Jan Fousek: Mám radost z úspěchu druhých

Od ledna 2022 je šéfem olomouckého baletu, kde je jeho cílem vyrovnaný repertoár pro současného diváka. Své bohaté taneční zkušenosti zároveň předává na brněnské taneční konzervatoři, odkud se rekrutují i někteří noví členové souboru. Nejen toto téma jsme s Janem Fouskem otevřeli, dotkli jsme se dramaturgie, pedagogiky, ale třeba i tématu odcházení v jepičím světě klasického baletu.

V MDO za sebou máte rok a půl působení. Pokud jsem správně vyrozuměla, učíte také stále v Brně na konzervatoři. Jak dokážete skloubit dvě práce? Asi by byla drzost zeptat se vás na typický pracovní den. Váš život se asi dost odehrává „on the road“?
Hned po svém nástupu jsem se přestěhoval do Olomouce, bylo mi jasné, že to tato funkce vyžaduje. Na druhou stranu jsem ale věděl, že role pedagoga se v Brně nechci vzdát. Viděl jsem (a stále vidím) v této spojitosti značné výhody pro obě instituce. V Brně trávím maximálně jeden až dva dny v týdnu, a to mnohdy s odpoledním návratem do Olomouce. Takže ano, kilometry se střádají, ale naštěstí to není daleko. Práce je ale spoustu a i ve dnech, kdy nejsem mimo Olomouc, mnohdy opouštím kancelář až v pozdních nočních hodinách.

Jako pedagog jste měl také možnost iniciovat spolupráci TK Brno a Moravského divadla Olomouc a zapojit mladé tanečníky. Jak se rozvíjí?
Byla to součást mojí koncepce, se kterou jsem do Olomouce nastupoval. Hned od první sezony jsem začal talentované studenty začleňovat do našich inscenací, nejprve to byla Bajadéra, pak Giselle, Louskáček a Ivan Hrozný. Letos v červnu společně s námi vystoupili i v program Baletu Gala na letní Floře. Jsem přesvědčený, že tato spolupráce má smysl, a pokud zůstane vedení brněnské konzervatoře této spolupráci nakloněno, hodlám v ní pokračovat i nadále.

Myslíte, že si můžete touto cestou „vychovat“ i budoucí členy souboru? O spolupráci s TK Brno před časem mluvil i Mário Radačovský, koordinujte se nějak ve svých plánech?
První rok k nám do angažmá nastoupila tehdejší absolventka, Laura Brázdová, letos nastupuje Adéla Bendová a také Ondřej Králíček, který je sice studentem sedmého ročníku, nicméně jeho talent je tak výrazný, že jsem ho přijal již letos a studium dokončí dálkově. Všichni tři u nás již působili ve zmiňovaných titulech, osvědčili se a stávají se plnohodnotnými členy s bonusem znalosti části repertoáru. Nevnímám to jako konkurenční boj s Brnem, protože od doby, kdy vznikl juniorský soubor NDB 2, naši studenti příliš možností na uplatnění na brněnské scéně nemají. Všichni dobře víme, jak je jakákoliv jevištní praxe pro studenty důležitá, ba dokonce nutná, takže pokud zde ta možnost je, proč ji nevyužít?!

Je něco, co vás v roli šéfa souboru zaskočilo? Přeci jen je to sice pozice umělecká, ale také manažerská a nevyhnete se ani administrativě.
Zaskočilo mě, jak těžké je vybudovat funkční tým, který vás podpoří, nebude poukazovat na chyby, ale bude se je snažit společně řešit, bude vám nápomocný, bude sdílet vaše vize, bude proaktivní a oporou celému souboru. Teprve po roce a půl mám pocit, že je k tomu dobře nakročeno, tak si držím palce. 😊 Na druhou stranu musím ale říct, že je v divadle (i mimo něj) opravdu hodně lidí, kteří se mi snaží pomoci a já si toho nesmírně vážím.

Mám dojem, že váš nástup byl navzdory překotnosti jedním z nejhladších a nejméně diskutovaných. Čím si to vysvětlujete?
Vůbec netuším. Ale jestli to tak opravdu bylo, tak je to jedině dobře. 😊 Nerad vytvářím nepříjemnou atmosféru a tehdy bylo opravdu mnoho jiných starostí, takže mi nezbýval čas myslet na to, kdo nebo co se o mě vykládá. Důležitá je práce a její výsledky a tady si myslím, že si zatím vedeme dobře.

