Spisovatelka Heda Bartíková (*27. 3. 1944) se podílela na více než třiceti titulech. Bydlí na pražské Malovance a publikuje od roku 1977, knižně debutovala deset let nato. Je mj. autorkou publikací Slepí a hluší (1988), Cílová rovina (1989), 10x horor (1991), Umřeš v pachu benzinu (1993), Hrůzy (1993), Hledejte v kobkách (1993), Profesionální muž (s Vladimírem Páralem, 1995), Utajenky (1995), Hvězdné střípky (1996, s Olegem Reifem), Se mnou mě baví svět (1997), Případ první nájemné vraždy (1998), Ortel (1998, s Miroslavem Kučerou), Důvěrné rozhovory (1999), Až mě andělé (1999), Rvu se s životem (2000), Ukřižovaná krása (2002), Pivrncova bichle (2010), Na půl žerdi (2016), Setkávání s nesmrtelnými (2019), Temná krása není na prodej (2022). Knížky Nezabiješ!, Stalo se pak, že zabil, Zločin v galerii a Velké zločiny české sepsala v letech 1997-2003 s Romanem Cílkem. Spolu s Vlastou Bittnerovou spolupracovala Heda (2000) na trilogii Cesty ke štěstí, O smutku a štěstí a Trny do srdce. Je spoluautorkou publikací Slepí, hluší (1988), Čekání na sebe (1992), Podivné vraždění (2013) či Galerie nesmrtelných (1999-2002). Převyprávěla některé Pohádky Boženy Němcové (2000) a tucet prací Julese Verna včetně méně známých románů Zelený paprsek a Černé indie (sic). Je autorkou předmluv, fejetonů a stovek rozhovorů. Z nich vyšly knižně interviewy Jaroslavem Šterclem anebo Janem Vodňanským. Roku 2000 převzala Evropskou cenu a Kafkovu medaili za uměleckou činnost, jako autorka literatury faktu má i Cenu Miroslava Ivanova (2014). Její Portrét černé vdovy pak obdržel Cenu České společnosti Sherlocka Holmese jako „nejlepší detektivka“.

Ivo Fencl: Nestála by za reedici tvá a Páralova kniha Profesionální muž?

Heda Bartíková: Ale ano, stála bych o druhé vydání a moc, pokud se najde nějaký nakladatel.

Jednalo by se o aktualizovanou verzi?

Určitě, protože od té doby, co kniha v roce 1995 vyšla, se v Páralově literárním i osobním životě mnoho změnilo.

Vznikal tehdy onen knižní rozhovor bez větších problémů?

S Vladimírem Páralem jsem se svého času setkala na jedné párty. Právě tam jsem jej požádala, zda bychom spolu mohli udělat jeho životopis… Tenkrát nás seznámil můj kamarád Tomáš Kolowrat - a Vladimír Páral řekl: „Nejdříve uděláte se mnou rozhovor. A pak se uvidí, zda nám to spolu půjde.“ Bylo rozhodnuto. Rozhovorů jsem s Vladimírem Páralem udělala nakonec několik (vyšly např. ve Story, v Sazce a Blesku), načež Mistr prohlásil: „S vámi, paní Hedo, půjdu až do pekla.“ O peklo ale během práce nešlo, naopak, a nazvala bych asi ten čas Páralovým příměrem Radost až do rána. Při každém setkání mi nosil kytici růžových růží, k tomu svazek petržele. Růže pro krásu, petržel pro zdraví.

Jak často jste se při práci na knize scházeli?

Dvakrát týdně - u něj nebo u nás doma. Jeho dvornosti a důvtipu a nevšední obraznosti jsem si užívala. Naplno. Pokaždé jsem měla připravené otázky, na které odpovídal bez zaváhání a květnatě. Někdy, třeba když se jednalo o vzpomínání na zesnulou choť Marii, jsem byla svědkem velkého dojetí a slz. A naopak, když se jednalo o erotiku, stala jsem se svědkem, jak ožil a měl oči plné jisker. S Vladimírem Páralem zůstáváme dobrými přáteli.

Jinak jsi ovšem udělala stovky rozhovorů. Jak třeba vzpomínáš na Foglara? To interview je součástí knihy Důvěrné rozhovory.

