Pohled do výstavy Zbožní zítřka v litoměřické galerii, na níž uvidíte díla Jana Zrzavého, Františka Kupky, Wenzela Hablika, Josefa Váchala, Karla Malicha či Hildy Kotányi Pollakové. FOTO: © Marek Ondráček (www.markusnakus.cz) / Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích / se souhlasem
FOTO: © Marek Ondráček (www.markusnakus.cz) / Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích / se souhlasem
KULTURA / V Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích právě probíhá výstava Zbožní zítřka. Umění vidět. Mystici, esoterici, mediumici a automatici v českém výtvarném umění. Výstava je zajímavá hned z několika důvodů. V duchamorném zmírajícím bolševismu osmdesátých let jsme vyhledávali knihy Břetislava Kafky či Karla Weinfurtera a vůbec zoufale sahali po čemkoli, co přesahovalo horizont pokleslého výkladu marxismu, který nám servírovali ve školách. Každá duchařina byla vítaná. Žíznili jsme po jiných světech.
Měl jsem pak štěstí na osobnost pátera Jana Zemánka, někdejšího politického vězně, který mě dovedl do bezpečného přístavu katolické církve. Ale to je jiný příběh, s esoterikou nesouvisející. Touha po věcech s přesahem, tajemstvím, po něčem skrytém ale důležitém, byla krásná. Vedla k prvnímu odmítnutí materialismu, který nám nutil totalitní stát.
Zbožní zítřka. Umění vidět. Mystici, esoterici, mediumici a automatici v českém výtvarném umění (© Marek Ondráček, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích)
Český sklon k sektářství
Další důvod je náš, český. Myslím si, že výstava konvenuje českému naturelu. Máme sklon k sektářství, nedůvěru ke všemu danému, ke všemu moc jasnému. Když nám někdo něco nabízí zvenku, obvykle to odmítneme. „Češi vždycky říkají ne,“ slýchával jsem v Německu od těch, kdo se tvářili jako znalci našinců. Český sklon k sektářství vyplývá z naší historie a je vlastně roztomilý, když zrovna moc neškodí.
Třetí důvod je čistě výstavní. Jde o tematický kurátorský projekt, těch u nás moc není. V tiskové zprávě se píše, že „projekt postupně přiblíží téměř 250 obrazů, kreseb a grafik profesionálních i neprofesionálních tvůrců, kteří působili či působí v českých zemích v minulém i tomto století, a jejichž tvorba byla do určité míry či výhradně ovlivněna napojením, určitou formou mimosmyslového vnímání“. Slovo „napojení“ je důležité. Ve scéně výtvarného umění se používá, nejen když jde o mystiku. Diváctvo se má napojit na sdělení obrazu. Výstava vychází z teze: „Nelze-li mystickou zkušenost vyjádřit slovy, pak výtvarným projevem ano.“
Od Zrzavého po Malicha
Výstava je rozčleněna do čtyř okruhů, panelů, barvy modré, zelené, šedé a červené. Nechybí odkaz na Carla Gustava Junga nebo Rudolfa Steinera, na kdysi u nás hodně oblíbený spiritismus. Hlavně ale uvidíte obrazy. Překrásné biblické krajiny od Jana Zrzavého, duchovnem a zásvětím inspirovaného Františka Kupku, krásné věci od Wenzela Hablika, který sem patří, Josef Váchal tu být musí, Karel Malich, který říkal, že viděl světlo, sem patří také. Martin Mainer se musí jmenovat z žijících umělců, protože jeho věci v tomto kontextu působí opravdu výborně.
Mimořádným diváckým zážitkem je vidět práce Hildy Kotányi Pollakové ze sbírek Židovského muzea v Praze. Jsou to realizované návrhy pro budovu Rudolfa Steinera ve Švýcarsku, která se nedochovala. Tady a u Kupky se dá říci, že jde o díla, která se dostala do světového kontextu. Výstava nabízí hned několik interpretačních oblouků, od symbolismu k abstrakci až pro tvorbu v transu. Symbolismus v českých zemích mimořádně zdomácněl a třeba skupinu Sursum je dobré připomínat. Téma do Litoměřic patří, protože se tu léta sbírá art brut, dříve se tomu říkalo naivní umění. Je krásné zas potkat díla Cecilie Markové nebo Marie Krůtové, navíc v sousedství tvorby spiritistických médií.