Příští rok se chystá jediná premiéra, ale bude česká, Želary v choreografii Hany Litterové a s hudbou Zuzany Lapčíkové. Vzpomínám si, když spolu v roce 2006 uvedly v Brně inscenaci Balady. Došlo po tak dlouhé době k jejich nové spolupráci díky vašemu pozvání?
Ano, přesně tak, obě dámy jsem přizval ke spolupráci já a věřím, že opět vznikne zajímavé taneční a hudební dílo, které osloví širokou diváckou obec. Navíc rok 24 bude rokem české hudby, tak se to vlastně trochu nabízelo.

Oslovil jste je už s rozmyšleným tématem či obsahovým zadáním, nebo jste jim dal úplně volnou ruku ve výběru předlohy?
Původním záměrem bylo vytvořit dílo, které by bylo něčím spjato s Olomoucí. Nabízelo se několik variant, od historických témat, kde by však námět nekorespondoval s hrou na cimbál, který jsem si kladl jako podmínku, přes některá lidovější témata, až třeba po Jenůfu, ze které však měla Zuzka Lapčíková velký respekt. Nakonec padla volba zcela jiným směrem a vzniknou tak Želary, jejichž námět se v dnešní prazvláštní době může zdát opět aktuální.

Máte na repertoáru rád dramatické balety a tomu odpovídá i přenesení Ivana Hrozného z Brna nebo uvedení jednoaktové Carmen. Co plánujete do dalších sezon? Myslíte, že se vám podaří po Želarech udržet českou autorskou tvorbu?
Snažím se držet repertoár vyvážený po všech stránkách, tedy jak mezi klasickým a současným repertoárem, tak i mezi českou a zahraniční tvorbou. Když se podíváte na náš letošní repertoár, je to zcela patrné. Nakonec budeme přece jen mít druhou premiéru, která je však stále ještě v jednání, ale mohu prozradit, že i zde se objeví jedno jméno české a druhé zahraniční. A v obou případech půjde o autorskou tvorbu. A plány? Velké, ale zatím si je nechám pro sebe.

Nediskutuje se o tom příliš nahlas, ale občas s tanečníky uvažujeme, jestli je u nás dostatek choreografů, kteří dovedou – a vůbec chtějí – inscenovat velké taneční divadlo, ať už za použití jakékoliv techniky. A jestli ne, v čem je zakopaný pes. Střední generace je početnější (P. Zuska, J. Kodet, M. Radačovský, A. Pešková…), mladší zastupuje např. tým Dekkadancers, Richard Ševčík, Marika Mikanová, ale mám pocit, že už je méně početná… Možná se nejmladší, dnes studující choreografové už distancují od tradičních forem a chtějí se věnovat jen sólové a konceptuální tvorbě? Jak to cítíte vy jako „Insider“ z taneční komunity?
Tady s vámi poměrně dost souhlasím. Jak jste sama již říkala, mám rád velké dramatické balety, těm se ale dnes již téměř nikdo nevěnuje. Dnes jsou v oblibě kratší, často velmi abstraktní choreografie, pod kterými si můžeme představit opravdu ledasco. Ale vystavět dějovou linku a vše obohatit zajímavým, novým pohybovým slovníkem, to je přesně to, co bych rád našel. Bohužel ale v našich vodách nikoho takového v zorném poli nemám. Tímto ale případné adepty poptávám. 😊

Máte své oblíbené české choreografy, ať už z mladší generace, nebo zkušenější, kterým byste chtěl dát prostor?
Nikdy jsem neměl ani oblíbené, ani neoblíbené tanečníky, tanečnice, vzory… Prostě mě představení a pohybový slovník zaujme, nebo ne – a stejně tak tomu je i v případě choreografů.

Pomáhá vám, že cestujete po premiérách s tháliovou komisí?
Určitě ano. Myslím si, že je dobré mít přehled o dění nejen u nás, ale i v zahraničí. Je to časově náročné, ale cítím to i jako svou povinnost. K nám do Olomouce ale zatím žádný jiný šéf baletu nezavítal.

Na repertoáru MDO je teď Bajadéra, Giselle a Louskáček. Nerozšíříte repertoár i dalším akademickým baletem? Je soubor z vašeho pohledu už na takové úrovni, abyste mohli inscenovat třeba Labutí jezero nebo Dona Quijota?
Letos dochází k poměrně razantní výměně tanečníků. Polovina souboru bude nová, ale mám radost, že se mi podařilo najít velmi kvalitní mladé lidi, kteří mají chuť do práce, jsou plní energie a optimismu. Na práci s nimi a s celým souborem se velmi těším. A ano, myslím si, že soubor již na velký balet, jako je Labutí jezero, připraven je. Určitě se tento titul v brzké době u nás na repertoáru objeví.

