ROZHOVOR: Poutí k branám Orientu s Nicolette Havlovou

ROZHOVOR: Poutí k branám Orientu s Nicolette Havlovou

Nicolette se vydala na pěší pouť z rodného Havířova až do dalekého Turecka přes Slovensko, Maďarsko, rumunský Banát, Srbsko a Bulharsko. Jak její cesta probíhala? Jaké útrapy a patálie jí potkaly, a co si naopak z cesty odnesla? To vše se dozvíte v rozhovoru, který je zároveň i pozvánkou na banátské slavnosti k 200. výročí od příchodu prvních krajanů.

V roce 2021 jsi se vydala pěšky z rodného Havířova do Turecka – 2025 km dlouhou pouť. Kudy cesta vedla a jak dlouho trvala?

Když zmiňuješ to datum, tak si uvědomuji, jak dávno tomu už je! Nicméně k věci. Vycházela jsem z rodného Havířova. Následně jsem zavítala k sousedům Slovákům, kteří mi poskytli výhled na ty nejkrásnější štíty hor – Vysoké Tatry. V Maďarsku mi pak lišky doslova dávaly dobrou noc. Rumunsko mě zase a znovu nezklamalo svou nedotčenou přírodou, kterou již znám z pozice horské průvodkyně, a v rumunském Banátu jsem cestovala časem, když mě přivítali čeští krajané svými po stovky let zachovalými tradicemi. Právě pro místní jsem svou pouť částečně absolvovala, společně s Člověkem v Tísni jsem dělala sbírku na podporu udržitelného cestovního ruchu. V Srbsku jsem pak zažívala neutuchající pohostinnost místních. Bulharsko mi nadělilo životního parťáka v podobě čtyřnohého štěstí – štěněte Svili. Turecko mi na závěr otevřelo svou náruč s vůní Orientu a ukázalo mi, že mám v sobě neutuchající touhu život skutečně prožít. No tato jízda nakonec trvala 104 dny, takže jsem měla tempo šneka, ale na tom v závěru vlastně vůbec nesešlo.

Už jsi předtím podobnou pouť absolvovala?

V horách jsem se toulala často, ale vždy jen na pár dnů, takže tohle byla první daleká cesta a možná trochu velké sousto. Jenže já to tak mám ráda, jít trochu za hranici, abych zjistila, že to jde!

Co tě k tvému rozhodnutí přimělo? Respektive, měla ta cesta pro tebe nějaký vyšší význam?

Nápad někam vyrazit asi vycházel z mé dlouhodobé touhy absolvovat nějakou dálkovou trasu, třeba Pacifickou hřebenovku nebo Apalačskou stezku. Když mě to trklo poprvé bylo mi cca 13-14 let, takže jít sama nepřipadalo v úvahu. Nicméně chuť jít něco tak známého mě s přibývajícím věkem lehce opouštěla, protože jsem chtěla jít spíš něco neobvyklého, kde člověk nebude potkávat souputníky a čas bude trávit především sám se sebou. Nakonec myšlenka vyjít z prahu svého domova do Istanbulu, ke mně přišla v průběhu sedmidenního pobytu ve tmě v létě 2019. Do ní jsem odcházela s dost znatelným životním splínem a napadlo mě, že právě daleké putování by mohlo být něco, co mi pomůže si v sobě některé věci ještě dořešit a uzavřít. Jenomže člověk míní a život mění, takže jsem přes spoustu jiných plánů, jako byl třeba půl rok bydlení ve vlastnoručně přestavěné dodávce během studií v Anglii či půl roku studia v Austrálii, vydala za tímto dobrodružstvím až v červnu 2021.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Hmm, vyšší význam. Věděla jsem, že chci dát své cestě nějaký přesah, ale zároveň jsem to tam nechtěla tlačit na sílu. No nakonec se to povedlo dost spontánně, jak už to tak bývá. Na podzim 2020 jsem se o svém nápadu, že chci dojít pěšky do Istanbulu, zmínila dobrému kamarádovi, velkému cestovateli Slávkovi Královi. V tu chvíli mi Slávek navrhl, že bych měla po cestě navštívit české vesnice v rumunském Banátu, že to bude zajímavé. Tehdy mě to trklo. Měla jsem totiž díky konverzacím s různými lidmi, co do Banátu jezdí už několik desítek let, ponětí, že místní žijí převážně z udržitelného cestovního ruchu. Ten byl však tou dobou narušen snížením turismu kvůli koronavirové krizi. Začala jsem se propojovat se správnými lidmi, třeba s Ivem Dokoupilem, koordinátorem Člověka v tísni pro pomoc krajanům v rumunském Banátu. Jemu jsem pak navrhla, že vyberu peníze skrze crowdfundingovou platformu Donio, a že vybrané finance (nakonec se povedlo dosáhnout částky 167 600 Kč) poputují právě na učet Člověka v tísni, který v dané oblasti již dlouhodobě působí a díky nepřetržitému kontaktu s krajany ví, jaké kroky je nejlepší podniknout ke správně zacílené pomoci. Jednoduše řečeno jsem se do toho nechtěla vrhat sama, protože situaci tamních obyvatel jsem nerozuměla, jelikož je pochopitelně poměrně komplexní a složitá.

