Vladislavský sál podtrhl naléhavost Válečného rekviem Benjamina Brittena
V únoru zaznělo Válečné rekviem na Koncertu za konec války na Ukrajině, nyní bylo provedeno jako připomínka a pocta válečným obětem 2. světové války a válečných konfliktů současnosti. Předzvěstí koncertu byl zvuk zvonů pražských chrámů, které v podvečerních hodinách rozezněly prostory Pražského hradu a centrum metropole, samotný koncert uvedl zvon Jan Křtitel – rekviál svatovítské katedrály a ukončilo jej odbíjení katedrálního zvonu. Koncert ve Vladislavském sále se konal pod záštitou prezidenta České republiky Petra Pavla, který byl společně s kancléřkou Janou Vohralíkovou přítomen ve Vladislavském sále, předsedy vlády ČR Petra Fialy, ministra kultury ČR Martina Baxy, primátora Prahy Bohuslava Svobody a starostky městské části Praha 1 Terezie Radoměřské.
Vladislavským sálem skutečně kráčely dějiny. Architekt Benedikt Rejt jej postavil v letech 1490–1502. V době vzniku byl největším světským klenutým sálem na světě, mimořádný svým řešením bez opory sloupoví, se smělými krouženými klenbami. Má udivující rozměry – vysoký je třináct metrů, široký šestnáct a jeho délka činí 62 m. Byl místem korunovačních hostin českých králů, ale také rytířských turnajů či divadelních představení. Je natolik spjat s historií naší země, že jeho komerční pronájem v roce 2019 vyvolal velkou bouři nevole a už se neopakoval. Vladislavský sál je nejen architektonický skvost, ale je to symbol české státnosti, je místem pro závažná poselství státního i kulturního významu.
Brittenovo dílo zde zaznělo stejně jako v Rudolfinu pod taktovkou dirigenta a hlavního sbormistra Pražského filharmonického sboru Lukáše Vasilka a ve stejném orchestrálním i vokálním obsazení. Tedy v provedení PKF – Prague Philharmonia ve spolupráci s Komorním orchestrem České filharmonie a Kyjevským symfonickým orchestrem působícím v současné době v německém exilu. Sborové party provedl Pražský filharmonický sbor s Dětským pěveckým sborem Radost Praha, sólové party přednesli německá sopranistka Susanne Bernhard, americký tenorista Kyle van Schoonhoven a švédský barytonista Arvid Fagerfjäll. Na varhany hrála Linda Sítková. Ano – jednalo se o reprízu únorového koncertu, ale Vladislavský sál podtrhl a zdůraznil závažnost, naléhavost díla a zmnohonásobil jeho společenský dopad.
„Považuji za správné a důstojné, že právě Vladislavský sál Pražského hradu může propůjčit svou akustiku tak významné a zároveň vzácné kulturní události, jako je Válečné rekviem,“ uvedl ve svém úvodním slově v programu prezident České republiky Petr Pavel. „Válka se do Evropy vrátila a už druhým rokem ničí domy, města, ale především lidské životy. Ukazuje se, že poučení z minulosti není zdaleka automatické, ale že na něm musíme neustále pracovat a minulost i ve všech jejích temných podobách připomínat,“ apeluje ve svém zamyšlení prezident.
Britten psal Válečné rekviem v roce 1961, dokončil jej v lednu 1962 u příležitosti vysvěcení nové katedrály v Coventry, která byla postavena vedle ruin původní stavby ze 14. století zničené bombovým náletem v noci ze 14. na 15. listopadu 1940. Premiéra Válečného rekviem se konala 30. května 1962. Britten volil pro své rekviem neobvyklý koncept – latinskou mši za mrtvé proložil devíti básněmi o válce anglického básníka Wilfreda Owena (1893–1918), který padl v bitvě 1. světové války ve Francii jako důstojník britské pěchoty, pouhý týden před uzavřením příměří ve svých pětadvaceti letech. Své básně psal přímo v zákopech. Prakticky neznámý člověk se po tragické smrti stal jedním z velkých válečných básníků. Britten svým rekviem uctil další válečné hrdiny a věnoval jej památce svých čtyř přátel, z nich tři padli ve 2. světové válce a čtvrtý, účastník vylodění v Normandii, spáchal později sebevraždu. Hudební stavba díla je důmyslná a velmi působivá. Je psána pro symfonický a komorní orchestr, smíšený a chlapecký sbor a tři sólisty – soprán, tenor a baryton. Hudební proudy jsou rozděleny do tří skupin, které se během skladby střídají a ovlivňují, a i když existuje několik příležitostí, kdy se členové jednoho orchestru připojí k druhému, plné síly se spojí až ve druhé části závěrečného Libera me. Sopranistka a smíšený sbor zpívají výlučně latinský text Requiem, doprovází je celý orchestr; tenorista a barytonista představují dva vojáky – jejich party jsou zhudebněním anglických Owenových básní, doprovázeni jsou komorním orchestrem; chlapecký sbor je situovaný ve větší vzdálenosti od celého orchestru. Výrazným a charakteristickým prvkem je v kompozici tritón c-fis, který odráží téma konfliktu a usmíření, prolíná se Brittenovými kompozičními postupy. Také v závěrečném pianissimu se vrací tritón jako charakteristický prvek.
