Lubomír Vejražka přináší do OOV příběhy a osudy obětí režimů

Hory mi za minulého režimu umožnily „utéci“ do svého světa, zůstaly mně dodnes, říká Lubomír Vejražka. Na snímku se nachází v pohoří Santa Lucia Range v Kalifornii. (foto archiv L. Vejražky)

(17. 8. 2023) – Kolem oddělení občanského vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů bylo v uplynulých měsících rušno. Po odvolání vedoucího oddělení podali nakonec výpověď téměř všichni jeho pracovníci. Nový vedoucí oddělení vzdělávání David Zámek na otázku ohledně budování zcela nového pracovního týmu pro náš web nedávno řekl: „My jsme je už nahradili! Vyhlásili jsme otevřená výběrová řízení, kam se nám přihlásilo několik desítek odborníků, a z těch jsme vybrali sedm. Až mi bylo líto, kolik kvalitních zájemců jsme museli nakonec odmítnout. Za mě musím říci, že tým, který se podařil vytvořit v rekordním čase, je skvělý.“ Jedním ze sedmi nových posil oddělení občanského vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů je také Ing. Lubomír Vejražka.

Pane Vejražko, s jakou představou a koncepcí jste uspěl ve výběrovém řízení a co bude v nadcházejícím období ve vašem případě první, na čem budete v rámci oddělení občanského vzdělávání pracovat?

Dvacet let se věnuji tématu rodin muklů a muklům. Díky více než stovce rozhovorů s třiceti zpovídanými v celkové délce přes sedm set hodin jsem téma do sebe vyloženě „nasál“ včetně souvislostí. Informace, emoce, propady. Svoje znalosti mohu předat dětem a studentům při přednáškách, besedách, mohu je šířit podle potřeby i cestou článků. To jsem vysvětlil ve výběrovém řízení. Přípravě přednášek se věnuji od prvního okamžiku mé činnosti v Ústavu pro studium totalitních režimů. Vzhledem k tomu, že někteří moji vypravěči mají blízko ke kantorům, již o přednášky registruji zájem.

Kdy vlastně došlo k tomu bodu zlomu, že jste chtěl to nekonečné bezpráví v uplynulých 40 letech pochopit a popsat?

Člověk, který tu dobu zažil, byl bezpráví vystaven vlastně neustále, dennodenně. Vnímal ho, ale nic proti němu nedělal. A časem si na to i zvykl a přizpůsobil se. Já de facto také celé dětství a mládí o něm sbíral informace, ale jen je ukládal. Třeba mé první setkání s muklem? Ve čtyřech letech. V práci mé matky se objevil právě propuštěný vězeň Josef Slach. Jeho matka se jednou rozpovídala před tou mou o jeho věznění. A já seděl, poslouchal a důsledně se v nejrůznějších obměnách ptal: „Proč byli, mami, lidé tak zlí na jiné lidi?“ Stále živé jsou osobní prožitky z invaze v roce 1968, kdy jsem na vlastní oči viděl v ulicích Prahy tanky, srocení, poznal slzný plyn, slyšel střelbu. A nakonec třeba i rozhovory s místními při mých horských cestách na Kavkaz a Fanské hory, kdy vysoko na ledovcích, kde se nemuseli bát KGB, špiclů a štěnic mi Ukrajinci, Rusové a „Pribaltiki“ povídali o gulagu, represích, hladomorech, vojenských chybách Stalina před válkou a za války, o likvidaci a věznění sovětských vojáků, kteří přežili německé zajetí, o likvidaci a věznění sovětských občanů, kteří byli zavlečeni na nucené práce do Německa a po válce vráceni domů atd. Možná to ale je také vliv mé vlastní rodiny. Užší i širší rod byl spojen s odporem a odbojem za 1. a 2. světové války i po únoru 1948. Prastrýc bojoval proti Němcům na západní frontě, děda a další prastrýc se po roce 1939 zapojili do domácího odboje. Dá se tedy říct, že z genetického i duchovního odkazu svých předchůdců zapojených do odboje a odporu proti totalitě jsem přes propast desetiletí čerpal inspiraci a sílu dokončit knihy věnované padesátým letům.

Lubomír Vejražka představil knihu Jizvy zůstávají v reprezentačních prostorách Horní komory Parlamentu ČR v září 2018 (foto archiv L. Vejražky)

Jak jste se dostal k životním příběhům a osudům právě muklů?

Od roku 1997 jsem se začal více nořit do historie, studoval jsem zločiny komunismu a nacismu, některé souvislosti týkající se druhé světové války a následný vývoj u nás. Také jsem se zabýval dopadem éry KSČ do dnešní doby, morálním dopadem polistopadového vzestupu KSČ, zlehčováním zločinů komunistů atd. Zcela zásadní pak pro mě bylo údobí někdy od roku 2004, kdy jsem zjistil, jak opomíjené je téma muklů a jejich rodin za komunistického režimu. Začal jsem jednotlivé oběti vyhledávat a rozhovory s nimi si nahrával a dál zpracovával. Nejde přitom o krátké, například dvouhodinové povrchní rozhovory, ale mnohahodinová vyprávění. S některými jsem hovořil i patnáctkrát v průběhu šesti let. Mohu jít proto do hloubky a věnovat se nejen vnějším faktům, ale i niterným záležitostem. Zpovídaní mně mnohdy svěřili záležitosti, které nevědí ani v jejich rodinách.

Výsledkem mnohaletého zpracování jednotlivých příběhů jsou nakonec tři knihy – Nezhojené rány národa, Jizvy zůstávají a Bolest přetrvává. Co jste jimi chtěl čtenářům sdělit kromě vlastních tragických příběhů a zážitků vězňů komunistického totalitního režimu?

Knihy zachycují nejen problematiku vlastních muklů, ale i jejich žen a dětí. Nezapomínejme, že ty to poznamenalo mnohdy daleko víc, než vlastní mukly. Jsou zde popsány jejich osobní peripetie, osobní váhání, popřípadě selhání, vztahové záležitosti k ženám, dětem a rodičům muklů, jsou to také časté rozvody takových rodin, složité opětovné začlenění muklů do života po jejich propuštění, celoživotní společenské odmítání dětí muklů atd. Vysvětluji v nich rovněž, kde muklové nacházeli sílu překonat v lágru nepřekonatelné, jsou zde jejich názory na smysl odboje, na mladé zuřivé straníky a přerod některých z přisluhovačů v odpůrce režimu, na rok 1968, na Chartu 77, na problematiku vin, odpuštění a pokání atd. Protože jsem hovořil do hloubky s mnoha lidmi, rozkrýval skryté roviny a hledal souvislosti, mohl jsem v knihách zevšeobecňovat, dovozovat, vyhodnocovat, popisovat různé modelové situace, ukazovat psychologické a sociologické prvky, určitý morální étos a poselství zpovídaných. A také si položit a odpovědět na otázky, proč se po roce 1990 společnost nevyrovnala s érou KSČ a proč nebyli potrestáni ani jasní viníci. Zamýšlím se nad tlustou čárou, kde má být učiněna a kde ne a nad jejími dopady po roce 1990.