Hlavní obsah
Lidé a společnost

Mýty opředený Lomikar: Skutečně zemřel „do roka a do dne“ po popravě Koziny?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: s laskavým svolením domazlicky-dejepis.cz

Lomikarova boží muka u Trhanova

„Lomikare! Do roka a do dne budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás…“ Zvolání Jana Sladkého Koziny zná každý. Víte ale, že Kozinova slova na šibenici neznáme? A jak to vlastně bylo s Lomikarem?

Článek

Chodská privilegia

V patnáctém století bylo povinností Chodů strážit hraniční lesy, hlídat dvě důležité obchodní stezky z Bavor do Čech, v případě bojů chránit hranice před cizími vojsky, doprovázet obchodníky na celní stanici a v případě, že projížděl přes hranice královský průvod, také jeho doprovod a střežení bezpečnosti všech členů průvodu.

Chodové obývali 11 vesnic na Domažlicku - Chodov, Klenčí pod Čerchovem, Pocinovice, Chodská Lhota, Starý Klíčov, Újezd, Postřekov, Draženov, Tlumačov, Stráž, Mrákov - a za jejich hraniční povinnosti jim náležela jistá práva. Mohli například užívat vše, co les přináší, těžit dřevo, lovit zvěř. Byli také privilegovanou vrstvou - mohli se svobodně stěhovat, nakládat se svým majetkem, ženit.

Nejcennějším privilegiem však bylo osvobození od roboty. Toho Chodové užívali, aniž by to měli potvrzeno písemně. Toto se později stalo hlavním důvodem chodského povstání.

Na konci patnáctého století dostal Chody pod své područí v zástavním držení rod Švamberků. Začal je nutit robotovat, na což Chodové reagovali vzbouřením. Petr ze Švamberka jim navíc odpíral nepsaná práva na lov zvěře a svobody při stěhování a držení majetku. Chodové vznesli protest králi, ovšem ten je poučil o tom, že nemají žádný „glejt“ na jejich zvyková práva. Dokonce Petrovi ze Švamberka nařídil, aby neposlušné pro výstrahu popravil. Chodským obcím se však podařilo vykoupit a staly se svobodnými. Doba svobody však netrvala dlouho. V roce 1621 přešli Chodové pod zástavu Wolfa Viléma Lamingena z Albenreutu (psáno i s dvěma m, Lammingen, pozn. autorky). Ten začal Chodům upírat naprosto vše. Využil nového postání Chodů - požádal císaře, aby zamítl veškerá chodská práva a privilegia, zvýšil cenu zástavy, aby se Chodové nemohli vykoupit a císař souhlasil. Pro Chody nastala doba temna.

Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu - Lomikar

Syn Wolfa Viléma se narodil 23. listopadu 1634 jako nejmladší z jeho čtyř dětí. Po smrti otce a po pobělohorských konfiskacích se stal vládcem Chodska. Usadil se na zámku v Trhanově, odkud řídil sklářskou huť, textilku, železárnu, byl průkopníkem průmyslové výroby v kraji. K práci ve svých podnicích nutil Chody, zbavené privilegií. Nenávist Chodů proti „Lomikarovi“, který byl dle jejich mínění daleko horším tyranem než jeho otec, rostla každým dnem. Zvyšoval jim daně, usídloval v kraji německé pracovníky, zakázal jim mít monopol na výčep piva. Chodové se vzbouřili roku 1692, kdy vypuklo Chodské povstání.

Foto: s laskavým svolením správy zámku Trhanov

Trhanovský zámek na dobové pohlednici

Jan Sladký „Kozina“

Chodský hrdina, výřečný sedlák s nemalou inteligencí a rozhledem se narodil v Újezdě u Domažlic 10. září 1652. Stal se spolu s dalším sedlákem, Davidem Forstem, vyslancem Chodů. Odjeli do Vídně za císařem Leopoldem I., kde žádali obnovení svých starých práv a privilegií. Císař je nejprve vyslechl, poté ale vyslechl i Lamingena, který si stěžoval na neposlušnost Chodů, odpírání roboty a obvinil sedláky ze vzpoury. Císař rozhodl - nařídil Chodům poslušnost a povinnost „věčného poddanství“. Vlna nevole, která zachvátila Chody vedla k dalšímu poselství do Vídně, v čele opět s Forstem a Sladkým. Ale tam již nebylo úniku. Zatímco na Chodsku vrchnost povolala vojáky k chystání vojenského zásahu a potlačení případného dalšího povstání, delegace sedláků byla ve Vídni zatčena. Někteří se rozhodli vrchnosti podrobit a při potyčkách mezi vojáky a sedláky byli zatčeni další a další Chodové. Pomstychtivý Lomikar neváhal apelovat na soudce, aby iniciátoři byli popraveni. Nakonec ze tří rozsudků smrti (Syka, Just a Sladký) byl nejvyšší trest vynesen pouze nad Janem Sladkým - Kozinou. Byl oběšen 28.11.1695 v Plzni, v místech dnešního Plzeňského pivovaru. Jeho tělo viselo pro výstrahu na šibenici skoro dva roky. Kozinův hrob neexistuje, tělo (nebo co z něj zbylo) nebylo nikdy nalezeno ani pohřbeno.