V letech 1985-1997 jsem pracovala jako redaktorka v beletristickém oddělení nakladatelství Olympia a měla na starosti dobrodružnou literaturu, to znamená i díla Karla Maye a Jaroslava Foglara. Kromě toho jsem „Jestřábovi“ chystala podpisové akce, na které se vždycky těšil, a chystala jsem mu vícero křtů i tiskových konferencí. Pokaždé v takových chvílích pil pomerančový džus a potrpěl si na to, aby byl dokonale učesaný a oblečený. Měl s sebou vždycky více tužek a pečlivě, neúnavně podepisoval příznivcům knížky. Obdivovala jsem jeho vitalitu a vstřícnost vůči čtenářům. Často jsem za Foglarem i jezdila do žižkovského bytu v Křišťanově ulici a tamní klubovny, ať už kvůli korekturám nebo rozhovorům, kterých s ním bylo zveřejněno vrchovatě. Například rozsáhlé materiály v Xantypě i ve Story. Foglar moc rád prohlašoval: „Žižkov a jeho temné, křivolaké, kopcovité uličky ve mně vyvolávají sentimentalitu a vnukají mi nápady pro další příběhy.“

Třebaže netrpěl nedostatkem peněz, byl velice šetrný a obracel každou korunu, protože prožil útrapy války, hlad a bídu. Dokázal si vážit jídla a například láhev piva měl natřikrát. Oběd, který mu vozila sociálka, nadvakrát. Rád vzpomínal na maminku, která umřela ve sto čtyřech letech, a říkal: „Moje maminka byla úžasná, jedna z nejhodnějších maminek, které se kdy narodily.“ - Poslední roky od června 1995 trávil v Thomayerově nemocnici v Krči. Při každé návštěvě si přál, abych mu - jako každá návštěva - přečetla náhodně vybranou kapitolu z jeho právě vyšlé foglarovky. Důvod byl ten, že špatně viděl. Na pravé oko již vůbec, v druhém se mu zrak rychle zhoršoval. Knihy psal na stroji víceméně popaměti a věty kontroloval lupou. Po skončení mnou přečtené kapitoly vždycky prohlásil: „Ani po letech bych v textu nic neměnil.“

Kterou foglarovku měl vlastně nejradši?

Na tu otázku mi řekl, že Dobrodružství v Zemi nikoho. Tento text vznikal na jedné vysoké skále za Pikovicemi, kam se vyškrábal a odkud pozoroval kraj kolem Sázavy. Psal tam prý s nesmírnou chutí.

Máš podobně mocný vztah k Praze?

V Praze jsem se narodila a žiji poblíž Petřína. Mám nejenom v jeho blízkosti mnoho zamilovaných míst, nevyjímaje Loretu, náměstí Pohořelec a Chotkovy sady s Letohrádkem královny Anny, zpívající fontánou a pískovcovou jeskyní věnovanou Juliu Zeyerovi - s mramorovými sochami podle jeho děl, například sochami Radúze a Mahuleny. Několik pražských míst, která mají pro mě výjimečnost, souvisí právě s Foglarem. Je to Kampa, kam jsem s ním jednoho jarního dne zašla a kde mi ukazoval místa, na kterých často psal. Lavičku u Karlova mostu, ale psával i na opuštěném dětském hřišti. Měla jsem pocit, že tam snad vznikala většina jeho knih. Ale psal i ve vilové čtvrti na Kleovce na Vinohradech nebo pod Pražským hradem.

Obraťme list: jak vznikl tvůj (rovněž knižně vydaný) rozhovor s Františkem Kožíkem?

Moje maminka Hedvika Hříbalová mně často četla z jeho knihy Největší z Pierotů. Byla jsem zvědavá na tohoto skvělého spisovatele, takže jsem si s ním - velmi složitou cestou - nakonec domluvila schůzku. Působil jako mírný člověk: rozvážný. Měl akvamarínové, hloubavé oči, dokonale spisovnou řeč. Uhlazené způsoby, a přesto působil velmi přirozeným dojmem. Jaký bych mu přidala přívlastek? Laskavý. Když jsme ukončili oficiální část interview, dopili jsme kávu z míšeňského porcelánu a dojedli pocukrovanou mramorovou bábovku, poděkovali si za vstřícnost a on mi pokynul, abych s ním zašla na balkón. Poslechla jsem. Kožík ukazoval směrem k rozkvetlé růžové magnólii na své zahradě: „Rád se dívám do tajemných květů divoucí krásy. Mám pocit, že jsem se tím ocitl v době, kdy ženy nosily lehce se vlnící krinolíny a byly ještě něžně stydlivé.“ Pak si povzdychl a pohladil mě po rameni. Byl to romantický zážitek, který si ráda znovu a znovu vybavuji. Větvičku rozkvetlé magnólie, kterou mi daroval, mám dodnes.

A co říkáš na rané propojení jeho osudů s osudy Vladimíra Párala?

