Už samotný odchod tehdy šestnáctiletého gólmana do akademie slavného Manchester United způsobil poměrně velké pozdvižení. Ale možná ještě překvapivější je jeho nynější návrat.
Leckdo by čekal, že po pěti letech strávených v anglickém velkoklubu zamíří třebíčský rodák do prestižnější soutěže, než je druhá nejvyšší česká liga.
„Já to ale jako krok zpátky určitě neberu. Prostě jsem dokončil akademický fotbal v Manchesteru, kde jsem se snažil posbírat co nejvíc zkušeností, a teď se s nimi chci prosadit v dospělém fotbalu,“ vysvětluje Mastný.
Jinými slovy, zatím se držíte svých fotbalových plánů?
Přesně tak. Za krok zpátky bych svůj návrat do Jihlavy považoval možná v nějakých 26 letech, ale určitě ne v jednadvaceti.
Ondřej Mastný oblékal jihlavský dres už před svým odchodem do Anglie. A bude ho oblékat znovu.
Kdy začal váš návrat dostávat reálnou podobu?
Zhruba v půlce přestupového okna, někdy v polovině, nebo možná už začátkem července. Přesně nevím. Každopádně jsem dostal nabídku vrátit se a já ji přijal. Potom se nějakou dobu řešilo s United, jak to s mým odchodem bude, až jsem nakonec v Jihlavě na přestup.
V létě 2018 jste z FC Vysočina odcházel coby šestnáctiletý klučík. Vrátil se teď docela jiný Ondřej Mastný?
Neřekl bych, že jiný, spíš fotbalově vyspělejší. A vlastně i lidsky. Myslím, že těch pět let v cizině mi dalo do života hodně zkušeností.
Ani jednou vás nenapadlo v Manchesteru všeho nechat a vrátit se domů na Vysočinu?
Je pravda, že občas jsem to tam nesl těžce. Zvlášť v době, kdy jsem nemohl chytat, což se stalo hned první sezonu. Tu jsem promarodil skoro celou. A náročný byl taky covid. Skoro rok jsem nemohl přijet domů ani rodiče za mnou.
Mladý brankář Ondřej Mastný v akademii Manchesteru United.
Kdo vám byl v té době největší oporou?
Měl jsem štěstí, že jsem byl v akademii se Slovákem Martinem Šviderským. Bydleli jsme dokonce ve stejné rodině, kterou jsme si oba moc oblíbili. Byla jedním slovem skvělá.
Znamená to, že jste v ní strávil celých pět let?
Je to tak. Někteří kluci si v osmnácti letech začali hledat byt, ale já jsem k tomu neměl žádný důvod. Vytvořili jsme si spolu velmi dobrý vztah, dodnes je beru jako moji druhou rodinu. Však byl taky můj odjezd pro obě strany hodně emotivní. Ale voláme si. A taky jsem jim řekl, že je moc rád uvidím u nás doma. Snad někdy dorazí.
Jihlava po první prohře nepanikaří. S trenérem máme podobné názory, říká Vaculík |
Nejprve byste si ale asi měl zajistit pozici v týmu, což nebude úplně snadné, protože současná jihlavská jednička Pavel Soukup chytá skvěle...
Vím, že jsem se vrátil do týmu, který šlape, daří se mu. A já doufám, že to tak zůstane. Na mně zbývá, abych ukázal v tréninku, co ve mně je, a počkal si na šanci. Každopádně je mi jasné, že nikdo mi tady místo okamžitě garantovat nemůže.
Do Prahy na nedělní utkání s tamní Duklou jste ale nakonec nejal ani jako dvojka...
Ještě jsem nepatřil do týmu, protože se nejprve musela vyřídit moje registrace. Ale podívat jsem se na kluky jel. Bylo mi vedro, a to jsem seděl jen na tribuně. Na slunku to pro všechny muselo být daleko úmornější. Nakonec v tom horku vyhrála Dukla těsně 1:0.
Na zápas jste ještě nemohl, ale trénink už jste určitě absolvoval. Jaké byly první pocity?
Parádní. Většinu kluků v týmu znám, skoro s půlkou kabiny jsem hrával v mládeži.
A co zázemí? V Manchesteru to asi byla trochu jiná liga, nebo ne?
No pozor, Jihlava má náhodou skvělé zázemí! Myslím, že na druhou ligu hodně nadstandardní. Navíc porovnávat něco s United nemá absolutně cenu, protože tam je to... Nechci říct, že docela jiný svět, ale velikost toho klubu je tam zkrátka vidět na každém kroku.