Do roka a do dne?

Slavné vyzvání na poslední soud Kozina prý vůbec neřekl. Tato věta se poprvé objevuje v zápiscích Boženy Němcové a později ve slavných Psohlavcích Aloise Jiráska. Kozina byl vyveden za zvuku zvonů ze šatlavy a přiveden na místo popravy, kde byli shromážděni Chodové, kteří byli na příkaz Lamingena svezeni ze všech chodských obcí, ženy, děti i starci. Kozinova poslední slova neznáme, známe pouze vyjádření jeho advokáta Strausse, který v dopise císaři citoval slova Jana Sladkého: „A kdybych měl být i oběšen, přece zemřu jako poctivý člověk!“. Tato slova svědčí o statečnosti a nebojácnosti tohoto inteligentního a charismatického sedláka, který v boji za staletá práva svého lidu položil život.

Kozino! Špatný ty proroku! Rok se s rokem sešel, tys tam a já pořád …tady..

Můžeme se jen dohadovat, co řekl Lomikar těsně před svou smrtí. Alois Jirásek to popsal těmito slovy. Wolf Maxmilián zemřel 2. listopadu 1696. Takže skutečně bez pár dní se toho roku a dne dočkal. Ranila ho mrtvice při opulentní hostině na zámku Trhanov. Podle zaznamenaných výpovědí přítomných vytřeštil oči, jako kdyby skutečně spatřil ducha Jana Sladkého, než se skácel k zemi s nedopitou číší vína v ruce. Nenáviděný Lomikar byl pohřben v kostele svatého Martina v Klenčí pod Čerchovem.

Foto: Petra Pavlíčková, foto autorka

Kostel svatého Martina v Klenčí - místo posledního odpočinku Lomikara

Hrobka plná kamení

Po smrti Lomikara nastal na Chodsku klid, lidé byli otupělí tím, co se předtím stalo. Vešli do područí šlechtického rodu Stadionů, který od dědiců Lamingena odkoupil statky v chodských vesnicích a poměrně v klidu držel s Chody opět nepsané úmluvy.

Chodové Lomikara tak nenáviděli, že se oblíbenou zábavou místních stalo házení kamenů do krypty Lamingenů pod podlahou oltáře. Zvenčí kostela byla malá škvírka, kudy házeli lidé, děti, starci, kameny na rakev místního tyrana.

V roce 2013 byla hrobka otevřena skupinou místních historiků. Zjistilo se, že rakev, ve které byl Lomikar pohřben, se rozpadla, zbylo pár kostí a lebka. Veškeré kameny, které Chodové do hrobu házeli, pokrývaly rakev Hraběte Stadiona. Navíc kameny ucpaly větrací otvor a díky tomu jsou ostatky v horším stavu, než by mohly být.

Foto: s laskavým svolením Zdeňka Procházky, autor Zdeněk Procházka

Rakev pokrytá kameny nepatří Lomikarovi, ale Stadionovi

Foto: s laskavým svolením Zdeňka Procházky, autor Zdeněk Procházka

Cínové nádoby na uschování orgánů, nalezené vedle rakve, v jedné je zřejmě srdce Lomikara

Bezhlavý jezdec i tajemný kočár

Traduje se, že Lomikar nedošel po smrti pokoje. Má vyjíždět za jasných nocí od Trhanovského zámku v černém kočáře taženém čtyřspřežím bezhlavých černých koní do Klenčí pod Čerchovem do kostela a zpět. Nebo byl údajně spatřen jako jezdec na bezhlavém koni. Lipová alej, která vede z Trhanova do Klenčí, se ne nadarmo nazývá „Lomikarova alej“. Celý kraj je prodchnut dávnou historií a události z té doby se vtiskly i do rázu kraje. Pomník Jana Sladkého Koziny na Hrádku u Újezda shlíží zasmušile do krásného kraje. Místní lidé jsou praví potomci tehdejších hrdinů - rázovití, tvrdohlaví a neústupní Chodové i dnes.

zdroje:

www.wikipedia.org

archiv Zdeňka Procházky

www.kudyznudy.cz

archiv zámku Trhanov

archiv Muzea Chodska

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz