Antonín Jedlička (1923-1993) by se letos dožil sta let, ale umřel při tenise, podobně jako osm let předtím scenárista Jaroslav Dietl. Zahynul v Houšťce (Stará Boleslav) a na kurtu, který jsem náhodou znal, protože jsme měli jen kus dál kolej, když jsem studoval na Univerzitě Karlově. Má generace rozená teprve v šedesátkách už jej s takovou samozřejmostí nevnímala, a tak vtípek Ivana Mládka (který byl Jedličkovi velmi vzdáleně podoben a roku 1993 ho přátelsky obsadil do svého „krváku“ Deset malých běloušků), že se prý Jedlička narodil kterési pohádkové bytosti, jsem nepochopil, nebo teprve s odstupem.

Antonín Jedlička se, jak známo, specializoval na děti, ale taky na peníze. Což „nejni“ výtka: kdo z nás ne. Uň to však bylo markantní, nezastřené a nemyslím, že jde o klep, když se říká, že za peníze účinkoval i po bytech (kde měli děti).

Jedlička se navíc vyznal, nenechal se šálit a měl vždy všechny výhody, které si uhlídal. Dával si na to zatroleně pozor a nechtěl, aby mu nějaká unikla. Když někdo, s kým zrovna klábosil, to či ono výhodné členství postrádal, Antonín Jedlička se mu vysmál. „Jak to, že nemáš? To přece musíš mít. Jak to, že tuhle možnost slevy neznáš, člověče.“

Po převratu mě AJ na chvíli, ale zcela dostal svými KULIŠÁKY.
Stoupl si nechráněně a všemu odevzdaně na prostou ulici a televizní kameraman začal točit. On číhal a chodili nic netušící Pražáci a bylo to, tuším, někde u Vyšehradu. Jedlička lidi se samozřejmostí oslovoval, ale problém našli. Otázka, jak ji slyšeli, nedávala smysl.

Tou otázkou byla zdánlivě normální věta - a ve skutečnosti nesmysl. Poněvadž otázka obsahovala právě onoho KULIŠÁKA. Ne přeřek! Záměrnou kolnu.

KULIŠÁK, to je totiž rafinovaně uchystaný nesmysl ve větě, který zní, jako by šlo o větu smysluplnou, ale blbě slyšíte a jste vůl.
Je těžké KULIŚÁKA vymyslet! Ještě těžší je ho přednést, aniž byste se odhalili. Hodně lidí to s KULIŠÁKY zkusilo - a oslovený je upozornil, že jsou trapní a nemožní, anžto českou větu staví nesmyslně. Tak to se Jedličkovi samozřejmě nikdy nestalo. Na bilion procent jste si tváří v tvář tomuto pouličnímu herci byli jistí, že je chyba na vaší straně. To vy jste přece tupě přeslechli asi tak dvě slabiky (ne víc) a nikoli Jedlička cokoli komolil. I káli jste se.

Pozoroval jsem lidi sledované skrytou kamerou - a všichni byli zoufalí. Ale Jedlička opakoval nesmysl s kamennou tváří gangstera z Chicaga (tak i trochu vypadal) a napotřetí jste většinou už nějak reagovali, aby se neřeklo a nebyli jste za pako. A doufali jste, že on nepozná vaši sluchovou podřadnost. A on se vám pod fousy jen smál. Pokusil jsem se pořady s KULIŠÁKY objevit na YouTube, ale marně. Pár jiných Jedličkových pořadů tam najdete.

S českým filmem si začal v nějakých patnácti letech a ještě před válkou (1938), ale tohle médium se neukázalo být doménou, kde by našel svůj pravý trávník. Od roku 1947 začal s Divadélkem strýčka Jedličky pro děti a zde dosáhl stejného stupně ekvilibristiky, jako když Američané přistávali na Měsíci. Často se v jeho případě opakuje a omílá jakási mantra „děti ve skutečnosti nenáviděl“, ale jde skutečně jen o mantru. Vždyť jej dobře živily! Měl děti rád jako každý normální člověk a jen to, jste-li na pódiu, nejde vydržet hodinu za hodinou. To koneckonců dotvrdil i Miloš Nesvadba. Taky on se přece na děti specializoval (a to i jako malíř), ale slyšel jsem jej, jak se samozřejmostí říká, že mu „tak dvě hodiny v kuse stačí“. Pak mizel do samoty a kreslil. Nebo šel kamkoli, kde byl klid. Jeho syn Michal se tak ukázal být v tomto směru odolnější, i když svou Školku aktuálně a na stará kolena také nějak balí.

Antonín Jedlička se našel i tím, že uměl coby „imitátor od boha“ napodobit hlasy, a to i zvířecí (čuník, alík) a zvuky (šrotovačka, bumerang. eskalátor, cokoli). Tato schopnost bývala využívána televizí a v rozhlase. Občas ve filmu. Také Macourkova masožravá Adéla, co doposud nevečeřela, mlaská jeho hlasem, a v dabingu vedl skupinu zvukového komparzu. Nahrál gramodesky včetně singlu Zelená Karkulka, a slyšíte ho dokonce i v klasickém filmu Jak krtek ke kalhotkám přišel (1957).

Byl taky spisovatel, který vytvořil na deset knih. Nejznámější je Knížka strýčka Jedličky (1981), ilustrovaná Jindřichem Kovaříkem. Ty obrázky zaujmou, obsah méně, ale to je ryze můj názor. Možná jsem knihou listoval už moc dospělý. Na psaní ale nebyl Jedlička přímo arbitr, takže Hrátky strýčka Jedličky (1983) vznikly ve spolupráci s autorkou Čtyřlístků Ljubou Štíplovou - a Dům u veselé slzička napsal s Vladimírem Thielem. Ten mi tvrdil, že většinu napsal on.

Divadelní nápověda není - v této knížce - schopen neusnout, cirkusový krotitel ztratí pohlednou žirafu a psací stroj se neúnosně chlubí.

Pozdější knihy byly spíš vzpomínkové. Zpáteční lístek do dětství (1983), Když herci nehrají (1988) a Jeviště hereckých osudů (1990). Jsou to laciné kolekce historek. Asi nejcennější jsou dnes Pohádky strýčka Jedličky z roku 1963, a to díky famózní Nepraktovým ilustracím. Nikdy jsem se s Jedličkou nesetkal, ani jsem o to moc nestál, ale vzpomínám na ty jeho KULIŠÁKY a říkám si: dovedl bych to taky? A tak záznam těch akcí (z počátku zcela svobodných devadesátých let) dál a dál hledám…

TYPICKÉ JEDLIČKOVO VYSTOUPENÍ: