Nejlépe jak mohla, dopadla pro prezidenta Petra Pavla kauza soudce Roberta Fremra. Jeho rezignace ušetřila hlavu státu docela potupného rozhodování, zda jmenovat ústavním soudcem muže, který byl už schválen i Senátem, nebo zda vzít svůj návrh zpátky. Co té šlamastyce, do které se generál na Hradě sám dostal, říkáte, nemohla pošramotit jeho renomé?
Zpočátku to vypadalo jako typická událost z okurkové sezony, kdy se tzv. nic neděje, navíc pro většinu národa šlo o naprosto nepochopitelnou kauzu JUDr. Fremra. Ale jak začaly vycházet najevo podrobnosti a sundal se mediálně neposkvrněný bílý plášť pana doktora Fremra, mnoha lidem došlo, co se vlastně děje. A kam jsme se dostali. Domnívám se, že vaše vyjádření o tom, že tato aféra poněkud pošramotila renomé prezidenta Petra Pavla, je příliš jemným vyjádřením. Už značné množství různých praktických činů či „nečinů“ prezidenta Pavla značně znejistilo velkou část jeho voličů. Ti tak nějak v duchu dosti zoufale doufali, že se konečně objeví jakýsi rytíř na bílém koni. A ono nic. Objevil se někdo, kdo evidentně politice naprosto nerozumí a je „naprosto mimo“ v chápání myšlenek a nálad většiny národa.
Kdo se tedy na Pražském hradě díky 3 milionům a 359 tisícům hlasů z lednové přímé volby podle vás objevil?
Místo prezidenta vojáka, u něhož se jeho loutkovodiči snaží, aby vypadal jako reinkarnace Tomáše Garrigue Masaryka a zároveň „skvělý chlapík“ (nechodili náhodou mediální guru propagující Putina na stejné americké školy?!), se objevil někdo, kdo je spíše podepisovatel toho, co mu kdo předloží. Ti, co ho do funkce díky obrovsky drahé mediální kampani dosadili, mají obavy, protože jejich politický směr začíná mít ve světě veliké trhliny a národy, nejen ten český, začínají mít plné zuby tzv. pokroku. A tak se dotyční snaží vytvořit „právně-byrokratický val“, který by znemožnil pokusit se zastavit onu „cestu pokroku a genderového a zeleného světa“.
Součástí této snahy byly také návrhy na ústavní soudce, které vypadaly podle znalců ústavního práva spíše jako vytvoření levicové agitky. Senát, žijící stále tak jako velká část našich „pokrokových intelektuálů“ a novinářů ve 30 let trvající ideologické válce proti „přežilé a zastaralé“ demokracii, pak „konal“. 30 let žili tito lidé bojující proti něčemu „zastaralému“, tedy jako vlajkonoši ideologie antiklausismu, antizemanismu a antibabišismu, až se dočkali vítězství. V tom, co si představují pod pojmem „správný ústavní soudce“, došli však až přes čáru při návrhu a schválení JUDr. Fremra. Ale aniž by to ten sbor navrhovatelů – „králových rádců“ – a také Senát tušil, sundal dlouhá léta opatrované náplasti na právním a politickém hnisu, který nám zůstal po komunismu.
To, co předvedl Petr Pavel v poslední chvílích, tedy že doslova utekl na tzv. dovolenou, ukazuje jen to, že si on a jeho rádci nevěděli rady. Nepochopil, že ačkoli lidé o něčem nemluví každý den, a pokud se o to pokusí, tak je média a ideologie tzv. zamázne jako „dezinformace“, tak si vše dobře pamatuji. Možná se jim i díky Fremrově rezignaci podaří aféru poněkud zahladit, snad doufají, že to přikryjí nové atraktivnější události, ale nechápou, že za to jednou zaplatí. Původní obdiv se může rychle změnit v nenávist.
Mluvil jste o tom, že většina národa tu kauzu zpočátku moc nechápala. Když už se ale objevily závažné informace, tak laická veřejnost a lidé spjatí s odporem proti bývalému režimu požadovali po prezidentovi, aby Roberta Fremra ústavním soudcem nejmenoval. Naopak z justice i advokacie i poté zaznívalo, aby jmenován byl. Máte vysvětlení pro to, proč se mu v odborných kruzích dostalo takového zastání?
