Nedávno jsme si “připomněli” 55 let od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Proto se “vzpomínalo”, protože se jen připomínalo, co se vlastně před více než půl stoletím stalo. Možná i proto, že to byla jen okupace Československa a my jsme teď Slovensko, se nás to tolik netýká, že.

Co se tedy ve zkratce stalo v roce 1968? Po výměně prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného nastoupil Alexander Dubček. Tato výměna vlastně odstartovala v médiích výraz “pražské jaro”. Společensko-politická atmosféra se začala uvolňovat. Najednou jsme neměli cenzuru, najednou jsme mohli chodit na mítinky, kde nám tehdy rehabilitovaný soudruh Gustáv Husák v PKO v Bratislavě slíbil, že nikdy nezradí a bude bojovat za svobodu a demokracii. Vydržel to poměrně dlouho, až do srpna nebo září. Mladí lidé mohli začátkem května vyrazit na Bradlo a vzpomenout si na nějakého neznámého Milana, prý i na Rastislava a Štefánika.

Mladí také mohli s rodiči vycestovat na Západ. Všichni jsme si mysleli, že nespoutaná svoboda se rozlila po celém území naší republiky, ještě československé. Ale s tímto dojmem začaly sílit ostřejší, orlí oči ze Sovětského svazu a z NDR, pro neznalé Německé demokratické republiky. A tak se začalo zpočátku tiše říkat Što vam smešno, nam nesmešno. A když se v létě v médiích objevilo Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, bylo už horko. Začaly schůzky v Bratislavě, v Čierné nad Tisou, a už se vědělo, že vojska se netrpělivě trousí na hranice ze všech možných stran. A když na severu Čech bdělé oči domácích komunistů našly americké tanky, americké kulomety a vojenskou techniku amerických vojáků, bylo jasné, že nás USA chtějí obsadit.

A na to bratrské země Varšavské smlouvy a KSČ nemohly přistoupit. Nikoho nezajímalo, že ty tanky jsou makety, že ty samopaly jsou jen napodobeniny, že ty německé nápisy na domech jsou jen kulisou pro natáčení filmu Most u Remegenu, který jsme mohli vidět až po roce 1989…

A tak přišla noc z 20. na 21. srpna a letadla, která hrozivě kroužila nad naším územím, a tanky, které strašidelně duněly. Lidé se ráno probouzeli do dne, kdy nás někdo okupoval, a proto si mnozí říkali, to přece není možné, to by Sověti, Rusové nedovolili.

Pokračování bylo více než dramatické. Mnoho lidí zemřelo, naši státní a političtí činitelé byli násilím odvezeni do Ruska, kde byli donuceni podepsat potupnou dohodu o okupaci země, a doma se mezitím na trůně pomalu usazoval Gustáv Husák. A později, aby poděkoval Slovákům, že mu nepřipomněli jeho minulá slova, věnoval jim federaci.

Té federaci, s níž se nikdo ve společném státě nikdy neztotožnil, což byl jeden z důvodů rozpadu Československa.

Snad mnohem mírnější normalizace na Slovensku dosáhla toho, že invaze vojsk Varšavské smlouvy už lidem nic neříká, že mladí už ani nevědí, že tu kdysi přes dvacet let byli nějací Rusové a řídili chod naší vlasti. A tak se pomalu vytratila událost, která ukázala, že síla zbraní s Rusy je nejlepší argument. Jenže… najednou je tu Ukrajina. A zase některým lidem nevadí, že je to ruská bota a vstupuje na území, kam nebyla pozvána.

Pro jednou je historie plivníkem, který nám často rychle připomene to, na co bychom raději tiše zapomněli.

Autor: Stanislav Bebjak, zdroj: state.gov, redakce, Titulní obrázek: Wikimedia Commons/Szilas – Public Domain, Helsinská demonstrace proti invazi do Československa v roce 1968