Spím venku, abych nenarušil rytmus. Lehnu, kam dojdu, říká 64letý chodec, který obešel české a slovenské hranice

Kdybyste měl dojít na rozhovor sem do Prahy, za jak dlouho byste tady asi byl?

Do Prahy je to asi 120 kilometrů, takže bych si na to dal pro jistotu dva dny. Ale kdyby to bylo nutné, tak bych vyšel ráno a druhý den ráno nebo v poledne bych mohl dojít.

Trasu, kterou máte čerstvě za sebou, jste šel v rámci třináctého ročníku závodu 1000 Miles Adventure, což je extrémní ultramaraton bez zajištění, který probíhá na našem území. Vy jste ale ušel 2020 mil.

Ano, je to tak. Obyčejně je to 1000 mil, ale aby byl závod zajímavější, tak se asi před třemi lety přidala ještě jižní trasa, takže ti, co šli, nebo respektive jeli, protože to byli převážně cyklisté, severní trasu, tak pak mohli zpátky jižní trasou směrem do Chebu. Kvůli covidu se to několikrát přesouvalo, letos to poprvé vyšlo.

Vy jste říkal, že jižní trasa pro vás byla daleko obtížnější. Bylo to dáno tím, že už šlo o návrat, nebo se tam naskytly nějaké problémy?

Čtěte také

„Šel kolem nás jelen a řval.“ Turisté v Beskydech ale mohou narazit i na medvědy

Ono to bylo problematičtější, protože jih až tak moc neznám a prošel jsem si ho zatím jen jednou. A také jsou přece jen slovenské hory složitější, bylo pro mě těžší zajistit nějakou logistiku – kde jsou obchody nebo třeba kde se dá sehnat voda.

Spal jste na cestě v nějakém ubytovacím zařízení?

Klidně bych mohl spát v penzionech. Čas závodu běží celou dobu a kde spím je jedno. Ale já to mám nastavené tak, že chci být poutník a chci putovat. A penziony – to by pro mě bylo vyrušení z rytmu. Než nějaký seženete, než tam dojdete, potom si musíte hlídat, kdy odejít, a podobně.

A já to mám nastavené tak, že spávám, kam dojdu, mám už dopředu zjištěné nějaké možnosti, kde se dá vyspat. Většinou jsou to autobusové zastávky nebo třeba nějaké přístřešky v lese. Ale vždycky se snažím, aby to bylo někde pod střechou.

Zkuste popsat nějaké momenty, které vám uvízly v srdci.

Krása přírody. Hlavně na Slovensku je to zajímavé, protože jsou tam oblasti, kde moc civilizace nepotkáte. Český les je pustý, tajemný, Šumava je zase drsná… Je to zkrátka lepší než sedět doma.

Čtěte také

Reportér potkal na stezce 83letou turistku s 20kilovým batohem. „Už nebudu skuhrat, že mám těžký batoh,“ prohlásil

Vzal jste si na cestu náhradní boty?

Proč bych tahal náhradní boty? Řekl jsem si, že uvidím, kam až dojdu, na Slovensku to hodně klouzalo, ale nenašel jsem žádný obchod, kde bych si mohl koupit nové. Koupil jsem si je až v Hodoníně.

To bylo poprvé, co jsem vyšel v jedněch a vrátil se v jiných. Doma mám plnou skříň bot, které bych už měl vyhodit, ale já k ním cítím nostalgii a připomínám si, kde jsem s nimi byl. Ale už do toho budu muset sáhnout a vyházet je.

Dědí se láska k chození? A vyjde příští rok Petr Ozogán zase? Poslechněte si celý rozhovor.