FRANTIŠEK UHER

Nebývá běžným zvykem začít citátem z recenzované sbírky básní, ale rozhodně si to zaslouží pečlivě koncipovaná kniha Bedřicha Stehna, nesoucí název NADE VŠE (Kmen, 2023,142 str.) Čteme: Říká se / že slunce vychází pro všechny stejně / My ale víme /že ani to ne.

Básník, prozaik a překladatel svými verši nesnadno razil cestu do edičních plánů, prvotina Kůže na zip vyšla v roce 1982, následovaly Hořké nápoje a Prsteny a steny, po mnoha letech sbírky A střepy zase rozhoď a Někdo tady byl. Přes dlouhé časové oblouky si jeho poezie zachovává osobitý charakter, vlastní způsob interpretace básnických vizí a střízlivého pohledu na běh tohoto světa.

V současně poměrně bohaté plejádě vydávané poezie, bohaté počtem, nikoli trvalou hodnotou, se nepříliš často setkáváme s novou tvorbou básníků Stehnovy generace. Samozřejmě to ovlivňují přirozené generační aspekty, ale nezastupitelnou negativní roli hraje patrně i menší vydavatelské pochopení pro autory, kteří překročili most do krajiny poezie ve druhé polovině minulého století a neroztahují ochotně křídla k letu do stupidních myšlenkových prázdnot.

Ponechme však spekulativní závěry stranou, o svoje místo v současné básnické prezentaci usiluje Bedřich Stehno úspěšně a nezpochybnitelně. Je si vědom skutečnosti, že se poněkud změnilo nazírání na svět i na úlohu poezie, která se obecně stala Popelkou trpělivě přebírající svůj hrášek, aniž by za oknem vrkali holoubci, ochotní přispěchat s pomocí.

Dávno minuly doby, kde básnické sbírky vycházely v tisícových nákladech, v současnosti nejsou standardní ani několikastovkové. Připočtěme téměř nulovou širší propagaci. V básni Po dlouhé době čteme Všechno je nějak těžší a následná Stehnova šedivá stébla loňské trávy / se před léty nezdála tak půvabná tomu nasazuje korunu.

Stehnovy verše nejsou pouhým zamyšlením motivovaným melancholickým steskem zralého muže, nýbrž záblesk zažehující nové ohně. Stehnovy vlaštovky se vyhýbají sítím lovců ptáků (str. 73), činí tak zdárně, houževnatě a s jiskřivě moudrým nadhledem člověka, obdarovaného hořkými mandlemi života.

Poezie zná široká pole působnosti a nekonečné oceány inspirace. Stehno nachází

mnohá kongeniální podobenství, zřetelné paradoxy i ukazatele směru v rozličných neuvadajících společenských skutečnostech i osudových individuálních rozhodnutích známých osobností. Nejsou to pokusy vykročit po cizích stopách a ohřívat se u jejich plamenů, zenitem je niterná snaha zdůvodnit současný význam plachých ohlédnutí. Nejsou to pokusy hledat nové cesty, nýbrž vyzvednutí nezbytnosti ubírat se trnitými stezkami k cílům, které se proti všem očekáváním stávají znova aktuálními.

Povšimněme si závěru sbírky: Na všechno básník zapomene / A nakonec / tu báseň / řekne. Nuže, člověk Stehno (jako mnozí z nás) ji vyslovil. Možná by rád ledacos z paměti vymýtil, básník Stehno však nezapomíná. Nemůže zapomenout, jeho poezie má blízko k orloji, jemuž je údělem ukazovat, disponuje však ještě nosnější dimenzi oživování významu, se smířlivým nadhledem odhalovat, otvírat oponu umožňující nahlédnout na letité kulisy, v nichž prýští současné prameny. Pod hladinou jeho zčeřené poezie pulsují obavy, podložené nespočetným rejstříkem různých dávných i současných poznání, obavy z uvadání květin, které rozkvétají a vytrvale hledají možnost úniku ze zamořených stínů.

Právě v tom je Stehnova sbírka Nade vše v širokém proudu současné české poezie plavidlem, které – navzdory zmíněným hořkým mandlím života – směřuje ke správnému břehu.