Kožík - jako mladý voják - sloužil u brněnského pluku, jemuž velel Páralův otec Alois. A na jeden společný zahraniční výlet rádi vzpomínali Kožík i Páral, budu citovat druhého: „Protože mi na té cestě vůbec nezáleželo, vzal jsem si úděsnou kravatu, což byl úzký proužek černé kůže či dokonce obyčejné koženky, která se připevňovala kolem krku gumičkou. František mne považoval za znalce módy, a tak se mi velmi jemně zeptal, zda se toto začíná nosit. Když jsem mu prozradil, že ta hrůza nepatří mezi módní ikony, viditelně si oddychl.“

Mohla bys připomenout i pár dalších osobností, které jsi zpovídala?

Rozhovory jsem dělala s profesorem Josefem Švejcarem (1897-1997), Miloslavem Šimkem, Miroslavem Mackem, Jaroslavou Moserovou, Janem Cimickým, Petrem Urbanem, galeristou Miro Smolákem, s Ester Kočičkovou, Lubou Skořepovou, Luďkem Sobotou, Jiřím Krampolem, Vladimírem Rážem, (skromným) Radovanem Lukavským, s textařem Pavlem Vrbou, s Ivetou Simonovou, Milanem Drobným, Michalem Davidem, Evou Pilarovou atd...

Který je asi nejroztodivnější?

Nejlegračnější byl s Tomiem Okamurou - v jeho luxusním bytě, protože nám do povídání kecal jeho veliký robot. Ale nejroztodivnější rozhovor jsem zažila s Janem Saudkem. Nejprve v jeho vile v Braníku a posléze ještě v ateliéru na Žižkově. V Braníku se projevil jako exhibicionista, kdy předváděl svaly a vyprávěl o mocných orgasmech a ženách, kterým to privilegium poskytl. Frajer. Ale na Žižkově jsem ho poznala v jiné roli. Jako nadmíru citlivého, vnímavého, ohleduplného muže, který z lidských bytostí nejvíce miloval svého bratra Káju.

Jaký jsi, Hedo, dělala nejsmutnější rozhovor?

Přičítám ho Josefu Bekovi. Sešli jsme se koncem dubna 1995 v malé pražské kavárně v Klimentské. Jeho halasný smích se nesl prostorem a nic nenasvědčovalo, že je slyšet naposled. Popíjel bylinkový čaj, vzpomínal na Hradec Králové, kde v prosinci 1918 začala jeho životní pouť, a krátce nato ho odvezla sanitka do jedné pražské nemocnice, kde 5. května 1995 zemřel. Ten rozhovor byl poslední, který ještě mohl poskytnout. Ještě se těšil na májové dni plné lásky, ale bohužel se nedočkal.

Odkdy píšeš hrůzostrašné povídky?

Po maturitě, tedy v mých osmnácti, kdy jsem se seznámila se schizofrenní dívkou Danielou. Ta si - v druhém já - říkala Rebeka. V takových okamžicích krásně malovala, ovšem byly to obrazy plné hrůzy: temné a depresivní. A já k nim psala hororové básně i úvahy. Měly jsme velké úspěchy v médiích, pořádaly dokonce výstavy. Později mě oslovil šéfredaktor časopisu Maska, zda bych v něm chtěla vést Černou kroniku a zda bych tam nepsala hororové a detektivní povídky. Byla jsem nadšená a mnoho let jsem tak činila a nezůstalo jen u tohohle média, přidala se další a další. Posléze mě s detektivní a hororovou tematikou vyšly knihy.

Jsi zrovna tak autorkou veršů…

Už na základní škole jsem byla, ale psala jsem výhradně verše určené spolužákům; nevalného typu:

Mirka sirka dikobraz

vylezla si na obraz,

pak s obrazu spadla

a hned tam zvadla

Pak trvalo dlouhé období, kdy jsem se zamilovávala, a o láskách napsala mnoho milostných veršů. První básně mi otiskla Tvorba v roce 1977 - a poezii jsem vlastně psát nikdy nepřestala.

Která z desítky postav shromážděných ve tvém Setkávání s nesmrtelnými byla nejnezdolnější?

Všichni protagonisté byli svým způsobem nezdolní, každý jinak. Mému srdci nejbližší je Exupéry. Už v útlém dětství se Malý princ pro mě stal jakousi biblí a jeho nedokončená Citadela… Z ní mi tatínek četl místo pohádek před spaním. Následoval Noční let a další jeho knihy. A kdo byl nejnezdolnější umělecky? Paul Gauguin: procestoval polovinu světa, mnoho trpěl a nikdy se nevzdal, dokud nenašel sám sebe a jedinečný styl, který inspiruje a budí obdiv napříč generacemi.

Součástí tvé knihy je i portrét jednoho významného lékaře.

Profesor Josef Švejcar zůstává králem pediatrie. Žena a mateřství se mu staly celoživotním naplněním a smyslem jeho života. Matkám a dětem pomáhal odbornými radami do posledního dechu, kdy zemřel v nedožitých sto letech.

Kolik textů knihy roste z tvých osobních setkání s dotyčnými?

Téměř polovina. S profesorem Švejcarem jsem se setkala víckrát v jeho pražském bytě a tenkrát mě udivilo ne to, jak je dvorný a že má o všem přehled, ale jak tento téměř stoletý muž odpovídá na mé otázky pohotově a věcně.

S Foglarem jsem se setkala, jak už řečeno, mnohokrát; nejprve v jeho bytě a „klubovně Rychlých šípů“ na Žižkově, později v Krčské nemocnici, kde trávil poslední roky. Navštěvovala jsem jej každý týden a četla mu vždy z právě vydané foglarovky. Ta díla patřila redakčně mně a on mi důvěřoval, pracovně i lidsky; a když mi dal přezdívku Bobřice, velmi mě dojal. - Když mi vyprávěl o mamince, o kterou se staral až do smrti, byl velmi dojatý. Rád se ale ke vzpomínkám na ni vracel a říkal, že spolu měli pro všechno zvláštní výrazy, nevyjímaje hrnečky, talíře a misky. - Žasnu, jaká byla jeho píle a trpělivost. Vidím ho dodnes. Ťuká do psacího stroje už téměř slepý, popaměti, a vždycky, když popsal stránku, vzal velikou lupu a větu po větě četl.

V knize je i Dick Francis.

S ním jsem se setkala, když navštívil Prahu v restauraci poblíž Staroměstského náměstí. Konala se tam na jeho počest tisková konference a párty. Přítomna i hlavní jeho překladatelka MUDr. Jaroslava Moserová. Druhé setkání se odehrálo na Velké pardubické. Já, neznalá dostihového sportu, jsem se podivovala nad zaujatostí až šílenstvím, s kterým někteří fanoušci dostihy prožívali. Řekl mi: „Jakákoli posedlost je důležitá, protože vždycky k něčemu směřuje.“

Pracoval v týmu s manželkou, byť její jméno není na obálkách detektivek uvedeno?

To nevím, co je na tom pravdy, ale vím, že mu texty redigovala a někdy ho překvapila, když přišla s nápadem ohledně dějového zvratu.

Zevrubně ses věnovala i světu Edgara Allana Poea…

Zoufalé byly jeho těžké závislosti na démonu alkoholu, karetních hrách, drogách; ale jeho bída, deprese či běsy (které ho přepadaly zcela nepřipraveného) byly ještě zoufalejší. Zničující. Ale dokázal tu nepřízeň osudu obrátit v dobré, chceš-li krásné, když psal své úchvatné povídky a básně a dal jako první na světě základ detektivnímu žánru. Čistá a nikdy nekončící mi pak připadá jeho láska k sestřenici Virginii.

Jsi v Obci spisovatelů České republiky. A jinak?

Připomněla bych výbor Klubu autorů literatury faktu. Členství tam si vážím, a to proto, že jsem tam potkala lidi stejné krevní skupiny, kteří mi imponovali. Klub dal prostor i mladým autorům, například na pravidelným setkáních v Letohradě nebo prostřednictvím soutěží, ať se jedná o každoroční Soutěž Miroslava Ivanova, Soutěž Egona Eewina Kische či Soutěž Jaroslava Golla. Jsem i členka české pobočky mezinárodní organizace AIEP, soustřeďující a podporující autory dobrodružné a detektivní literatury, a patřím mezi dlouholeté členy Syndikátu novinářů ČR.

Které knížky tě, Hedo, ovlivnily v dětství?

Jsou jich spousty. Jako dítě jsem milovala Malého prince. Díky tatínkovi, spisovateli Aloisovi Hříbalovi, který mně před spaním předčítal básničky, jsem obdivovala francouzské prokleté básníky Verlaina, Baudelaira a Rimbauda. V pubertě jsem pak četla Švejka, ale i velmi těžký román norského spisovatele Knuta Hamsuna Hlad. A Zolovu Nanu. Později se přidali Scott Fitzgerald (Velký Gatsby, Něžná je noc), Boris Vian (Pěna dní, Srdcerváč), nově Octave Mirbeau (Zahrada muk).

Máš (jako Foglar) oblíbenkyni mezi vlastními knihami?

Každou, která vyjde, považuji za své jako by právě narozené dítě. Mám nesmírnou radost. Ale kdybych měla některé dát přívlastek nejoblíbenější, byla by to sbírka poezie Utajenky.

https://www.kosmas.cz/knihy/511285/temna-krasa-neni-na-prodej/