Zpočátku se mluvilo o laické veřejnosti a disidentech, ale po výrazně nesouhlasných reakcích veřejnosti zplošťovat tento problém bylo nutno přidat hlasy těch, kteří byli sami, hlavně tedy jejich předci, těmito rozsudky postiženi. V tomto případě není rozhodující, že pouze malou menšinu těch, které StB chytila, poslali naši soudci do kriminálu. Oni a jejich dnešní pozůstalí byli navíc nestydatě okradeni. A v mnoha – možná většině – případech u „demokratických soudů“, kde to byl po listopadu samý komunista, o své majetky, které žádali zpět, dalšími rozsudky tzv. „právně“ stejně přišli. Stačí snad jeden příklad, a to rodina Mašínova. Na to stačila poměrně nechutná finta, že ti bývalí kovaní komunisté, estébáci a jiní „zasloužilí“ prý nabyli tento zabavený majetek „v dobré víře“. Takže se nic vracet nebude. A šmejdi budou bydlet v ukradených domech. Tahle nechutnost mi dodnes zvedá žaludek.
Takže „demokratičtí soudci“, ještě často nedávno komunističtí soudruzi soudci, právně pokryli nechutnou bolševickou zlodějinu. Nějaký student práv by to mohl prověřit a udělat si na tom diplomku. Ale kdo by mu dělal oponenta? Snad JUDr Rychetský? Nebo bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová? Tedy lidé, kteří „nechápou“, co je na činnosti JUDr Fremra závadného? To si ti soudci, co se tak zastávají kolegy Fremra, na nic nepamatují? Na to, jak se vždy ihned po rozsudku, jehož nedílnou součástí bylo i zabavení majetku, na domy, chaty, pozemky a další majetek odsouzených vrhli „zasloužilí komunisté“? A jak se obecně vědělo, že ani mnozí pracovníci justice nevyšli naprázdno? Proč si myslíte, že tyto případy soudili obzvláště „prověření soudci“?
Psali jsme:
Z vašich řečnických otázek se to dá poměrně snadno vydedukovat. Ale jak to, že si to neuvědomují lidé z justice, kteří by o tom povědomí měli mít?
Postoj mnoha soudců a právníků, kterých jsem si doposud vážil, mne doslova děsí. Nerad bych u mých vrstevníků předpokládal nějaké náhlé snížení mozkové kapacity a schopnosti rozeznávat, co je pravda a co je lež. Někteří se navíc zaštiťují „právem“ anebo „právní kulturou“. To nikdy nic neslyšeli o morálce a důsledcích takových činů? Navíc u osob, které chtějí vykonávat funkce, u nichž je morálka stejně důležitá jako odbornost? Takovým odpovědím se v Německu říká výstižným slovem „fachidiocie“. A pokud se odvolávají na další postup a činnost soudce Fremra, tak to je, jako kdyby se někdo odvolával na to, že Franta sice kdysi týral lidi, ale už 30 let platí příspěvky Červenému kříži. Takže je to „promlčeno“.
Soudci Robertu Fremrovi při snaze dostat se na Ústavní soud podrazila nohy i mediálně hodně propíraná kauza Olšanských hřbitovů z roku 1988, v níž se na obžalobě podílela komunistická tajná policie. Jako signatář Charty 77 jste měl s StB také co do činění. Je uvěřitelné, že by soudce o jejím podílu na případu nevěděl?
Podle dostupných údajů soudce Fremr odsoudil stovky „útěkářů“ k propadnutí majetku a s nimi i tedy tisíce jejich příbuzných. Onen případ Olšanských hřbitovů je podle mého názoru jen pokus „oblbnout veřejnost“. Nezákonnost procesu, který vedl soudce Fremr, ten proces byl, jak se zdá, evidentně konstruován StB. Předpokládáme-li, že dotyčný soudce té době nežil na Marsu a že má minimálně průměrný IQ, tak musel vědět jako kdokoli jiný, že každý soud s tzv. útěkáři byl řízen a dozorován StB a komunistickou stranou. To se dnes někdo snaží předstírat, že to žalovalo nějaké Obvodní oddělení VB? Dělají z nás fakt schválně úplné blbce?
Jen bych dodal, že všichni ti estébáci, prokurátoři a soudci spolupracovali na systému a věděli, jak ty emigranty týrat dál. Nepovolovali jim ani přijet na pohřeb rodičů a příbuzných. A soudci a celý aparát justice se navíc podíleli na jakoby zapomenuté nechutnosti, a sice, když požadovali po emigrantech, aby se za vysoké částky ve valutách tzv. vykoupili.
Mám pocit, že velká část tzv. progresivních a pokrokových novinářů a politiků se bude tento případ snažit zatlačit tak, aby byly nalezeny nějací obětní beránci. Ale hlavně, aby všichni ti ostatní, co se na tomto svinstvu podíleli, od estébáků přes prokurátory až po soudce, se jaksi „vypařili“.
