Mladí už jsou takoví, chtějí poslouchat nejnovější hity, pecky. Dneska to není problém, člověk si najde hudbu, kterou chce, kde chce. Dneska se tomu opravdu meze nekladou.

Ale za komunismu to bylo jiné. Mladí lidé nesměli poslouchat západní hity, protože je to demoralizovalo, rozkládalo, a pak ta mládež, která přicházela, byla dezorientovaná. Mladí lidé nesměli poslouchat písničky z anglických, amerických hitparád. Prostě, ta mládež už tehdy byla zchytralá. Dokázali si na svých tranzistorech naladit Laxík, Radio Luxemburg, a i když šustili, i když s všelijakými rušivými pazvuky, dostali se k písničkám.

Soudruzi viděli, že tudy cesta nevede, a tak vymysleli mazaný způsob, jak dát mladým lidem americké, anglické, francouzské či jaké hity. Ale ne v originále, soudruzi, ne v originále. A ten způsob spočíval v tom, že se západní hity nechaly zpívat českými, zejména českými zpěváky. A najednou Vondráčková, Pilarová, Simonová a další, za muže Gott, Matuška, Hála, Štědrý a další a další měli západní hity a najednou s nimi vyhrávali pěvecké soutěže a pořád je hráli v Československém rozhlase a v Československé televizi a byli úspěšní v hitparádové soutěži Dvanáct na houpačce, ale tento zvyk nezměnili ani později, když v roce 1966 a výše skutečně vydali Dvanáct na houpačce s původními westernovými hity, samozřejmě dokonale prověřenými. A o tom, kdo může jakou písničku zpívat, rozhodovala komise, a ta také rozhodovala o tom, kdo k té písničce napíše text, samozřejmě přizpůsobený našemu způsobu myšlení.

A tak se plenilo ze západu Prahy pro posluchače, kteří poslouchali od Prahy na východ. A my na Slovensku jsme jen žasli, jak je česká populární hudba vynikající.

No a za komunismu, co je dovoleno Bohu, není dovoleno volovi.

Autor: Stanislav Bebjak, zdroj: Redakce, Titulní obrázek: carolmalmeida03/Pixabay.com