Galerie v menších městech to nemají lehké, když stojí před rozhodováním, co ukazovat, aby se přitáhlo publikum. Myslím si, že v tomto případě se povedlo nabídnout podívanou a upozornit na duchovní kraje, které se komunismus neúspěšně pokusil uklidit někam mimo obzor nebo do okrajového blázince.
Litoměřice v mezinárodním kontextu
Ředitelka galerie Dana Veselská říká: „Název odkazuje k rakouskému jezuitskému teologovi, Karlu Rahnerovi, který v roce 1966 vyjádřil myšlenku, že zbožným zítřka bude mystik, někdo, kdo sám něco zažil, nebo nebude vůbec. I když mnozí skeptici si o obsahu výstavy vytvoří názor jistě jen z jejího podtitulu, doporučuji přijít se podívat a nechat se pohltit krásami cizích, mnohým z nás zcela nedostupných světů.“
Zeptal jsem se paní ředitelky i na art brut v Litoměřicích a zde je její odpověď: „Severočeská galerie v roce 1967 začala sbírat takzvané naivní umění. Bylo to do určité míry specifikum šedesátých let vycházející ze snahy jakýmsi způsobem institucionalizovat amatérské výtvarníky. Galerie tehdy z krajského úřadu získala úředníka, který měl na kraji v gesci právě amatérské tvůrce. Dříve se jejich tvorba označovala jako naivní umění, dnes používáme různé názvy, např. art brut, insitní nebo „neprofesionální“ umění. Naše galerie má největší sbírku těchto děl v České republice. Stále ji doplňujeme.
Tahle sbírka má úžasný potenciál oslovit veřejnost, i tu její část, která se primárně nezajímá jen o výtvarné umění, ale také o sociální, etnické, ekologické nebo duchovní aspekty života společnosti. Ráda mluvím o inkluzivním potenciálu sbírky. Podstatná část naivistů jsou lidé nějakým způsobem vyloučení. Lidé s duševními potížemi, příslušníci menšin. Lidé, kteří se sociálně pohybují na okraji společnosti, což je třeba jeden z důvodů, proč jim nebylo poskytnuto výtvarné vzdělání, přestože byli talentovaní. Myslím si, že potenciál této sbírky je ohromný právě pro složitý ústecký region, v němž byla vytvořena a usazena.
V nákupech pro galerii bych se ráda soustředila na současné umění a na umění insitní. U insitního umění si sami musíme ujasnit, zda chceme jít například jen směrem k tvorbě lidí stojících na okraji společnosti nebo se budeme naopak snažit sbírat neškolené umění v širokém spektru? Nebo se budeme třeba v rámci art brut speciálně zabývat kresbami médiumními vznikajícími ve spiritistickém transu? Art brut a díla neškolených tvůrců jsou dnes už pevnou součástí nejen soukromých, ale i veřejných sbírek u nás i v zahraničí. Kdybych měla peníze, rozvíjela bych hlavně tuto sbírku a snažila se s ní prorazit v mezinárodním kontextu. V zahraničí totiž nebyla nikdy prezentovaná, čeká to na nás.“
Přijde mi, že v Litoměřicích se aktuální výstavou, probíhající do 24. září, prezentuje kus vědomého kulturního úsilí. Setkání s kulturním počinem jako je tento mne vždycky ujistí, že to s námi jako s českým společenstvím je vlastně docela dobré.
Jan Šícha je publicista a výstavní kurátor, někdejší státní úředník a diplomat, který zakládal České centrum v Mnichově. Později působil v Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Publikuje knihy osvětového obsahu a píše zejména pro Deník Referendum a FORUM 24, přednáší v Německu a věnuje se opravám a praktickému provozu památek v českém pohraničí.
