„Nevíte, kolik je hodin? Cože? Půl druhé? Tolik času jsme tady strávili, a odpracováno nebylo nic,“ povzdechl si po rozhovoru pro MF DNES na zřícenině hradu Chřenovice Miroslav Šuhaj, jeho sedmapadesátiletý majitel.

„Hradní pán“, který žije ve Žďáře nad Sázavou a na své „panství“ na Havlíčkobrodsku tak dojíždí zhruba 70 kilometrů, věnuje totiž rekonstrukci památky většinu svého volna. A také nemalou část finančních prostředků – hrad totiž dává dohromady bez dotací.

16 fotografií

Podporu získává průběžně pouze od dárců, kteří mu občas pošlou příspěvek na transparentní účet hradu, nebo po troškách díky kasičce nainstalované přímo na hradní věži.

„Veškeré obdržené finance jsem ale do koruny investoval do oprav hradu. A do těchto výdajů pochopitelně nepočítám třeba peníze za pohonné hmoty na dojíždění,“ zdůrazňuje vlastník památky.

K vlastnictví vedla spletitá cesta

Nejvíce peněz padlo na pořízení elektrocentrály, něco stálo například také nářadí, lešení nebo i kvalitní dřevo. To Miroslav Šuhaj používá pro pochozí plochy na lešení kolem dvacetimetrové věže, na jejíž rekonstrukci nyní pracuje.

„Takové fošny totiž musí už něco vydržet. V tomto případě si nemohu dovolit něco podcenit, za riziko pádu mi to nestojí,“ říká muž, který chřenovický hrad vlastní od podzimu 2017, tedy šestým rokem. Objekt i s přilehlým pozemkem tehdy směnil s Lesy České republiky za jiné lesní plochy, které se mu předtím povedlo odkoupit od soukromníků.

Vlastnictvím památky, k němuž vedla spletitá a dlouholetá cesta, si splnil svůj dětský sen. Hrady a zříceniny ho totiž fascinovaly odmalička, rád na ně jezdil na výlety a zajímal se o ně. A už tehdy se v něm probouzela touha dát nějakou z historických staveb, jež byly často ve špatném stavu, do pořádku.

Přiznává však, že některá jeho dřívější očekávání a plány spojené s opravami takové památky se dnes ne úplně vždy naplňují. Například tempo oprav mnohdy neběží tak, jak si představoval.

„Během prvních dvou let jsem se tady věnoval v podstatě hlavně stromům, takže na první pohled posun moc vidět nebyl. Některé bylo třeba pokácet – ať již kvůli kůrovci, nebo poškození větrem, aby na někoho nespadly,“ líčí Šuhaj, jenž pracuje jako učitel na Střední odborné škole v Novém Městě na Moravě. Pustil se i do boje s džunglí akátů na stráni pod hradem. Díky jejich zredukování je dnes od památky krásný výhled do malebného údolí řeky Sázavy.

Rozebrat zdivo, očistit kameny a položit znovu

Další na řadě byla instalace těžké, kované mříže, čímž byl ve věži vytvořen zabezpečený prostor pro ukládání nářadí a dalších potřeb. Postupně do nitra stavby přibyla i dřevěná mezipatra a pořádný osmimetrový žebřík. To umožnilo Miroslavu Šuhajovi a jeho občasným pomocníkům lepší přístup i pohodlnější pobyt ve vyšších partiích věže, jejíž vrchol je chráněn dočasným zastřešením.

Provizorní dřevěné patro téměř na vrcholu dominanty památky je teď místem, kde hradní pán tráví nejvíce času. Scénář pracovních dní je podle něj dost podobný – ve znamení nekončící a náročné manipulace s kamením.

V nitru věže musela být zbudována propojená mezipatra, aby se dalo pracovat i ve vyšších partiích. Vrcholek kryje zatím provizorní střecha.

Zdivo koruny věže je totiž ve špatném stavu, kameny jsou „spojeny“ nekvalitní, drolící se hlínou. Tuto část stavby je tedy třeba kompletně přezdít, aby nebyla nebezpečná pro návštěvníky. „V překladu to znamená, že se rozebere staré zdivo, kameny se očistí a poté uloží přímo v patře na věži, abych je mohl následně použít pro nové zdění,“ popisuje majitel památky.

Jelikož však na vrcholu není místa nazbyt a musí se tam kromě materiálu vejít i kýble, nářadí a v neposlední řadě i sám pracovník, je občas taková činnost oříškem. „Tuny těžkých kamenů se musí neustále přemisťovat, podle toho, kde se zrovna dělá,“ říká Šuhaj s tím, že pohyb ve dvacetimetrové výšce „zpestřují“ i všudypřítomné trubky lešení, které je potřeba přelézat, podlézat či obcházet.