Proč jsi se rozhodla podpořit právě Banát?

Jak už jsem se zmínila výše, bylo to spíše souhra skvělých náhod. Zároveň jsem tušila, že to má smysl a můžu nejen díky mé cestě, ale i sbírce, tuto komunitu dostat do širšího povědomí, protože si pozornost rozhodně zaslouží. Mám radost, když na základě mých drobných kroků do českých vesnic v Banátu někdo zavítá a zamiluje si je stejně jako já.

Ve dnech 18. – 20. 8. 2023 se v banátské vesnici Svatá Helena budou konat oslavy k 200. výročí od založení a příchodu prvních krajanů do rumunského Banátu. Krajané si pro návštěvníky připravili zajímavý program. Více se dozvíte zde.

Přívítání v Eibenthalu (autor: Alexandr Gajdzica)
Přívítání v Eibenthalu (autor: Alexandr Gajdzica)

Předpokládám, že se žádná cesta neobejde bez problémů, s jakými patáliemi jsi se potýkala ty?

Nejčastěji se zdravotními, když to rychle prolétnu, tak jsem měla hned po týdnu zánět achillovky, takže mi okolí moc šancí na dokončení nedávalo, pak zánět nožní klenby, pak třeba i syndrom dráždivého tračníku a mnohé střevní problémy. Tak jen doufám, že takovým patáliím se na další cestě vyhnu.

Zdravotní problémy dokážou cestování hodně znepříjemnit. Měla jsi v průběhu chuť s putováním prostě seknout?

Trochu jsem pociťovala nátlak, že nechci vzdát něco, k čemu jsem se veřejně „upsala“, ještě ve chvíli, kdy jsem na svou pouť napojila sbírku. Ale zároveň jsem měla v hlavě nastaveno, že pokud půjde skutečně do tuhého, skončím. Například když jsem se syndromem dráždivého tračníku uvízla v srbské nemocnici, rozhodla jsem se cestu přerušit, zamířila jsem na pár dní do Havířova za trochu lepším zdravotnictvím, a pak jsem se zase napojila v posledním dosaženém místě. Neměla jsem pocit, že bych se za to měla stydět nebo že bych neuspěla, dělala jsem to, co pro mě v tu chvíli bylo nejlepší. Zdraví je nadevše.

Teď už pryč od negativních vzpomínek a zaměřme se na pozitiva. Na kterou část nejraději vzpomínáš?

