Hodně často slyším od lidí ve svém okolí říkat, že mají Dolomity na svém bucket listu. Jestli mezi ně patříte i vy, tak na co ještě čekáte? Z Prahy jsou jen 700 km daleko, autem tam budete dřív než v Chorvatsku. Pokud očekáváte čarovná panoramata, malebné vesničky, působivé výhledy, horskou přírodu a skoro až kýčovité scenérie, to vše dostanete. K tomu se vám pod kůži vryjí všechny ty pocity, které jste měli vysoko v oblacích, pohledy na vinoucí horizonty, vůně smůly a fialkovo-růžových orchidejí pětiprstek.
Jestli můžete spát v autě, jděte do toho
Naše cesty po Dolomitech jsou hodně ovlivněné tím, že spíme a bydlíme celou dovolenou v autě a pokud tu možnost máte, za sebe ji vřele doporučuji. Mnohem víc totiž ”srostete” s horama a všechny ty krásné spoty si vychutnáte i v jinou denní dobu než v pravé poledne. Má to své výhody i v případě, že preferujete menší množství turistů. Můžete se totiž spolehnout, že na všech nejpopulárnějších místech Italských Alp lidé budou, a bude jich hodně. Je mnohem jednodušší vyrazit na túru za časného rána, když na místě spíte, a užít si díky tomu treky prakticky o samotě. Po cestě zpátky provoz na trase vždy o poznání zhoustne.
Výhodu má Itálie i v tom, že zde v autě můžete nocovat prakticky kdekoliv, narozdíl třeba od Slovinska nebo Švýcarska, kde jste nucení platit kempy nebo tzv. stellplatzy. Člověka by ta částka tolik nemrzela, kdyby recenze nebyly plné komentářů o špinavých záchodech nebo zlodějích. V hledání míst na přespání pomůže aplikace park4night. A teď už konečně k těm TOP spotům, co si v Dolomitech nenechat ujít.
Passo Giau
Horský průsmyk v nadmořské výšce 2 236 m n. m. nabízí výhled jako z pohlednice, aniž byste museli hnout prstem. Jestli máte chuť, dejte si trek na Cinque Torri, přes chatu Rifugio Averau. Desetikilometrový okruh ujdete za 3-4 hodiny. Na konci se můžete odměnit pivem nebo kávou v restauraci Berghotelu, který se v Passo Giau nachází. Jediným zklamáním pro nás bylo, že neměli aperol :), o něhož si to tady přímo říká.
Za dobrého počasí slunce pálí a to nemálo lidí inspiruje k tomu, aby si tady rozložili deku a udělali si něco jako piknik. Je tu ohrada, v níž se pase stádo kraviček, předloni tam byli i koně, a cinkání jejich zvonků na krku se line krajinou. Jak se blíží zlatá hodinka, ruch podél klikaté silnice utichá, auta odjíždějí a na kopečku se začínají jako ptáci hromadit fotografové, kteří chtějí ulovit snímek zapadajícího slunce. Podívaná je to nádherná a skalní věž, která se hned vedle vás tyčí se v danou chvíli jeví jako obraz na plátně. Ve stejnou dobu se průsmyk stává útočištěm pro nablýskané auťáky, jezdí sem a tam ve snaze pořídit co nejlepší záběr luxusního vozu.
Passo Giau jako z pohlednice.
Bonusovým zážitkem jak z té nejkrásnější hvězdárny je noční nebe. Snad nikdy v životě jsem neviděla tolik hvězd. Jste tu hodně daleko od světelného smogu. Ani nemusíte být nijak zapálení do astrologie, ale najednou se vám před očima rýsují všechna ta známá souhvězdí, úplně na vás sestupují, a byla viditelná i Mléčná dráha. Takže si sem zajeďte třeba v srpnu, když padají Perseidy.
Tre Cime di Lavaredo
Tři impozantní horské štíty, které jsou jedním ze symbolu Dolomit. Je to turistické peklo plné lidí, které ale stojí za to aspoň jednou za život absolvovat. Vidět na vlastní oči tyhle ”tři zuby” je zážitek na plný pecky ze všech světových stran. Kudy sem? Dojeďte k menšímu jezeru Antorno, kde se dá mimochodem také pohodlně a s malebnou kompozicí před vámi přenocovat, a nedaleko něj se nachází mýtná brána. Zaplatíte 30 euro za auto, za karavan je to 45 euro a opravňuje vás to ke vstupu na 24 hodin. Můžete tam být déle, ale o to víc si připlatíte. Lze to i autobusem nebo pěšky po svých. V takovém případě se ale připravte na hodně dlouhý a náročný výšlap.
