Thomas Jefferson ve svém inauguračním projevu skvěle shrnul myšlenku George Washingtona do toho, co je dnes známé jako Washingtonská doktrína: „Mír, obchod a čestné přátelství se všemi národy, s žádným spojenectví‟. Poslední ze zakladatelů, který působil jako prezident, James Monroe, formuloval Monroeovu doktrínu, v níž evropským mocnostem prohlásil, že západní polokoule bude od nynějška jedinečnou sférou vlivu Spojených států. O více než sto let později, když Spojené státy získaly status supervelmoci, Richard Nixon rozšířil rejstřík americké zahraničněpolitické strategie o svou vlastní doktrínu, která volala po našich spojencích, aby nesli své vlastní bezpečnostní břemeno a poskytovali primární pracovní sílu pro svou vlastní obranu. , přičemž Amerika slouží jako obránce poslední instance.

Během let od doby, kdy Nixon formuloval svou doktrínu, po pádu SSSR se naše země posunula od jedné ze dvou supervelmocí a stala se jedinou světovou supervelmocií Promarnili jsme svou příležitost zachovat si tuto pozici po studené válce vzájemným sdílením „demokratického kapitalismu“ s komunistickou Čínou, na základě falešného předpokladu, že bychom mohli šířit demokracii prostřednictvím kapitalismu vytvořením vzájemné ekonomické závislosti s Čínou. Náš chybný postoj vůči komunistické Číně nás za poslední tři desetiletí přivedl k nové nepohodlné rovnováze, kdy Spojené státy stále ještě zůstávají světovou supervelmocí, ale naši dva velmocenští rivalové – Čína a Rusko – nyní spolupracují způsobem, který nás ohrožuje. Musíme přiznat své chyby, rozpoznat svůj čas, přijmout revidovanou strategickou vizi, která bude v souladu s realitou, místo abychom toužili po řádu, jaký byl bezprostředně po studené válce.

Washingtonská doktrína poskytuje vhodnou inspiraci, kde začít. Povedu náš národ od krvavých pošetilostí neokonzervatismu a liberálního internacionalismu v zahraničí ke strategii, která účinně brání naši vlast. Už nebudeme strýčkem Samem. Spíše než utrácet miliardy za uplatňování moci do globálního vakua, ke které naši spojenci nechtějí přispívat, dáme opět Ameriku na první místo – jak naléhal George Washington – když přehodnotíme a posoudíme naše skutečné zájmy.

Nixon a realismus

Ačkoli často vzdávám hold Georgi Washingtonovi, pokud jde o zahraniční politiku, prezident, kterého nejvíce obdivuji, je Richard Nixon. Na chaotickém pozadí 60. let, kdy se ideově válčilo v ulicích, Nixon prosazoval chladný a střízlivý realismus. Formuloval mír na Blízkém východě, přičemž tam zachoval jen tu nejmenší možnou vojenskou stopu. Odmítl zasáhnout do války subkontinentu mezi Indií a Pákistánem, přičemž stále uplatňoval námořní odstrašování. Dostal nás z Vietnamu. A co je nejdůležitější, rozpoznal jedinečnou hrozbu, kterou představoval Sovětský svaz. V Číně viděl největšího řezníka 20. století Mao Ce-tunga. Ale než aby počítal Maovy zločiny nebo spustil moralistický nátlak na jeho pád, pochopil, že Mao je hybatelem čínsko-sovětského rozkolu. Nixon si nikdy o Maovi nemyslel, že je velkým vůdcem nebo světcem, ale mohl mu věřit, že bude jednat v zájmu svého národa. Tak se stalo, že Nixon odjel do Číny a navždy změnil studenou válku.

Kdyby tak Nixon viděl ústupky, které příští administrativy nabídly Číně! Byl vůči Číňanům opatrný a věřil, že se do 21. století stanou velkou mocností a velkou hrozbou, ale nedokázal si představit, že by jim v tom celá generace amerických vůdců pomáhala jako „užiteční idioti“, řečeno komunistickým jazykem. V jeho době bylo v zahraničněpolitickém establishmentu mnoho užitečných idiotů, ale on jejich vliv odmítal. Pod Nixonovým vedením státní mašinerie odmítla univerzalismus a tlačila místní vůdce, aby převzali „primární odpovědnost za podporu vlastní obrany“.

Jako prezident USA budu respektovat a oživovat Nixonův odkaz tím, že odmítnu krvežíznivé bláboly užitečných idiotů, kteří hlásají na Ukrajině válku, která se nedá nevyhrát a která naše dva velmocenské nepřátele ještě víc sbližuje. Čím déle válka na Ukrajině trvá, je stále jasnější, že vítěz je pouze jeden: Čína. Dovedu Ameriku od moralismu k realismu provedením opaku toho, co Nixon v roce 1972: Pojedu v roce 2025 do Moskvy. Zajistím mír na Ukrajině za podmínek, na kterých by nám mělo záležet – za podmínek, které staví americké zájmy na první místo. Bidenova administrativa se pošetile snažila přimět Si Ťin-pchinga, aby Putina sesadil. Ve skutečnosti bychom měli přimět Putina, aby Si Ťin-pchinga odmítl.

Dobrý obchod vyžaduje, aby z něj všechny strany něco dostaly. Za tímto účelem přijmu ruskou kontrolu nad okupovanými územími a zavazuji se zablokovat ukrajinskou kandidaturu do NATO výměnou za to, že Rusko vystoupí z vojenské aliance s Čínou. Ukončím sankce a vrátím Rusko na světový trh. Tímto způsobem povýším Rusko jako strategickou kontrolu čínských záměrů ve východní Asii.

Se stejnou realistickou upřímností přiznávám, že je nepřijatelně nebezpečné, kolik našeho způsobu života závisí na čínské výrobě a tchajwanských polovodičích. Vyhlásím ekonomickou nezávislost na Číně. Budu požadovat poctivost v našich obchodních vztazích s nimi. Už nebude docházet k průmyslové špionáži a krádežím prostřednictvím vynucených „přenosů technologií“ nebo jiných politických laskavostí jako podmínka pro expanzi amerických společností do Číny, jinak podniknu rychlé kroky k potrestání Číny a zabráním americkým podnikům v takovém chování pokračovat. Budu motivovat americké společnosti, aby přesunuly dodavatelské řetězce z Číny a znovu je založily na spojeneckých trzích, zejména na naší vlastní polokouli, a jako hlavní způsob toho použiji obchodní dohody. Klíčem k tolika dodavatelským řetězcům jsou polovodiče, a zde spolu s americkým průmyslem zajistíme polovodičovou nezávislost naší země.

Monroe a bezpečnost

Jestliže nás Nixon učí, jak přistupovat ke vzdálenější zahraniční politice, je to Monroe, kdo nás učí, jak zacházet s bezpečností a vztahy s naším blízkým zahraničím na západní polokouli. Jeho doktrína řídila americkou velkou strategii od roku 1800. Nechci Monroea uctívat, chci Monroea znovu přivést do popředí.

Když se dnes podíváme na západní polokouli, vidíme zásahy, které by James Monroe nikdy nesnesl: čínské špionážní balóny plující nad naším srdcem, čínské špionážní základny na Kubě, čínské přístavy poblíž Panamského průplavu. Musíme znovu přijmout Monroeovu doktrínu a říci, že Amerika je na prvním místě a že do naší polokoule nesmí naši protivníci zasahovat.

Naši nepřátelé v zahraničí zaseli neshody na naší domácí polokouli. Latinskou Amerikou rozvířily vlny levičáctví a vytvořily ekonomickou nestabilitu. Nestabilní státy nejsou schopny chránit své vlastní lidi, což často vede k paralelním státům, jako jsou drogové kartely, které sužují Mexiko. Tyto kartely jsou pak využívány jako pěšáky čínskými kriminálními podniky, které je využívají k tlačení jedovatého fentanylu do naší země. Naše hranice je napadena migranty a drogami.

Bezpečná západní polokoule vytváří bezpečnou Ameriku. Našim nepřátelům, kteří nám a našim partnerům na polokouli přejí něco zlého, říkám, držte si odstup, jinak toho budete litovat. Když dávám tento slib, dívám se zejména na naše americké námořnictvo, které kleslo do smutného úpadku, ale pro mou administrativu bude klíčovým cílem strategických investic. Mezitím našim partnerům na polokouli říkám, že nyní je čas investovat do vaší vlastní bezpečnosti a prosperity, aby vaši lidé neměli chuť odcházet jinam.

Zejména s ohledem na regionální prosperitu slibuji, že Amerika bude ochotným partnerem v obchodu, o kterém Jefferson tak dávno hovořil. Již máme podepsané dohody o volném obchodu s dvanácti sousedy na naší polokouli, zejména dohodu USMCA, která pokrývá naše dva nejdůležitější obchodní partnery v Mexiku a Kanadě. Pod mým vedením rozšíříme obchod na polokouli na historickou úroveň. Budeme usilovat o spravedlivé obchodní dohody, které pomohou vytvořit dobře placená pracovní místa jak ve Spojených státech, tak v našich sousedních zemích, s cílem pomoci nám přiblížit se našemu dodavatelskému řetězci a přesunout jej pryč z Číny.

Moje vize zahraniční politiky

S Nixonem a Monroem za zády můžeme nyní přejít k činům. Začněme naším velmocenským rivalem, Čínou, a klenotem jejich blízkého zahraničí, Tchaj-wanem. Ohledně Tchaj-wanu jsme se příliš dlouho pohybovali ve strategické nejednoznačnosti. Přejdu ke strategické jasnosti, čímž chci říct, že Čína musí pochopit, že budu na Tchaj-wanu hájit americké zájmy. Pokud chce Tchaj-wan ve své obraně nějaké partnerství, pak bude muset zvýšit své obranné výdaje a vojenskou připravenost na přijatelnou úroveň. Mezitím se zavazuji zajistit, že Tchaj-wan bude mít zbraně, které potřebuje pro tuto obranu, a to jak před námořní invazí, tak v budoucnu pro dlouhodobé povstání proti jakékoli cizí okupační síle, bude-li to potřeba.

Kromě Číny je Indie klíčem k naší politice v Indo-Pacifiku. Respektuji indickou realistickou tradici neangažovanosti a vyváženosti, ale přesto najdu způsoby, jak ji k nám přiblížit a posílit její regionální vedení. V současnosti je Indie největším světovým dovozcem zbraní a také silným střediskem pro technologie a inženýrství. Americký obranný průmysl potřebuje čas na růst a zotavení se z desetiletí špatného řízení po studené válce. Indie může mezitím sloužit jako užitečný partner. Můžeme využít obchod a převod technologií k uvolnění indické technologické a výrobní síly, abychom nejen vyzbrojili Indii, ale i další regionální spojence – abychom je přeměnili z dovozce na vývozce. Podobným způsobem budu usilovat o dohodu ve stylu AUKUS o sdílení technologie jaderných ponorek a posílení indického námořnictva. Výsledkem by mělo být, že pokud bude na Tchaj-wanu válka, můžeme se spolehlivě spolehnout na to, že Indie bude stát s námi v námořní blokádě Andamanského moře a Malackého průlivu – cesty pro dodávky ropy ze Středního východu směřující do Číny. Tato možnost sama o sobě dále odradí Čínu od invaze na Tchaj-wan.

Jinde v Asii a Oceánii musíme povzbudit další spojence, jako je Japonsko, Filipíny a Austrálie, aby rozšířili své obranné rozpočty. Tyto země a další, včetně evropských zemí, jako je Francie a Spojené království, by měly být povzbuzovány k investicím do chudších regionálních zemí, aby kompenzovaly čínský ekonomický vliv, včetně polynéských ostrovů. Francie i Spojené království mají v regionech investice a já je povzbudím, aby tam přemístily své námořní síly a trvale posílily své tichomořské partnery personálně i materiálně. Máme-li stát po boku Evropanů na jejich kontinentu, pak bychom neměli pociťovat výčitky svědomí, když je žádáme, aby stáli s námi v Asii.

Na evropském kontinentu musíme hledat konečnou hranici NATO a zavázat se, že nedojde k žádné další územní expanzi. Evropské hranice musí bránit především evropské síly, přičemž Amerika by měla být jen poslední záchranou poslední. Přibližně od roku 1960 měly Spojené státy v průměru asi 36 procent spojeneckého HDP, ale více než 60 procent spojeneckých výdajů na obranu. Strýček Sam by neměl v Evropě sloužit jako strýček Hlupáček. Zatímco evropské a americké zájmy zůstávají v souladu, naše výdajové priority nikoli. Amerika již nebude dotovat evropskou slabost. Bude v tomto ohledu nutno překonat byrokracii NATO, která má sklony podporovat liberální internacionalistické podniky, které s hlavní roli aliance nesouvisí. Stejně jako americký správní aparát je byrokracie NATO neopravitelná a musí být osekána na kost.

Jednou z mých velkých nadějí je, že se Spojené státy budou muset zabývat Blízkým východem mnohem méně než my v minulém století. Ropa nás vtáhla do bratrovražedného soupeření tohoto regionu. Znovu a znovu jsme se snažili vybrat vítěze a poražené v zemích zmítaných prastarou nenávistí, se kterou nemůžeme nic udělat. V posledních několika letech se Blízký východ ustálil v nelehké rovnováze. Abrahamovské dohody představují skvělý úspěch, který přinesl dříve nepředstavitelný mír. Přesto musíme uznat, co více než cokoli jiného vedlo k těmto dohodám: Izraelci a Arabové spolupracující z nutnosti, aby vyvážili moc Íránců. Není tu žádná jediná mocnost, která by se v regionu měla stát hegemonem, a pokud by k tomu mělo někdy dojít, Amerika musí být zdrženlivá. Usadili jsme se v neklidné rovnováze, ale přesto je to rovnováha – jakýkoli další zásah Spojených států riskuje, že tuto situaci znovu vyvede z rovnováhy. Měli bychom se proto vrátit k nixonské moudrosti udržovat minimální stopu v regionu sužovaném historickými křivdami, které Američané nemohou změnit, a ani bychom se o to neměli pokoušet sociálním inženýrstvím, pokud se neobjeví velká velmocenská hrozba.

Moje kampaň je v jádru o obnovení americké národní identity. Až uplynou moje dvě volební období, Američané si vezmou zpět svou zemi od nikým nevolených elit. Právem znovu zažijeme národní hrdost. Čím lépe budeme my Američané rozumět své národní identitě, tím lépe svět pochopí i nás. K našim partnerům v zahraničí budu upřímný stejně jako k našim vlastním občanům: úkolem vlády USA je výhradně zastupovat zájmy Američanů. Dále tvrdím, že čím lépe my Američané rozumíme své národní identitě, tím lépe naši mezinárodní identitu svět pochopí. Stále hledáme mír, obchod a přátelství se všemi národy. Zůstáváme oddáni naší vlastní suverenitě nad jakýmikoli internacionalistickými bludy, které slibují ráj na zemi, i když stále hledáme mír, obchod, a přátelství s jinými národy. Jsme národ sjednocený pod Bohem, uvědomujeme si bídu našeho světa, snažíme se k ní přistupovat realisticky, avšak nás vede přesvědčení, že naše vlastní svoboda a prosperita mohou podnítit naději v srdcích všech národů když uvidí, co je možné uskutečnit, když největší svobodný národ najde doma to, co je v něm nejsilnější.

Původní článek v American Conservative