„Dědu to pro mě polidštilo, v mých očích vyrostl. O spoustě věcí mlčel, nechtěl to trauma předávat dál. Ale právě proto se tak dělo…“ říká. Jak vzpomíná na návštěvy totalitního Československa?
Kolikrát jste se rozplakal, když jste to psal a když jste to pak četl?
Hodněkrát. Měl jsem pocit, že jsem svoje prarodiče konečně našel. Znal jsem je tak dobře, ale o tom, co si zažili za války, jsem nevěděl skoro nic. Když jsem psal jejich příběh, dozvídal jsem se spoustu nových věcí. Jako bych je poznával znovu. Bylo to hodně silné. Díky tomu jsem konečně mohl jejich duši nechat odejít, protože jsem po jejich smrti toužil jim opravdu porozumět. Zabralo mi to osm let, musel jsem překonat řadu překážek a spoustu frustrace. Občas to byly slzy radosti, občas slzy smutku.
Když jsem se do pátrání pouštěl, počítal jsem s tím, že o předcích zjistím i věci, které třeba nebudou zrovna lichotivé. Ale kdybych byl na jejich místě já, zřejmě bych zemřel.