Jeden den je dostatečný na to, abyste si majestátní Tre Cime užili dosyta. Vede kolem nich několik stezek, nejznámější je kolem horské boudy Dreizinnenhütte. Jestli jste viděli fotky s pohledem na Tre Cime z jeskyně, právě odtud vede odbočka na dané místo. Opět se jedná zhruba o 10 km dlouhý okruh, celkem nenáročný. Potkáte kravičky a zase se budete kochat na každém metru. I když budou Tre Cime částečně mezi mraky, stejně se vám budou líbit.
Ferrata vedoucí kolem Tre Cime.
Když jsme ještě neměli pejska, absolvovali jsme tu i ferratu Innerkofler až na vrchol hory Monte Paterno (2 744 m n. m.), která je působivá nejen svými výhledy, ale i atmosférou. Procházíte totiž tunely a chodníky z 1. sv. války. Cesta byla vcelku nenáročná, ale jako relativní ferratové začátečníky nás některé úseky zaskočily tím, že by si podle nás zasloužily jištění. Ale přežili jsme, skončili jsme u již zmiňované horské boudy a odtud pokračovali v okruhu až na parkoviště k Rifugio Auronzo.
Seceda
Seceda je skvost, který by si zasloužil samostatný článek. V zimě je oblíbeným lyžařským střediskem, v létě lanovky s oblibou využívají turisté, kteří chtějí ve chvilce zdolat nadmořskou výšku 2 500 m. Nahoru jsme to pěšky nešli, ale když jsme to vzali po svých dolů, zpětně jsem nelitovala jediné koruny za lanovku (jednosměrná cesta 24 euro). Cesta je to prudká a poměrně náročná, a i tak z lanovky ještě musíte pár minut do prudkého kopce, než konečně spatříte Secedu na vlastní oči.
Hlavně když s sebou táhnete ještě stan, spacáky a jídlo, abyste tu mohli přespat. Ano, předpověď hlásila bouřku a déšť, ale my jsme se tu stejně chystali nocovat. Nakonec jsme nebyli jediní, kousek od nás to zakempil pár ze Slovenska. Měli jsme ohromné štěstí, kolem nás burácely hromy a blesky, ale nám na hlavu za celou noc nespadla jediná kapka. Já jsem poprvé v životě uvařila doslova v mracích a ráno jsme si za odměnu vychutnali spolu s horskými svišti jedinečný východ slunce.
Moje kuchařská premiéra ve 2 500 m n. m.
Alpe di Siusi
Nejvýše položená horská pastvina v Dolomitech. Ideální na nenáročné procházky po pěšinkách kolem seníků a starých dřevěných chatiček. Díky nim se před vámi rozprostírá až pohádková krajina v pozadí s jedním z nejvyšších masivů v Dolomitech Sassolungo/Langkofel (3 181 m). Samozřejmě i tady je nepočítaně možností na více či méně náročné treky, my to pojali spíš odpočinkově s obědem v restauraci Malga Sanon (sice na nás s jídlem zapomněli, ale dostali jsme panáka pálenky jako útěchu), u níž se nachází houpačka, kde si můžete udělat jednu z těch nesmírně populárních fotografií na Instagram. Snažila jsem se o to také, ale z asi dvou set fotek nebyla dle mého ani jedna použitelná.
Lago di Sorapis
Jezera v Dolomitech jsou samostatná kapitola, ale kdyby měl člověk jedno vypíchnout, bylo by to zřejmě Lago di Sorapis. Azurový poklad nedaleko města Cortina d’Ampezzo, který si musíte zasloužit. Přinejmenším pokud se k němu vydáte těžší ze dvou cest, co k němu vedou. Hádejte, jakou jsme šli my? Zpočátku v zásadě mírně stoupáte lesní cestou, čím blíž jste k jezeru, tím víc přituhuje, cesta je prudká, místy po skále s řetězy. Vyrazili jsme co nejdřív ráno, abychom se vyhnuli návalu turistů (ani jsme nesnídali mimochodem), takže se výšlap zdál ke konci už nekonečný. Ale ten pohled, co se člověku za odměnu naskytne…
Tyrkysová voda v tomto jezeře má svůj unikátní odstín díky usazeninám proudícím z přilehlého ledovce. Je těžké odolat skoku rovnou do mléčně modré fantazie - koupání je tu samozřejmě zakázané - nicméně voda v Sorapis je vskutku hodně ledová. Když pomineme fakt, že se nachází v nadmořské výšce 1925 m n. m., kolem dokola ho obklopují hory, z nichž ční nejmocnější Dito di Dio - prst boží - takže sem slunce za celý den zasvítí jen zřídka a už v říjnu hladina zamrzá.
Dolomity si zaslouží vaši návštěvu alespoň jednou a pak zřejmě zjistíte, že už bez nich nedokážete žít.
Zdroj: iGlanc.cz, Hungarian Dreamers, A million travels, Za horizont, Chelsey Explores
