↗

Podle filozofa Michaela Hausera se levice nachází v „době přechodu“, v níž „staré odchází, ale nové se ještě nemůže zrodit“. Foto pixabay

O krizi levice, ať už se pohybujeme na poli českém nebo globálním, bylo napsáno mnoho. Pravicově i levicově zaměření politologové i političtí filozofové od sedmdesátých let minulého století a zřetelněji pak po roce 1989 konstatují úpadek levice a ztrátu jejího skutečného politického vlivu, jehož současná podoba je v rámci liberálních demokracií omezena na politiku reprezentace.

Levice v podobě angažovaného a činného politického subjektu se zdá být za zenitem. Obraz jejího konce je pak přiživován nejen tím, že některá tradiční levicová témata přešla do programů populistických stran (jejichž návrhy ovšem přirozeně nepřesahují neoliberální dogmata), ale v případě České republiky také systematické využívání liberálního antikomunistického diskurzu.

K jakým perspektivám, pokud vůbec nějakým, se tedy může současná levice vztahovat? Podle filozofa Michaela Hausera se nacházíme v „době přechodu“, v níž „staré odchází, ale nové se ještě nemůže zrodit“. Slavné období levice definitivně skončilo společně s pádem železné opony a třicet let poté se levice nachází v roztříštěné podobě různých atomizovaných skupin odporu.

Situace je podle Hausera nemálo podobné té, jakou levice prodělala ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století. Máme-li věřit Hauserově marxistické predikci o zákonitosti dějin, je soudobý stav levicových hnutí otevřeným polem, z něhož se může zrodit (a nejspíše zrodí) budoucí socialistické hnutí jako alternativa k vládnoucímu neoliberálnímu řádu. Současná levice se tak, stejně jako před více než dvěma sty lety, nachází ve fázi před sjednocením.

Hauserova nejnovější kniha Manifest socialistického hnutí chce být první vlaštovkou tohoto sjednocení. Manifest nabízí východisko dosud bezútěšného vývoje levice prostřednictvím apelu na solidaritu a spojení nejenom v rámci levicových skupin odporu, ale také a zejména s pracujícími lidmi a novodobým prekariátem.

Feminismus a ekologická krize

Rehabilitace pojmů „pracující třídy“ a „prekariát“ vnímám jako účinnou strategii s vysokým konsolidačním potenciálem, neboť reprezentuje širokou množinu těch, kdo sdílí každodenní zkušenost s útlakem, jehož původ leží v neoliberální politice.

Za neméně podstatný krok pak považuji Hauserovo zdůraznění nutnosti (budoucího) socialistického hnutí reflektovat dosavadní vývoj levice a zformovat nová stanoviska socialistického hnutí v souladu s proměnou jejích hlavních témat, ke kterým Hauser řadí mj. otázky feminismu, ekologické krize anebo vztah socialistického hnutí k národním a etnickým kulturám.

Hauserova kniha díky fundovaným vhledům do proměn kapitálu formálně přesahuje Marxe a Engelse. Je dílem nejen významně podněcujícím tolik potřebnou politickou imaginaci, ale i nabourávajícím představu o současném stavu světa coby nezpochybnitelné danosti. Manifest rovněž oceňuji pro jeho adresnost pracujícím lidem a snahu předat pozitivní vizi o jiném světě široké veřejnosti.

Otázky

Text však vyvolává několik otázek. Nejpalčivější jsou pro mě dvě. Za prvé, jakým způsobem, pokud vůbec, je v Hauserově pojmu práce zahrnuta také péče v jedné ze svých obvyklých, tj. neplacených a neohodnocených podob? A za druhé, jak navázat dialog a předat emancipační vizi řadám pracujících doposud uvězněným v realitě a myšlení neoliberálních dogmat?

Domnívám se, že pojetí práce popsané jako „základní zdroj životních prostředků“, jehož výkon zakládá rozlišení mezi těmi, kteří za zdroj životních prostředků naopak mají práci jiných, v úzkém pojetí práce jako procesu nutně monetizovaném zaostává.

Je důležitou zásluhou feministických teoretiček a teoretiků, že rozšiřují pojem práce také na činnosti z oblasti péče a reprodukční sféry — ať už jde o plození a výchovu dětí, činnosti spojené s údržbou domácnosti anebo poskytování emocionální péče členům rodiny, starost o její starší a nemocné členy atd.