Ani nevím, proč se říká, že je olomoucké publikum konzervativní, přitom se tu každý rok odehrává Divadelní Flora, která přináší hodně náročnou alternativu a navštěvovaná je. Jaký si myslíte, že je váš divák?
Na konzervativnost jsem byl upozorňován, ale nemohu s tím souhlasit. Máme na repertoáru opravdu širokou nabídku a i titul jako Bolero, které je z poloviny na techno hudbu, byl divácky přijat velmi kladně. Jistě, vždycky se najde někdo, komu se to líbit nemusí, ale o tom divadlo je. Každý divák má právo vyjádřit svůj názor, každý máme právo něco nepřijmout, ale je důležité respektovat i názor ostatních, který se může od toho našeho v mnohém lišit. Těch negativních reakcí na balet je tady v Olomouci ale minimum, za což jsem velmi rád. Snažím se divákům naslouchat, vedeme diskuze na různých besedách, ale mám pocit (snad ne mylný), že jsou mi tady lidé naklonění, což mě opravdu velmi těší.

Chodíte na Divadelní Floru? Zajímá vás současný tanec a nové podoby performativního umění?
O veškeré dění u nás se samozřejmě zajímám. Bez mučení ale přiznávám, že letos mi pracovní povinnosti nedovolily na žádné představení Divadelní Flory zavítat. Jsem ale v kontaktu s panem Nerušilem, ředitelem festivalu, a jsem velmi rád, že je nakloněn tomu, že se olomoucký balet stane součástí následujícího ročníku. Pevně věřím, že se provozně vše letos ustálí a já si budu moci během sezony vychutnat všechna představení hostujících souborů.

Předpokládám, že jako pedagog na konzervatoři učíte techniku akademického tance. Které ročníky?
Učím starší ročníky, od čtvrtého nahoru. Ve svém rozvrhu mívám klasický tanec, koncertní a scénickou praxi a tanec s partnerem.

Co chcete svým studentům předat nejvíce?
Za nejdůležitější považuji studenty motivovat, vzbudit jejich zájem o toto nádherné, byť nesmírně fyzicky náročné povolání.

A můžete si třeba i přizpůsobit metodiku?
Řídím se metodikou, ale vycházím především z praxe, ze zkušeností a z toho, co je potřeba umět, aby byl člověk připraven a schopen v profesionálním souboru obstát.

Ještě třaskavější téma než zastoupení českých choreografů je asi počet českých tanečníků v souborech. Jaké je teď zastoupení v MDO? V roce 2021 měl soubor 30 členů v úvazku, z toho 27 cizinců. Jaký je vývoj, hlásí se vám na konkurzy čeští tanečníci, absolventi našich konzervatoří?
Je to tak, v loňském roce tady byla dokonce pouze jediná česká tanečnice, kterou jsem do souboru přijal já, letos se řady českých tanečníků rozšířily o dvě jména, takže máme opět poměr 27:3. Statistiku vyvažují studenti brněnské konzervatoře, kteří u nás hostují. Bohužel všeobecně se na konkurz hlásí minimální počet českých tanečníků. Letos se třeba z Prahy nepřihlásil vůbec nikdo. Možná se nikomu nechce do oblastních divadel, ale tady se úroveň posunula neskutečným způsobem a troufám si říct, že je olomoucký balet momentálně na velmi vysoké úrovni. Není to o tom, že by nebyl o soubor zájem. Pro představu letos se přihlásilo přibližně 800 kandidátů, z toho jsem vybral 130, které jsem pozval ke konkurzu, ale česká jména bych spočítal na prstech jedné ruky. Nakonec jsem uspořádal ještě jeden konkurz v Miláně a další v Paříži. Je to všechno o práci, ale vyplatilo se mi to, protože jsem našel opravdu velmi talentované tanečníky a tanečnice.

Čím si vysvětlujete, že tak málo českých absolventů uspěje při získání angažmá?
V posledních letech se rapidně snížil počet uchazečů o studium na tanečních konzervatořích. Pro představu: v roce 1994 se hlásilo na brněnskou taneční konzervatoř necelých 600 uchazečů, vybráno bylo 60 do prvních ročníků, o rok později prošlo sítem pouze 30 a absolventů tohoto ročníku bylo 17. V posledních letech se počet přihlášek pohybuje kolem čísla 40 (někdy i méně) a ke studiu jich nastupuje kolem 30. Výběr tedy není, talentovaných dětí, které stojí o studium, je minimum. Za takovýchto podmínek není možné v zahraniční konkurenci obstát. Právě proto se ty talentované snažím motivovat začleňováním do našeho souboru a naštěstí to začíná přinášet své ovoce.