U nás zaznělo Brittenovo Válečné rekviem již 25. května 1963 na Pražském jaru v Obecním domě pod taktovkou Bohumíra Lišky v provedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK se sólisty Miladou Šubrtovou, Ivo Žídkem a Antonínem Švorcem, Českým pěveckým sborem nastudovaným Josefem Veselkou a Kühnovým dětským sborem. Zaslouží si připomenout i další provedení, a to v katedrále sv. Víta v roce 1975, které řídil opět Bohumír Liška, s týmiž kolektivními tělesy, sólové party přednesli Gabriela Beňačková, Ivo Žídek a Jindřich Jindrák.
V krásném prostředí Vladislavského sálu, leč v nestandardní akustice, vynikla především idea a naléhavá závažnost celé produkce. Členové orchestrů jsou technicky výtečně disponováni, pod taktovkou Lukáše Vasilka podali precizní výkon, provedení vynikalo čistotou intonace a bezchybnou souhrou všech složek velkorysé a mnohovrstevnaté skladby. Jednotný, přesný a intonačně stoprocentní byl Pražský filharmonický sbor, působivé byly vstupy dětského sboru Radost (nikoliv chlapeckého), který zpíval v přilehlých prostorách ukryt po straně vedle jeviště Vladislavského sálu, kde jej s jistotou řídil Jan Pirner. Celkové nastudování Lukáše Vasilka s odstíněnou dynamikou jednotlivých pasáží zachovalo velkolepému dílu jeho proporce. Že zvukové hladiny mezi jednotlivými nástrojovými skupinami (slyšeno ze zadní části hlediště) nezněly vždy vyváženě, smyčce a některá dechová sóla zanikaly a ztrácela se i pianissima sborů a sólistů, nutno přičíst akustickým podmínkám sálu. Sólisté technicky provedli své party s jistotou a výrazově přesvědčivě. Susanne Bernhard je hlasově pro exponovaný sopránový part dobře disponována. Barevný tenor Kyle van Schoonhovena zněl v první části produkce překvapivě stísněně, ve druhé a zejména v Libera me se už pěvec uvolnil k plně přesvědčivému výkonu. Sytý baryton Arvida Fagerfjälla zněl plně po celou dobu večera.
Problematická však byla v provedení minimální, spíše nulová srozumitelnost zpívaného textu u sólistů i sborů. A to už nebyla otázka akustiky ani zadních řad auditoria. Odlišit sluchem oba jazyky byl takřka nadlidský úkol, a to přesto, že latinský text Requiem je dobře znám – dešifrovat z něj bylo možné při důkladném soustředění jen pár slov. Vokální hudební dílo vzniká zkomponováním textu a hudby do jednoho celku, srozumitelné musí být obě složky, má-li dílo fungovat. Text je pěvci oporou, jeho srozumitelnost jej motivuje, stejně tak orchestr a posluchače. Rezignuje-li pěvec na text, rezignuje i na obsah. Pouhá procítěnost projevu nestačí. A zpěvní part, byť zazpívaný sebekrásněji, se pak stává pouhou bezobsažnou vokalízou, dramatické partie postrádají údernost. V tomto bodě potvrdila tedy jinak po technické stránce pečlivě a precizně nastudovaná produkce jen prohlubování současného trendu – tím je až na několik výjimek obecný úpadek vztahu slova a hudby.
Válečné rekviem ale zanechalo v posluchačích žádoucí dojem, genius loci Vladislavského sálu podpořil sílu Brittenovy hudby. Rekviem končí ve ztišení, Britten sám si přál, aby se po premiéře netleskalo. A po posledním tónu také ve Vladislavském sále zavládlo symbolické ticho, než ho ukončil dlouhý aplaus přítomného publika. Záznam koncertu pořídila Česká televize, odvysílán má být letos na podzim. Na jeho vysílání se můžeme jistě těšit, protože v záznamu hudby budou nepochybně zvukové disproporce technicky srovnány a televizní divák si bude moci Válečné rekviem vychutnat po hudební stránce v plném lesku.
Prague Sounds: Válečné requiem na Pražském hradě
3. září 2023, 20:00 hodin
Vladislavský sál, Pražský Hrad
Program
Benjamin Britten: Válečné rekviem, op. 66
Účinkující
Susanne Bernhard – soprán
Kyle van Schoonhoven – tenor
Arvid Fagerfjäll – baryton
Linda Sítková – varhany
PKF — Prague Philharmonia
Kyjevský symfonický orchestr
Komorní orchestr České filharmonie
Pražský filharmonický sbor
Dětský pěvecký sbor Radost
Jan Pirner – sbormistr
Lukáš Vasilek – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
