Aki Yoshida: Miluji poezii v geometrii

Ve vaší tvorbě se spojuje výtvarný cit, taneční ladnost, precizní tělesná průprava. Můžete popsat vaši cestu k cirkusovému umění?
Od raného dětství až do ukončení vysoké školy jsem se věnovala závodní gymnastice. Teprve po sportovní kariéře jsem vstoupila, obrazně řečeno, do světa zábavy. Inspirovala mě kamarádka, která byla vzdušnou akrobatkou na šále. Kromě vzdušné akrobacie jsem studovala tanec, drama a další formy fyzického divadla nebo obecněji vyjadřování se. V roce 2019 jsem se přestěhovala do Kagawy, kde jsem začala hledat hlouběji svůj cirkusový rukopis.

Jaké byly cirkusové začátky?
Nebylo to snadné, protože v Japonsku není mnoho kvalifikovaných instruktorů, ani dlouholetá zkušenost se současným cirkusem. Soubory v této oblasti je možné spočítat na prstech jedné ruky. V Japonsku totiž převládá vztah k tradičnímu pojetí cirkusu, i když je již znatelný kulturní zahraniční vliv. Díky tomu se v posledních letech více experimentuje, ale rozhodně to stále není lehké.

Kdo podporuje rozvoj současného cirkusu v Japonsku?
Artisté se často spojují, dělí o prostor a také je citelná podpora regionálních institucí. V Tokyu je pronájem prostor ke zkoušení velmi nákladný. I proto jsem odešla na venkov, zhruba hodinu letu od hlavního města, kde jsou podmínky pro cirkus mnohem dostupnější a mohu se koncentrovat na svou práci. Obvykle trénujeme v tělocvičně, která původně patřila základní škole. Jinak podpora na vládní úrovni je velmi vzácná, mnohem častěji se zapojují mecenáši ze soukromého podnikatelského sektoru. Jednou z nejvíce podporujících organizací je Setouchi Circus Factory. Její činnost je pro nový cirkus v Japonsku zcela zásadní.

Jakým způsobem jste vyvíjela svůj specifický objekt, jenž je nedílnou součástí performance Ruten?
Na počátku mě zajímal materiál kov, z tvarů čtverec a kostka. Jen úplně nevybízely k pohybu, byly spíš statické. Hledala jsem proto objekt, který by mohl změnit prostor sám o sobě – svým pohybem. Ve svém dlouhodobém výzkumu, který trval bezmála dva roky během pandemie, jsem se snažila najít objekt odpovídající mojí tělesnosti. Vznikl tehdy prototyp, na kterém jsem si uvědomila, že tvar musí mít ohnuté tvary, měnit své vzezření během manipulace a celkově nabízet inspiraci a probouzet asociace. Je to v podstatě kinetická scénografie, je to něco, co transformuje prostor. Mě hluboce zajímá vztah prostoru a těla a mého kovového objektu, kterým hýbu já, ale hýbe se i sám a ovlivňuje i můj pohyb. Během zkoušení jsem často pracovala laboratorně a nechávala do svého procesu nahlédnout druhé.

Jak vypadalo „seznamování se“ s vyrobenou konstrukcí?
První pokusy s objektem byly náročné, protože jsem nedokázala hned najít rovnováhu. Každá ze stran má odlišné těžiště, a proto je v některých polohách těžší než jinde. Poučila jsem se, že nesmím na objekt příliš tlačit a že musím být opatrná, když objekt na sebe navaluji. Ale měla jsem hodně času na jeho vývoj i vybudování našeho vztahu.

Ano, zdá se, že jste si s objektem velmi blízko. Jaké další fyzické kvality jste musela rozvíjet nebo jaké nástroje jste vyvinula, abyste se vedle objektu cítila bezpečně a partnersky?
Zcela pragmaticky jsem během zkoušení konstrukci podkládala oporami. Hledala jsem úhly, prostory při nakloněných polohách.

Jaká témata se vám s objektem otevřela?
Chtěla jsem hlavně propojit gymnastickou průpravu, tanec a vzdušnou akrobacii. Hodně silné pro mě bylo poznávání vyvažování (ne)rovnováhy a ovlivňování prostoru a otázka, jak udělat proměnu prostoru, aby divák měl možnost rozkrývat poetické obrazy. Například jsem zkoumala, co se stane, když nakloním objekt a zůstávám v něm, anebo jej postavím a já se vzdálím – čili, z jakého úhlu pohledu se otevře jaká perspektiva pro mě i publikum. Komunikuji geometrii, protože mě fascinuje a mám ji ráda, a také si hraji se vzdáleností.

Pracujete výhradně s kovem?
Kdepak, také vyhledávám dřevo, kameny nebo látky. A samozřejmě se občas nevyhnu nábytku, jako jsou židle nebo stůl.

Kudy vedla vaše cesta do České republiky?
Díky oslavě stého výročí japonsko-finských vztahů jsem se v Japonsku seznámila s artistkou Ilonou Jäntti, která úzce spolupracuje s Eliškou Brtnickou.

Je něco, co vás mile překvapuje na českém cirkusovém prostředí?
Je velmi příjemné, že jde zde, na rozdíl od Japonska, hodně prostor vhodných k trénování závěsné akrobacie. A také je české publikum mnohem otevřenější než japonské.

Společná premiéra Crossing bude uvedena na Letní Letné 24., 25. a 26. srpna.