Končí ‚éra‘ Spojených států. Vliv na mezinárodní dění dnes mají ‚střední mocnosti‘, míní politolog
Hlavní světové velmoci, Spojené státy a Čína, jsou na „kordy“ a mezinárodní řád prochází seismickými proměnami. To přináší příležitost pro řadu menších mocností, které usilují o široká spojenectví napříč mocenskými sférami vlivu. Analýzu geopolitického žonglování a diplomatických obratů v současných mezinárodních vztazích přináší britský deník Financial Times.
Výmluvným příkladem toho, jak se dnes velmoci stále více zajímají o státy, které byly ještě před několika dekádami na okraji zájmu, je oficiální program diplomatů v Keni. Kdysi bývali povoláváni k přijetí delegací světových mocností poměrně zřídka. Dnes už to ale neplatí a v jejich kalendáři se sotva kdy najde volné místo.
Začátkem léta keňské Nairobi krátce po sobě hostilo představitele Washingtonu, kteří jednali o obchodní dohodě. Vystřídal je ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov a následně i delegace z Bruselu. V červenci do země zavítal íránský prezident Ebráhím Raísí a čínský ministr zahraničí Wang Yi.
Keňa se také stává předmětem zájmu vojenské spolupráce. V květnu u Mombasy zakotvila indická fregata ke společnému námořnímu cvičení. Britská královská námořní pěchota v té době cvičila první keňské komando.
Druhá největší ekonomika světa roste pomaleji, než si Peking naplánoval. Prezident Si vyzval k trpělivosti
Číst článek
‚Rigidní nabídka‘
S končící érou Spojených států coby jediné světové supervelmoci, která utvářela podobu světa po konci studené války, si země už nemusejí vybírat z přehledné, ale rigidně dané nabídky aliancí.
Terminologií francouzských restaurací, pevně danou nabídku dřívějších „prix fixe menu“, nahrazuje volnější „à la carte menu“. Geopolitický řád se tak stává více fluidním a proměnlivým.
Bulharský politolog Ivan Krastev o těchto změnách říká, že zažíváme věk „středních mocností“. Přívlastek „střední“ přitom odkazuje více na geopolitické postavení mezi Spojenými státy a Čínou než na jejich váhu v mezinárodním systému.
Do této kategorie Krastev zařazuje celou řadu zemí, které zdaleka nezastávají středové pozice. Najdeme zde tradiční spojence Washingtonu, jakými jsou Saúdská Arábie, Turecko, Izrael nebo Německo, stejně jako titány globálního jihu, kam se řadí Indonésie nebo Indie.
Čína slibuje tvrdou odpověď na cesty ‚potížisty‘ Laie. Tchajwanský viceprezident dorazil do New Yorku
Číst článek
Současné změny umožňují nabrat nový dech také uskupení BRICS, které několik let přešlapovalo na místě. Skupina pěti zemí, která se na summitu v jihoafrickém Johannesburgu rozhodla rozšířit členskou základnu o šest dalších států, přitahuje stále větší pozornost zemí globálního Jihu, tedy rozvojových ekonomik Latinské Ameriky, Afriky a Asie.
Vedle otázek členství v organizaci byly důležitými body summitu také otázky reformy globálně-politické, finanční a hospodářské infrastruktury.
Financial Times upozorňuje na často protichůdné zájmy mezi členy BRICS i státy, které se mají přičlenit. Čína netouží po tom, aby k jednomu stolu v Radě bezpečnosti OSN usedala spolu s Brazílii nebo dokonce s regionálním rivalem Indií. Navzdory mnoha svým prohlášením Peking není nakloněn multipolárnímu světu.
Ať už se ale BRICS bude ubírat kamkoliv, řeči o rozpoutání nové studené války jsou podle Krasteva zavádějící. Spojené státy a Čína nejsou schopny disciplinovat roztříštěnost vlivových sfér, jak to dělaly dřív.
Vlivné státy
„Střední mocnosti sice nejsou dostatečně velké nebo silné, aby mohly utvářet mezinárodní řád, ale jejich ambicí je zvýšit svůj význam“, vysvětluje Krastev. Doplňuje, že jejich přehnaná aktivita v mezinárodních vztazích je činí často nepředvídatelnými.
Biden podepíše nařízení omezující investice USA do technologií v Číně, píše Bloomberg
Číst článek
„Když nad nimi přemýšlím, vybaví se mi věta z jednoho brakového románu, který jsem četl jako dítě: Lord Roland vyletěl z pokoje, vrhl se na koně a zběsile ujížděl všemi směry,“ popisuje bulharský politolog.
Britský list uvádí jako příklad Turecko, které se v otázkách postojů vůči ruské invazi na Ukrajinu někdy rozhodne spojit se Západem, jindy se proti němu zase vymezuje. Turecká nepředvídatelnost se projevila letos v létě na summitu NATO, když Ankara udělala zásadní obrat a souhlasila s členstvím Švédska v alianci.
Čína má ambici stát se faktickým lídrem rozvojového světa a vůdcem globálního jihu. Posílený blok zemí BRICS by pro Peking znamenal protiváhu vůči uskupení G20. Zejména Dillí ale nemá zájem na tom, aby se organizace proměnila v čínský klub.
Také Brazílie se podle diplomatů obává možných důsledků rozšíření BRICS o některé země. Britský list ale poznamenává, že přes všechny neshody v zákulisí většina účastníků jihoafrického summitu sdílí frustraci z toho, že globální ekonomický řád je vychýlen ve prospěch Západu, a usilují proto o jeho změnu.
Podmínky pro prosazení změn jsou přitom příznivější než kdy jindy. Státy BRICS totiž ovládají stále větší část světové ekonomiky a kontrolují mnoho kritických nerostných surovin, které Západ nutně potřebuje. Washington i západoevropské metropole přehodnocují svůj pohled na svět tváří v tvář vzestupu nových mocností a nové geopolitické realitě.
Rétorika, která zazněla na summitu BRICS, může občas znít jako opakování starého antiimperialistického jazyka z Bandungu. Narozdíl od svých předchůdců z 20. století ale současní západní představitelé uznávají, že by nebylo správné veškeré námitky těchto zemí odmítnout, uzavírá Financial Times.