Zážitků bylo nespočet, ale jeden poměrně silný si odnáším z Turecka, i když vlastně čistě pozitivní není. Nicméně setkala jsem se tam s člověkem, který strávil šest let za mřížemi jakožto politický vězeň. Režim v této zemi se rozhodně nedá nazývat svobodným. Nechci zabředávat do detailů, bylo to zkrátka setkání se silným člověkem, který se pere s osudem, který mu kdosi nastolil. No, a i přes tohle všechno jsem za celou cestu nepotkala šťastnějšího a vřelejšího člověka. Zároveň mi dal asi ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy v životě dostala. Pecku z meruňky, která byla z jedné strany obroušená do hladka o dlažbu ve vězení. Na této straně pak bylo napsáno mé jméno. Pecka měla i dírku a sloužila tedy jako takový šperk. No a takových šperků udělal tento človíček na padesát a já mám zkrátka jednu pecku s mým jménem z tureckého vězení. Připadá mi to krásné, protože prý k jídlu dostávali meruňky opravdu často a trochu mi to ukazuje, že i v tom největším zmaru je možné vytvořit něco krásného. O tomto příběhu se pochopitelně rozepisuji i v knize, protože okamžiky nespravedlnosti je potřeba sdílet dál jako varování, že takhle vážně ne.

Z cesty jsi si dovezla pouliční štěňátko, kde jsi ho našla a proč jsi se rozhodla si ho nechat?

Já jsem po různých zkušenostech z Rumunska měla ze psů strach a při setkání se Svili (=ono nalezené štěně) to nebylo jinak. Takže jako první jsem si připravila svou tříbodovou ochranu v podobě kamenů, trekových holí a pepřového spreje. Až po chvíli mi došlo, že výjimečně jsem ten agresor já, takže jsem se uklidnila a v tu chvíli na mě vyběhla! Začala mě vítat jako bychom byli nejlepší parťáci a roky jsme se neviděly. Od té doby se ke mně připojila a já se jí už nezbavila, ačkoliv jsem se opravdu snažila, protože jsem k sobě nechtěla připoutat živou bytost, jelikož je to velká zodpovědnost. Tento příběh se odehrál kousek od bulharského Svilengradu (proto jméno Svili) na prašné cestě, kde všude byly odpadky a smetiště vedle smetiště. No a teď jsem moc ráda, jak to celé dopadlo a že ji mám ve svém životě.

Došla jsem k moři i se Svili
Došla jsem k moři i se Svili

Jaký to byl pocit konečně stát na konci tvého putování, tedy v Turecku před Hagia Sofia?

Hrozně nervózní jsem byla den před jeho dosažením, jako bych šla k maturitě. Snad proto, že se ve mně mísila změť myšlenek a pocitů. Ráno jsem se dostala do pohody, ale dva kilometry před cílem, za který jsem si zvolila chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia), jsem si sedla na čaj a uvědomila si, že je to poslední čaj na téhle pouti. Tak jsem si dala ještě jeden, abych její konec oddálila. Pak jsem i přes mumraj neoficiálně asi osmnáctimilionové metropole zachovávala klid. Jenomže u chrámu mi jakoby cvaklo v hlavě a já se sesypala a rozbrečela. Byly to všechny pocity najednou. Byla jsem však přesvědčená o jedné věci, že tady má cesta nekončí, ale právě začíná. Myšleno ta životní, protože jsem věděla, že tohle mě opravdu baví, že chci někdy zase někam jít a putování a hory zapojit nejlépe do svého každodenního života.

Cíl Hagia Sophia
Cíl Hagia Sophia

Z celého svého putování jsi vydala knihu – Pouť k branám Orientu a také pořádáš cestopisné přednášky. Jaké jsou odezvy čtenářů a posluchačů?

Musím říct, že převážně pozitivní, což mě opravdu těší. Kniha má na Databázi knih nějakých 90 %, takže super. Pochopitelně se člověk netrefí do chuti každému, pro mě však bylo důležité, aby to bylo mé, autentické, otevřené, upřímné a že si to své čtenáře, v případě přednášek posluchače, najde.

Kniha
Kniha

Další putování Nicolette můžete sledovat na webových stránkách, kde mimo jiné najdete informace jak o knize, cestopisných přednáškách, ale i této cestě.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí