Článek
Pamatujete si na Hlaváčka? Na Karla Hlaváčka… toho „prokletého básníka“, za nímž mě to v podstatě nedávno tak táhlo? Psala jsem tu o něm a nejenom o něm. O českých impresionistech, symbolistech, literátech, nastupující moderně konce 19. století. O těch, jejichž um se dotýkal srdce a té zvláštní magie uvnitř člověka, která je schopna se rozeznít dotkne-li se jí duše umělcova. Já byla před pár týdny ve spárech symbolisty Antonína Sovy, který mě nahnal po delší době do knihovny, kde mi na srdce zaťukal Hlaváček a už jsem byla lapena. Oni to zkrátka umí. Tito literáti a velikáni české poezie, kterou je potřeba připomínat. Jednoduše proto, že je skvostná a opravdová.
A zase to přišlo. Jen co mě opustil Hlaváček, ozval se nedávno Nezval. Někdo ho pozval? Snad možná můj duch si jej vyžádal. Kdo ví, proč se to děje..... Jen tak, samovolně se mi do hlavy vkrádá:
„Čím to, že já, Manon, ač je mi šestnáct let, čím to, že já, Manon, mám opustit svět. Vždyť život trvá chvíli, vždyť ten život milý je jeden, jen jeden, jen jeden.“
Proč zrovna Nezvalova Manon Lescaut mě dohání na prahu mojí řachlý padesátky? Ví Bůh, ale vítám ji a znova se nechávám vtáhnout těmi svody všech těch mistrů slova. Najít v tom logiku moc nejde a na co taky. Jen mě baví uvědomění, jak to pěkně zase do sebe zapadá: vždyť Nezval, to je zas krok o trochu dál. A stále v revolučním duchu. Vždyť kým jiným byli všichni výše jmenovaní a dnes nově příchozí Vítězslav Nezval a třeba takový Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu, Karel Teige, Jiří Wolker, Josef Hora, Vladislav Vančura a mnozí další? No byli to revolucionáři, kteří pokračují v duchu nastupující moderny a avantgardy tehdejší doby. Jsme na počátku 2o. století. Umělci stmeleni pod ucelený, levicový umělecký svaz - Devětsil, který se profiloval jako seskupení avantgardních umělců. Nejen literátů, ale i výtvarníků, herců, hudebníků. Vzniká v roce 1920 a právě kolem r. 1923 se jeho členové angažují ve směru zvaném poetismus, jehož jedním z hlavních představitelů byl Vítězslav Nezval. Poetismus byl ryze český směr. Podobně jako mnou milovaný architektonický kubismus, rovněž avantgarda z kraje dvacátého století, která je rovněž pouze ryze českou záležitostí a genialitou umělců - architektů, z nichž jen namátkou: Gočár, Chochol, Janák, Hofman, Králíček, aj.
Poetisté v literatuře, stejně jako kubisté v architektuře, touží vyzpívat krásu všeho, s čím se člověk v běžném životě potkává. Kubisté pomocí hmoty, kdy se snažili vedle architektury i běžné užitkové předměty, např. nábytek, nebo porcelán „rozpohybovat“ a vdechnout hmotě ducha, stejně tak myšlenkou poetismu bylo spatřovat poezii v každodennosti. Spatřovat báseň ve všem, co člověka obklopuje. A s tím se naprosto ztotožňuji. Vždyť život o tom je. Ať už je jakkoliv kolikrát krutý i složitý, teskný i bolestný, krásný a i hloupý, něžný a banální, nepochopitelný, nepolapitelný, nevyzpytatelný…, vždy je v něm poezie. A když se člověk dobře „dívá“ - najde ji. Je obsažena ve všem kolem nás. I v nás.
A tak mě navštívil jeden z největší poetistů, Vítězslav Nezval, s dramatem Manon Lescaut. Originál byl napsán jako novela Francouze Abbého Prévosta na konci 18. století. Mnohokrát byl jeho námět zpracován v literatuře i filmu.V 70. letech vznikla televizní inscenace Nezvalovy Manon Lescaut, kde byla hlavní postava Manon ztvárněna Janou Preissovou a roli rytíře De Grieux dojemně zahrál Petr Štěpánek.
Co k Manon říci?
Nebudu zde jako u maturity líčit děj. Zajímá mě hlavní myšlenka tehdejší Prévostovy novely, která na svou dobu byla velmi odvážná. Byla zakazována a tajně vydávána. Je příběhem mladé ženy, vyznávající pouze věrnost srdce. Oproti postoji její lásky, rytíře De Griex, který požaduje po Manon i věrnost těla. Jak vidno, téma nadčasové, přesahující i k dnešku, kdy se už několik let přetřásá téma polyamorie, volné lásky, netradiční pojetí mileneckých a manželských svazků.
Manon tedy vnímá lásku i vztah velmi vážně ve smyslu věrnosti srdce a ducha. Více nepožaduje a sama chce být respektována v jejích avantýrách, mnohdy připomínajících charakter vydržované milenky. Mnozí čtenáři ve svém příkrém soudu řadí Manon do škatulky prachobyčejné konkubíny. Sleduji zaujatě ztvárnění tehdy mladičké Jany Preissové, která velmi hezky, s Nezvalovymi verši na rtech, vdechla své představě o Manon život. Manon je schopna doslova využít stárnoucí muže ku svému prospěchu. Přiznává se až dětsky bezelstně ke své lásce ke třpytu šperků, přirovnává dary milenců k dárečkům z dětství během vánoc. Touží zajistit sebe i svou lásku, nezkušeného mladíčka De Grieux, který ve své vášni a opojení k Manon není schopen vzdorovat a ve své sebedestrukci a slabosti je ochoten sekundovat Manon v jejích hrátkách s muži, které se stávají velmi záhy trestnými činy. Příběh končí dramaticky: dvojice je jednoho dne prozrazena, Manon usvědčena a pro své hříchy zajata a odsouzena k vyhnanství do Mississippi. De Grieux pro svůj šlechtických původ a přímluvu od dobrého přítele získává milost. On ale Manon neopustí a vymůže si plavbu do vyhnanství a trest po boku Manon.
Manon po celou dobu svého krátkého života ví, že zemře. Během dlouhé, náročné plavby, kdy je spolu s několika odsouzenými „padlými“ ženami převážena v řetězech, umírá své lásce v náručí.
Ani v jediném momentu dvouhodinové hry jsem nezapochybovala o hluboké lásce Manon k jejímu rytíři. Ta dětská opravdovost a zároveň nestoudnost obelhávání bohatých mužů a absence výčitek svědomí mě vede k zamyšlení, že podobný způsob jednání je shodný s chováním lidí trpících poruchou osobnosti. Nejsem schopna příkrého soudu ani k jednomu z aktérů dramatického příběhu. I De Grieux se svou slibnou šlechtickou budoucností čistou duší, ale neschopností postavit se na odpor své, až chorobné závislosti na Manon… mi skýtá pohled do dvou patologicky zatížených nešťastných duší. A i přesto všechno se dotýkají oba dva, po celou dobu trvání příběhu, velmi hluboce duše člověka a není možné v závěrečné scéně umírající Manon neplakat. Ano, to je síla umění. Umění, které znázorňuje člověka v celé jeho nahotě a naturalismu.
Po dvou dnech, co toto téma v sobě zpracovávám se dostávám na začátek. K Nezvalovu zpracování Manon Lescaut. Téma volné lásky… Velké téma tehdejší nastupující umělecké avantgardy, která se ubírá revolučním směrem nazírání na život, kdy její duchovní otec, literát, kritik, intelektuál a publicista Karel Teige, razící levicový ideál absence soukromého vlastnictví a známý svým pozitivním pohledem na volnou lásku, tu pro mě dýchá tak trochu jako „důvod“, proč si jeho přítel a umělecký souputník Vítězslav Nezval zvolil právě toto téma ke zpracování…
Každopádně se mi tu rýsují dvě další témata k příštímu zpracování: téma pohledu na volnou lásku, tu v současnosti často řešenou polyamorii, kterou měla, jak se zdá, hned z kraje 20.století česká umělecká avantgarda celkem zpracovanou a není tedy v současnosti ničím novátorským a revolučním - stran neoliberálních proudů a dále pak postava Karla Teigeho, který je pro mě zajímavý tím, že co by velký levicový intelektuál a komunista byl v pozdějších dobách doslova a do písmene vyobcován a zavržen komunistickou stranou, která nebyla schopna pojmout Teigeho svobodomyslný způsob nazírání na svět.