Nebylo by motivační přijmout častěji i ne dokonale disponovaného nebo dokonale připraveného absolventa, ale dát mu šanci, aby se vypracoval, i když na začátku nebude na takové úrovni, v jaké si můžete vybírat z přihlášek z celého světa? Jestli by se právě tím nepodařilo trochu zvrátit trend a vracet profesi prestiž a špetku jistoty, kdyby takovou cestu šéfové volili. Na jednu stranu chápu, že rodiče nechtějí, aby jejich děti studovaly tolik let v oboru, v němž se jich tak málo z nich uplatní. Ta spirála se přirozenou cestou asi nezmění…
Nemyslím si, že je to cesta, kterou by se menší divadla měla ubírat. Na jeviště chcete přece dostat pokud možno to nejlepší, co můžete nabídnout. Ve velkých souborech to možné je a věřte mi, že i já, pokud bych měl k dispozici 4–6 dalších smluv (tzv. apprentice), bych touto cestou klidně šel. Byl by zajištěn provoz operního repertoáru, který musí naši tanečníci také obsáhnout a pak by nám zbývalo mnohem více času na přípravu kvalitních představení. Apprentice by měli příležitost se zapracovat, zkusit si práci v divadle a pokud by se osvědčili, měli by cestu do souboru otevřenou. Bohužel tyto pozice u nás v souboru zatím neexistují.

Celou dobu se bavíme o tvorbě a tanci ostatních lidí, přitom vy sám máte za sebou bohatou kariéru tanečníka. Není vám líto, že jsou dnes v centru pozornosti jiní?
Není. Mít radost z úspěchu druhých je krásná vlastnost. Myslím, že jsem byl touto vlastností obdarován, proto jsem schopen funkci pedagoga i uměleckého šéfa vykonávat. Obě funkce jsou nesmírně náročné a zcela odlišné, ale jedno mají společné. Pokud za sebou vidíte výsledky a úspěch druhých, víte, že vaše práce má smysl.

Je na repertoáru MDO nějaká inscenace, ve které byste si sám chtěl zatančit?
Není. Tedy ne že bychom neměli na repertoáru hezké věci, ale tuto kapitolu jsem v sobě už dávno uzavřel a neplánuji ji znovu otevírat.

Vždycky mi přišlo trochu nespravedlivé, že v době, kdy my „obyčejní smrtelníci“ začínáme teprve sklízet úspěchy a zúročuje se naše práce, tanečníci v podstatě mizí z očí. Jak to cítíte vy? Vybral byste si znovu své povolání, kdybyste o něm od začátku věděl úplně všechno?
Dnes jsem ve fázi, kdy se zdravotní problémy opravdu velmi výrazně projevují, takže bych určitě dělal věci trochu jinak, více bych se o své tělo staral, ale na kdyby se nehraje… Když jsem se před sedmi lety rozhodl ukončit kariéru, rozhodnutí přišlo téměř ze dne na den. Změnil jsem zcela povolání (stále současně s pedagogickou činností) a začal jsem vydělávat poměrně dost peněz. Pak jsem ale šel na premiéru Chvění, kterou jsem tehdy měl ještě tančit, a během představení mi tekly slzy. Uvědomil jsem si, že vám žádné peníze ten krásný pocit, který vám jeviště dává, nenahradí. A to je to, co se snažím v mladších generacích probudit. A vidíte, nakonec i u mě láska k divadlu zvítězila.

---

Jan Fousek pochází z Brna, kde už ve svých deseti letech nastoupil na Taneční konzervatoř. Zde úspěšně absolvoval v roce 2002, kdy současně nastoupil do angažmá do Národního divadla Brno. V roce 2004 zde získal post sólisty, jako emeritní sólista baletu NdB působí dodnes. V letech 2003–2008 vystudoval obor Taneční pedagogika na JAMU, od roku 2011 začal vyučovat na Taneční konzervatoři Brno, pro kterou vytvořil mnoho choreografií. Pravidelně vede workshopy klasického i moderního tance v ČR i zahraničí (např. Belgie, Jižní Korea, Kostarika). Více…