Sám je aktivním sportovcem, hraje tenis. „Sport a umění propojuje řada umělců, ačkoliv je pravda, že při přípravě výstavy jsme se přesvědčili, že není až tak jednoduché je najít. Sport se v jejich práci objeví třeba jen nárazově, spíše okrajově a jinak se věnují jiným tématům. Dříve byl sport pro umělce zřejmě zajímavějším tématem,“ říká Malina.
Proč myslíte?
Téma sportu je atraktivní pro toho, kdo zpracovává lidskou figuru. Té se dříve věnovali téměř všichni umělci. Kromě témat, jako je válka, zápas nebo tanec, je to jedna z možností, jak zobrazit lidské tělo v pohybu. Někteří umělci jsou také aktivními sportovci a sport se jim dostává i do jejich práce. Obecně však není pravidlem, že zájmy člověka se nutně promítají i do jeho tvorby.
Jsou to oddělené světy?
Myslím, že volba témat nebo námětů pro uměleckou práci je podmíněna spíše jejich vizuálním potenciálem. Golf bude pro malířství pravděpodobně méně atraktivním tématem než koňské dostihy, protože v sobě nemá tolik vizuální dramatičnosti. Někteří umělci jsou na základě svého díla, které obsahuje například děsivé výjevy, považováni za psychicky narušené a za někoho, kdo prožívá nějaká traumata. Ve skutečnosti tomu tak nutně není a pouze divák si na základě toho, co vidí, vytváří vlastní interpretace díla a často i jeho autora.
Jak byl vztah mezi sportem a uměním vnímán v minulosti?
V antickém Řecku vznikala sochařská díla jako slavný Diskobolos nebo sochy vozatajů. Když Pierre de Coubertin obnovil na konci 19. století tradici olympijských her, stala se jejich součástí i umělecká soutěž. Soutěžilo se v pěti disciplínách: architektuře, sochařství, malbě, hudbě a literatuře. A i zde se soutěžilo o medaile. Umělecké klání bylo součástí olympiády až do roku 1948. Zatímco dříve šlo primárně spíše o zobrazení lidského těla, často v nějakém pohybu typickém pro danou sportovní disciplínu, dnes se do uměleckých děl se sportovní tematikou dostávají i různé přesahy z politiky, společenského nebo náboženského života a podobně. Ovšem co zůstalo ve sportu stejné a asi vždy tomu tak bylo, je zvyk společnosti adorovat úspěšné sportovce a klást je téměř na úroveň bohů.
Takže to není výdobytkem moderní společnosti?
Ne, i v antice dosahovali velké slávy a významu. Získávali i hodnotné ceny a majetky, a jejich společenský status byl vysoce hodnocený.
Je normální, že jsou sportovci tak heroizováni?
Sport na nějaké vážné úrovni není žádná aktivita pro radost nebo lepší zdraví. Je to tvrdý boj někoho proti někomu. Jedněch proti druhým. A tak asi vzniká prostředí pro heroizaci sportovců.
Pravda je, že i my, novináři, používáme termíny jako zápas, střetnutí, boj, bitva a podobně.
Na úrovni některých diváků a v případě některých sportů se tento zástupný boj mnohdy vyhrotí až na hranici společensky únosného. Sport je sublimací války. Dříve byl i přípravou na opravdovou válku. Aztékové a další kmeny Jižní a Střední Ameriky hráli velmi tvrdou míčovou hru Tlachtli, při které běžně docházelo k těžkým zraněním nebo úmrtím. V Evropě se ve středověku pořádaly rytířské turnaje, kde se sjížděli ti nejlepší z celého království a kde také nebyla nouze o těžká zranění.
Rakouský psycholog Konrad Lorenz napsal, že sport je ritualizovaným násilím: zatímco naši předkové vypálili sousední vesnici, nám tento pocit vynahradí výhra ve fotbalovém utkání.
I naprosto normální lidé, kteří se v jiných situacích projevují distingovaně, jsou schopní při sledování fotbalového či hokejového utkání neuvěřitelných věcí. (směje se) Někdo naštvaně hodí televizním ovladačem, jiný zase vulgárně nadává. My proti Nim, s tím se lze snadno identifikovat.
Není to někdy trochu směšné?
Ano a odráží se to i v umění. Dříve byl sportovec zobrazován spíše jako adorovaný hrdina. Dnes je běžné mít odstup a zobrazit sportovce a jejich těla zdeformované a s přehnanými emocemi až do grotesknosti. Umělci dnes k tématu sportu přistupují komplexněji a neváhají zobrazit i poražené, a fakt, že lidské tělo mnohdy při sportu působí směšně.
Cyrilometodějské centrum už se plní, poklady přivážejí dvakrát týdně |
Což není nic nového, ne?
Když se ve starověkém Římě vracel triumfátor z válečného tažení a byl oslavován, šel v průvodu i někdo, jehož úkolem bylo jej zesměšňovat. Řím nestál o nekritickou adoraci vojevůdce, který by pak mohl sám sebe považovat za něco víc než služebníka republiky a uzmout veškerou moc. Podobný způsob ukotvení na zemi by potřebovali i někteří dnešní hvězdní sportovci. Napadá mě Cristiano Ronaldo, který se svými manýry někdy působí, že mu sláva až moc stoupla do hlavy.
Oslavné jízdy městem se dějí i po dnešních triumfech hokejistů či fotbalistů, takže i toto je trochu paralela.
Ano, ačkoliv kdyby se po návratu zlatých hochů z Nagana někdo v davu snažil zesměšnit Dominika Haška, asi by nepřežil. (směje se) Ale i v tomto případě se nakonec objevila díla, třeba seriál Lajna nebo film Děti Nagana, kde se na Nagano nahlíží lehce s odstupem. Myslím, že podobný střízlivý nebo i karikující pohled nevadí ani samotným sportovcům.
Výstava Sport ve výtvarném umění je ve Slováckém muzeu k vidění až do 1. října. Na jaká díla byste nalákal?
Z Uherského Hradiště pocházel sochař a vášnivý horolezec Evžen Macků, který ve svých 29 letech bohužel tragicky zahynul ve Vysokých Tatrách. Máme tady od něj sochu Plavkyně. Ta je zachycena v takovém gestu, že si nejste jisti, zda se protahuje před závodem, nebo s někým koketuje na plovárně. Přítomnost těchto dvou interpretací dodává soše zajímavý náboj. Pak tady má Zdeněk Tománek dvě sochy hokejových brankářů, kteří zrovna provádějí brankářský zákrok ve stylu Haška. Vznikly v době, kdy Tománek studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeden z komunistických pohlavárů tehdy řekl, že ty sochy jsou „rakovina umění“. Nejspíše proto, že takový způsob stylizace se neslučoval se socialistickým realismem.
Osobně mě zaujal obraz Jiřího Načeradského z 60. let se sportovní tematikou.
Mnozí špičkoví fotografové tehdy z politických důvodů mohli působit pouze v redakci sportu a sám Načeradský říkal, že právě sportovní fotografie byly pro něj důležitou inspirací. Také jeden jeho obraz, Běžící muži ze sbírek Galerie výtvarného umění v Ostravě, je součástí naší výstavy. Dále zde máme sochu od Jakuba Obrovského nazvanou Vraždící Odysseus ze sbírek Galerie výtvarného umění v Hodoníně. Zobrazuje svalnatého muže ve fázi těsně před hodem kopí. V roce 1932 socha dostala bronzovou medaili na olympiádě v Los Angeles.