Tyto činnosti, ač z valné většiny finančně podhodnocené či neohodnocené vůbec, představují řadu vyčerpávajících procesů vynakládání úsilí a energie. Přičemž uznání těchto a příbuzných činností jako práce představuje nezbytný krok jednak k jejich společenskému uznání a jednak k rozšíření skupiny (revoltujících) pracujících a prekariátu o řady pečujících pracujících osob.

Vize budoucího socialistického hnutí musí podle mého názoru vyzdvihnout pojmy péče a reprodukce a zahrnout je jak do procesu svého formování, tak do úsilí, jež směřuje k prosazení péče jakožto celospolečenského závazku. Nezbytný krok vedoucí k této změně představuje, jak říká filozofka Joan Trontová, v první řadě zrušení představy pečujících aktivit coby veskrze femininních či přirozeně vyvěrajících z „ženské přirozenosti“.

Péči můžeme společně s Trontovou chápat v širokém slova smyslu jako „činnosti, jež vykonáváme s cílem údržby a zajištění kontinuity našeho světa, a to tím způsobem, aby se nám v něm žilo co nejlépe“. Jejich výkon, který by měl být vždy spojen s adekvátním uspokojením potřeb a starostí o vzájemné vztahy, je ovšem vším, jen ne samozřejmostí.

Obrat k péči

Péče v tomto pojetí zároveň reprezentuje významný protiklad neoliberálního myšlení, v němž primát drží pojmy individuality, nezávislosti, produkce (pro produkci) a ve kterém dominuje všeobecný nezájem o společnost, jejíž význam i existenci jako takovou neoliberální politika ve svém působení systematicky potírá. Obrat směrem k péči se tak musí uskutečnit prvně skrze revizi našeho chápání rodiny jakožto pečujícího hegemona střežícího morální hodnoty.

Ačkoliv upřímně souhlasím s Hauserovým vyzdvižením významu rodiny pro naplňování výchovných a emocionálních potřeb jedinců, neztotožňuji se s představou, že budoucí socialistické hnutí má pěstování péče omezit pouze na rodinnou sféru. Nutno upozornit na skutečnost, že právě oddělování „soukromé“ a „veřejné“ sféry, stejně jako (povětšinou) ženská neplacená emocionální a fyzická práce v rámci nukleárního rodinného prostředí tvoří jeden z pilířů dnešního kapitalismu.

Budoucí socialistického hnutí by se tak mělo mimo uznání těchto „tradičních“ rodinných vztahů a jejich funkcí soustředit také na rozvoj a podporu alternativních rodinných a jiných vztahových soužití. S tím nutně souvisí potřeba promyšlení významu heteronormativních kategorií muže a ženy.

Souhlasím s Hauserovým návrhem na přijetí zcela otevřeného chápání ženské a mužské identity, které „dovoluje přijmout takřka nekonečné množství dalších vlastností, projevů a symbolů“, ale dodávám, že samotná heteronormativní kategorizace reprezentuje jeden ze západních koloniálních nástrojů lidské normalizace, na kterou je třeba pohlížet s patřičnou obezřetností.

Za předpokladu prosazení imperativu péče, ve kterém figuruje v první řadě uznání druhého jako neredukovatelné bytosti, je v rámci fungování budoucího socialistického hnutí možná koexistence jedinců, jež se s binární kategorizací ve výše uvedeném významu ztotožňují, stejně jako těch, kdo se pohybují mimo genderovou kategorizaci jako takovou.

Péče konečně představuje také možnou odpověď na výše zmiňovanou druhou otázku, tedy jakým způsobem navázat dialog s pracujícími — a pečujícími pracujícími, kterým je ve stávající neoliberální realitě emancipace cizí a vzdálenou představou.

Péče, ve které nám vždy „o něco jde“, ať už tím míníme blaho člověka, přírody, komunity nebo světa jako takového, a v jejímž rámci je uplatňován zájem o vzájemné vztahy, se může naplnit prostřednictvím rozličné aktivistické a občanské činnosti, které ve spojení s pedagogikou utlačovaných — jíž koneckonců vyzdvihuje také Hauser — mohou mít významný spojující a emancipační potenciál.

Závěrem snad už jen výzva k promyšlení a realizaci konkrétních podoby dialogu s pracujícími a drobná aktualizace Hauserova závěrečného výroku z Manifestu socialistického hnutí: „Pracující a pečující všech zemí, spojte se!“