Několik párů dalších rukou by se hodilo

Není tedy divu, že sehnat brigádníky, aby se postup prací urychlil, je docela náročné. „Samozřejmě mi tu občas někdo z rodiny a kamarádů či známých pomáhá. Měl jsem tady třeba i pár studentů z naší školy. Ale většina práce je stejně na mně. Někdo šikovný, kdo umí vzít za práci, by se mi určitě ještě hodil. A hlavně spolehlivý – občas totiž zůstane jen u slibů,“ posteskl si muž.

Podle něj by stačili třeba i jen tři lidé. „Nahoře dva, co budou zdít, a jeden dole, který bude míchat maltu. Kdyby tu byl ještě čtvrtý, co se postará o jídlo, tak je to ideální,“ zasnil se hradní pán.

Právě zdění je totiž další nelehká činnost, jíž vyplňuje dny na svém sídle. „Než najdete vhodný kámen a usadíte ho, aby fakt seděl, tak ho třeba osmkrát, desetkrát otočíte. A nakonec jej třeba stejně nepoužijete a hledáte jiný. A to se bavíme o kamenech o váze třeba patnáct dvacet kilo,“ přibližuje vlastník památky.

Kameny do sebe musejí dokonale zapadnout a nekývat se. „Jak se hýbou, je nutné vše podložit dalším kamenem, ne tam prdnout maltu. Protože malta se jednou vyplaví, ale kameny si na sebe ‚sednou‘. A pokud je neshodí strom nebo vítr, tak na místě vydrží ještě hodně dlouho,“ vysvětluje Šuhaj a dodává, že zdění je vlastně takové fyzicky náročnější puzzle.

Od památkářů dostal tři receptury malty

„Existují samozřejmě různé rychlozpůsoby, co se dřív běžně praktikovaly. Naskládaly se třeba na sebe kameny a zalilo se to řídkou maltou. Já to ale chci dělat poctivě,“ zdůrazňuje hradní pán.

Při zdění používá maltu, která se svým složením blíží dobové receptuře. „V závazném stanovisku od památkářů mám receptury celkem tři. Vybral jsem si takovou, co mi nejvíce vyhovovala. Tvoří ji písek, hašené vápno a cement. Poměr je přesně stanovený,“ objasňuje Šuhaj.

Koupil kus lesa a vyměnil ho za zříceninu hradu. Její opravou si plní sen

Dozdění koruny věže mu sice ještě nějaký čas potrvá, vznikne tak ovšem aspoň kvalitní podklad pro budoucí kuželovou střechu, jíž plánuje válcovou věž osadit. Celá stavba by tak byla ve finále vysoká kolem 30 metrů.

Dochované záznamy o tom, jakou podobu kdysi střecha měla, dle Šuhaje bohužel neexistují. „Mohu tedy pouze vycházet z určitých indicií, jak to nejspíše bylo. V nejvyšších patrech věže byla nalezena kolekce železných šindelových hřebíků a je tedy reálné, že střecha byla krytá právě štípaným šindelem. A přesně tak to plánuji i já,“ popisuje.

Vůči trampům je vstřícný, ale o věž má strach

Střecha je největší výdaj, který jej výhledově čeká. Krov by si rád udělal sám. Pokud si nakonec na tuto akci technicky troufne, vyjde podle jeho propočtů na 200 tisíc korun, a to jen za materiál. Na střešní krytinu ze smrkového štípaného šindele, včetně jejího položení, odhaduje náklady kolem 350 tisíc. Celkově se tak cena střechy bude pohybovat kolem půl milionu. Miroslav Šuhaj věří, že se mu prostředky povede sehnat, je však připraven sáhnout i do úspor.

Že by byla věž v budoucnu otevřená volně, to její majitel neplánuje. „Stačí jedna neuhlídaná svíčka a roky práce lehnou popelem,“ má jasno Šuhaj.

Jinak mu táboření na jeho „panství“ nikterak nevadí, pokud si lidé po sobě uklidí. Na hradě mohou trampové využít i ohniště, posezení či kostru pro natažení celty. Pokud je majitel zrovna na místě, rád pustí turisty i na věž – nemají-li strach z výšek či šplhání po příkrém žebříku. První vyhlídkové okno je ve dvanácti metrech, vrchní plošina v koruně věže ve dvaceti.

Na zřícenině je k dispozici i krabice s letáčky o historii hradu a v dřevěném trůnu u ohniště čeká na zápisy návštěvní kniha. Zájemci mohou pomoci ke zvelebení památky i tím, že si u cesty pod hradem vezmou z hromady kamení libovolně velký kus a vynesou jej nahoru. Tento materiál pak bude použit na zdění.

Až bude hotová věž, majitel hradu by rád více obnažil i pozůstatky dalšího zdiva v jejím okolí. „To jsou ale ještě daleké plány, nyní se musím zaměřit na dozdění koruny věže a poté na vybudování střechy,“ dodává Miroslav Šuhaj.