Fotogalerie: - Jirásková vs. Etzler: verdikt
Jak Robert Fremr, tak nejspíš i nový předseda Ústavního soudu Josef Baxa, vynášeli rozsudky ve věci nedovoleného opuštění republiky, což pro odsouzené znamenalo i konfiskaci jejich majetku. Jak na tuhle jejich činnost pohlížet, když trestní soudci z předlistopadového období se těmto kauzám nejspíš vyhnout nemohli?
Takto se to neustále omílá v našich médiích a neustále to zdůrazňují i různí bývalí a nynější význační soudci a právníci, ale je to lež jako věž. V tomto tzv. „odborném a neutrálním pohledu“ jsou hned od začátku zamontovány některé oblíbené lži. Za prvé se nám hlasatelé této „pravdy“ snaží podsunout starou propagandistickou fintu, že vlastně všichni v Československu, až na pár poněkud bláznivých disidentů, sklonili před sovětskými okupanty hlavu. Je to podporování u nás rozšířené „oikofobie“. Ten výraz zavedl filozof Roger Scruton. Na wikipedii se překládá jako „odmítnutí dědictví a domova“. Já oikofobii hodnotím spíše jako moderní západní nenávist vůči svému národu a své kultuře. U nás v podobě již od poválečných dob používaného tvrzení, že Češi se nikdy žádnému násilí nebránili, za německé okupace kolaborovali a za sovětské také. Což není pravda.
Tyto výmluvy, a není to nic jiného než výmluvy, se snaží vykroutit určitou část společnosti z nesnází, do kterých se sama dostala. Odmítnout mohli vždycky a rozhodně za odmítnutí nebyl žádný trest kriminálu, ba ani poprav jako za Stalina nebo Hitlera. Maximálně by se jim stalo, že by je z místa u soudu odvolali a museli by jít dělat právničinu někam jinam, kde by to nebylo tak pohodlné a politicky i společensky významné. Anebo by prostě museli jít dělat úplně něco jiného. Ti, co obhajují takový postup, že se nedalo nic jiného dělat, záměrně lžou, pravděpodobně s představou, že si dnešní většina národa tu dobu a situaci nepamatuje.
Co byste tedy populaci do 40 let, která tu dobu opravdu nepamatuje, chtěl připomenout?
Po okupaci Československa sovětskou armádou a jeho spojenci v srpnu 1968 následovaly stranické čistky. Dopadly naprosto jinak, než se tehdy Moskva domnívala, že dopadnou, tedy že všichni zbaběle přikývnou na okupaci. Už předtím, od srpna 1968 do konce roku 1969, vystoupilo z KSČ kolem 150 tisíc lidí. Do října 1970 prošlo prověrkami 1 508 326 členů KSČ, z nich bylo 67 147 vyloučeno, 259 670 komunistům bylo členství zrušeno. Počet členů KSČ ve srovnání s rokem 1968 klesl o 28 procent.
Podle odborných odhadů, protože prověrky se prováděly běžně ve všech firmách a organizacích a netýkaly se jenom členů KSČ, ale hlavně všech tzv. technickohospodářských pracovníků včetně učitelů, umělců a tak dále, „neprošlo“ těmito pracovními prověrkami více než půl milionu lidí. To znamená, že byli zbaveni svých míst anebo byli rovnou vyhozeni z práce. Dalších zhruba 200 tisíc lidí emigrovalo.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Kam tímto výčtem posrpnových represí minulého režimu míříte?
Jestliže se našlo tolik statečných lidí, kteří prostě odmítli prohlásit před komisí, že „souhlasí se vstupem spojeneckých vojsk“, jak potom posoudit to, že naši „milí soudci“ nemohli odmítnout podílet se na nezákonných, byť bolševikem nařízených akcích? Soudci jsou prý elita národa. A určitě by to tak mělo být. Ale když mohli odmítnout podílet se a souhlasit s nezákonnostmi univerzitní profesoři, herci, technici i obyčejní dělníci a museli pak jít do kotelen nebo zametat ulice a mýt výlohy anebo prostě dělat ve fabrice, jak to, že se údajně nemohli postavit zlu tehdejší mladí soudci? A proč je, proboha, obhajuje takový člověk, jako je bývalá ústavní soudkyně Wagnerová a další?
Pravda je taková, že se vyhnout mohli, ale ohnuli hřbet a podíleli se na zločinech komunismu. To, že nebylo možno všechny hned po roce 89 vyhodit, je už píseň o něčem jiném. Stejný problém muselo řešit po válce Německo, po pádu Franka Španělsko, Norsko, které kvůli kolaboraci své policie s nacisty dokonce policii rozpustilo, a tak dále. Takže se vyhnout mohli, a právě teď nastal čas, aby se tím národ a stát zabývaly. A nikoliv, že by tyto hrbaté duše nechal stát instalovat do nejvyšších funkcí, kde morálka a statečnost jsou základním předpokladem.
Jak si vlastně počínala justice ve vztahu k disidentům, chartistům, „závadovým osobám“ a podobně před rokem 89? Byli soudci všichni stejní, nebo existovali shovívavější na jedné straně, a nemilosrdní na té druhé?
To je pro mě těžká otázka, protože v té věci nejsem rozhodně nestranným. V zásadě lze říci, že ve všech režimech a ve všech situacích existují lidé, kteří jsou slušní, a ti, kteří jsou svině. Poznal jsem takové, kteří se v tom přímo vyžívali. Bohužel, mnozí z nich udělali po listopadu vysoké kariéry. Ale znám také ty, kteří dodnes vědí, že se podíleli na lumpárnách. Vynechám raději moje konflikty s StB. Ale pro pochopení, jak to dopadne, když byť jen na okamžik musí soudci a prokurátoři čelit skutečným otázkám, proč dělali to, co dělali, doporučuji televizní film: „Svědectví pro výstrahu“ – JUDR Václav Vlk a spol. o politickém procesu z roku 1953, který natočila pro Československou televizi v 60. letech režisérka Otka Bednářová. Tam si je poslechněte, tam to můžete pochopit.
Pro koho lze, a pro koho nelze najít pochopení?
Mnoho lidí nemá náturu na hrdiny, ale nesnaží se za každou cenu „panstvu“ vyhovět. A pak jsou lidé, často trochu schopní, vzdělaní, inteligentní, kteří ale vždycky „vědí, co se má dělat“. Podle mne o JUDr. Fremrovi vypovídá nejen onen soud s kluky, kteří povalili památníky rudoarmějců, přičemž ani na vteřinu nevěřím, že by soudce nevěděl, o co vlastně jde a co dělá. Spíše mě děsí, že jsme takového soudce jako demokratický stát vyslali do Mezinárodního tribunálu válečných zločinů. A on se tam prý aktivně nechal slyšet, že by nejraději soudil izraelské vojáky, kteří páchají zločiny na nevinných Palestincích. A že by také rád soudil americké vojáky za jejich působení v konfliktech s muslimy. Jen mne tak napadá, jak to, že nežádal, stejně tak přesvědčivě, aby byli souzeni sovětští vojáci za svoje zločiny – Maďarsko 1956, Angola v 60. letech a po roce 1970 v Afghánistánu. To samo o sobě o něm vypovídá vše. Protože „pokrokový svět“ miluje muslimské teroristy a nenávidí jediný demokratický stát na Středním východě. A odmítá brát na vědomí, že kdyby USA a jeho spojenci nezasáhli v Iráku, Kuvajtu a na dalších místech, dodnes by v Evropě vybuchovaly autobusy plné civilistů, školy s dětmi, kde se odpalovali sebevražední atentátníci. A šílený masakr provedený islamisty v baru Le Carillon, kde bylo zavražděno 130 lidí, se mohl opakovat ještě někde jinde.
Co by z té kauzy, o jejímž rozuzlení rozhodl soudce Fremr rezignací sám, nemělo zapadnout?
Především to, jak se mohlo stát, že prezident Petr Pavel nominoval na místa ústavních soudců několik víceméně „diskutabilních“ osob, ale hlavně soudce Fremra. Jak správně napsal Jaroslav Weiss ve svém článku, kdopak by mohl upozornit prezidenta Pavla, že není vhodné jmenovat na místo ústavního soudce osobu profláknutou spoluprací s normalizační komunistickou stranou, když sám nově pokrokáři vybraný a zblbnutou veřejností pod mediálním tlakem zvolený prezident je osobou profláknutou nejen s normalizačním komunismem, ale spojený i přímo s Vojenskou rozvědkou, která byla v té době řízená Moskvou a KGB.
Občas mě napadá taková myšlenka, jak by to vypadalo, kdyby naše tajné služby, třeba BIS, našla nějakého starého sovětského, dnes proruského, agenta (krtka) a musela by to jít oznámit prezidentu republiky. To se může stát, neboť prý je u nás dříve sovětských a dnes ruských agentů jak na… ehm. naseto. Zda by dotyčný nevypadal v tom okamžiku hlášení jako major Těrazky v Černých baronech, když salutoval generálovi a vyhrkl ze sebe: „Prepáčtě, Herr… súdruh… pan generál, som z toho volaaký zmetěný“. A mohl by se také dotázat, zda ho náhodou pan prezident osobně ze starých dob nezná.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
anaboca
