné Ukrajiny, se Jaroslav Hutka zaměřuje na lyrické obrazy, slova prodchnutá vírou, láskou, místy i cudnou erotikou. Co básnické střevo v tu chvíli zplodí, s tím se pracuje. Slova se nijak neobrábějí, některé písničky působí jako první nehotové verze, náčrty, s nimiž už se dál nikdo nezabýval, dále je nerozváděl.

Takže třeba v Obrázku z lásky znějí úsměvně naivní, až prostoduché veršíky „Když jsem ho rozbalil, polil mě úžas/jak může obrázek lásky být důkaz/Krajinka s kopečkem a nad ní lesík /na louce zelené pase se koník“. Jindy, jako třeba v Listí žloutne, podzim prší, bezradně vrší slova ve snaze dobrat se alespoň nějakého rýmu: „Jaro, léto, podzim, zima/Krávy, koně, seno, sláma“.

Sklenice vody 50 % Jaroslav Hutka, Pavel Marcel

Někdy se ale Jaroslav Hutka coby textař vzepne k opravu hezkým obrazům, viz třeba poslední sloku v písni Nedokončená věta: „Kdyby to všechno lidské hoře/po kapkách z mraků padalo/Dávno by všude bylo moře/a celou zemi přikrylo/Podzimní den uprostřed léta/nedokončená, tichá věta.“

Povedený je také text k písni Po tříšti světla obrazy mi chodí, zejména verše „Jestli je Bůh a jestli věří ve mně/jestli má moc mou cestu napřímit/Takový nejsem, přiznává mi skromně/od Boha volnost nelze rozvrátit“. V takto lyrické, rozjímavé poloze byl vždy Hutka nejpřesvědčivější.

O revoluci se hodně zasloužil Havel, byl to vůdce, řekl Hutka v Rozstřelu

Chtít od Jaroslava Hutky co na způsob hudebního progresu je nesmysl. Písničkář se vyjadřuje stále stejně a jeho publikum přesně ví, co od něj může očekávat. Sklenka vody je prostě další z mnoha Hutkových desek, díky Marcelově účasti a jen minimu křečovitého tepání do zlořádu současného dění bez výraznějších problémů uposlouchatelná.

Má čerstvý, jiskrný zvuk, je celistvá a kytara Pavla Marcela, jak už bylo řečeno, je nesmírně osvěžující a přizvat ho k nahrávání byl vynikající nápad. Stačí si jen poslechnout krásně vystavěný úvod písně Po tříšti světla obrazy mi chodí. Ale pořád jde o skladbičky především pro Hutkovy věrné, širší přesah nemají a sotvakdy mít budou.