Hatíčku, teď už víš, jestli se i v nebi chodí v teplákách. Vzpomínka na kapelníka Sto zvířat Jana Kalinu
„Tohle nebude spisovně. Ale aspoň vynechám sprostý slova, který mě napadaj nebývale často. Takže… Zemřel Honza Kalina, kapelník Sto zvířat. Znali jsme se víc než čtyřicet let. A bezmála stejnou dobu jsme byli přátelé se vším, co k tomu patří,“ píše textař a saxofonista kapely Tomáš Belko. Jan Kalina zemřel minulý týden. Bylo mu padesát osm let.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Nejenže jsme spolu studovali Pedagogickou fakultu UK, byli v jedný četě na vojenský katedře, hráli v několika kapelách, cestovali po světě, psali písničky, hráli divadlo a vymýšleli spoustu blbostí, ale taky jsme jezdili na silvestry a na dovolenou na Šumavu s rodinami a chodili na obědy a na pivo, filozofovali o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly, a strašně, strašně moc se nasmáli. A teď vzal dráhu a zapomněl mi to říct dopředu.
Sprostý slovo, sprostý slovo, sprostý slovo.
Seznámili jsme se někdy v sedmnácti ve studentským klubu chemiků v Dejvicích, kde jsem vystupoval s dvoučlennou kapelou Škumpa Umpa, a Honza usoudil, že jsem skvělej saxofonista a textař, což jsem nebyl, ale něco jsem psal a měl jsem saxofon, což bylo cool.
Já ho znal z jeho působení v kapele Nota K, kde byl lídrem můj spolužák z gymplu Pavel Kalina a Honza tam bubnoval. Pavel K. ráčkoval, tak psal texty zásadně bez „r“. Byla to hlučná a progresivní kapela. Až moc. Ale Honzu jsem si pamatoval, protože měl neskutečný charisma.
Když jste blbí, pořiďte si notýsek
Jednoho krásnýho dne jsem od souseda z Břevnova Arnošta Hanfa dostal lano na záskok, abych si zahrál s nedávno vzniklou kapelou Matěj Čech, kde Honza bubnoval. Bylo to na silvestra a za peníze! Letcům kluzáků na letišti někde u Karlštejna. Tehdy jsme spolu hráli poprvé. To byl plus minus rok 1983.
Já se kardinálně ztrapnil, protože jsem měl těsně po půlnočním přípitku
