Konflikty s prarodiči a generační rozdíly ve výchově dětí

Zdá se, jakoby mezi dnešními mladými rodiči a generací jejich rodičů byla nějaká propast, kterou nelze překlenout. Mladí nestojí o pomoc a rady starších a dávají přednost googlování. Jejich rodiče ale zas často zapomínají, že i když bylo v jejich době něco považováno za nejlepší možný postup, může to dnes již být překonáno. Zajímavostí je, že tyto mezigenerační konflikty jsou předmětem zájmu výzkumníků a psychologů již několik desetiletí, nejde tedy o nijak novou věc. V tomto článku se proto podíváme na vědecké poznatky a důkazy na toto téma v uceleném přehledu.

Pro pochopení generačních konfliktů ve výchově je nezbytné vzít v úvahu historický kontext. Rodičovské postupy se v průběhu času výrazně vyvíjejí pod vlivem společenských norem, vědeckého pokroku i měnících se rodinných struktur.

Výchovné praktiky předchozí generace byly velmi poznamenané historickými událostmi v podobě 2. světové války a hlavně komunismu. Jak ukazuje výzkum z roku 2010, čeští adolescenti se svým smýšlením už tehdy podobali spíše vrstevníkům ze západoevropských zemí než svým rodičům. Právě tito adolescenti jsou nyní sami rodiči a rozdíly zůstávají, možná se ještě zvýraznily. Zatímco jejich rodičům bylo vtloukáno vlastní zájmy a blaho svých dětí obětovat v zájmu celku (nerozmazlovat miminko láskou, nenosit, nevěnovat mu příliš pozornosti, všechny nacpat do tabulky a vychovávat „podle předlohy“ bez ohledu na individuální charakteristiky a potřeby), nová generace vychovává děti citlivěji, podle jejich konkrétních potřeb a s maximálním ohledem na jejich blaho. Oboje bylo a je dáno ale hlavně tím, co je v dané době obecně považováno za nejlepší.

Zároveň dnešní rodiče čelí výzvám, které předchozí generace neznaly. Nedávné výzkumy upozorňují na řadu sociálních, ekonomických i kulturních faktorů, které zásadně změnily společenská očekávání od rodičovství a vedly k rozvoji fenoménů intenzivního až úzkostného rodičovství. Od základu se změnil společenský pohled na děti - zatímco dříve byl spíše ve smyslu „děti vydrží všechno“, v důsledku výzkumů vývojové psychologie začaly být děti považovány za velmi zranitelné, křehké a ovlivnitelné každým naším slovem. To na dnešní rodiče pochopitelně vyvíjí enormní tlak.

Ve výchovných směrech dnešní doby je celkem těžké se vyznat - kontaktní rodičovství, respektující, pozitivní nebo vztahová výchova, nevýchova a výchova bez poražených a mnohé další. Všechny však mají společné prvky, které jsou často pro starší generaci problematické: že i dítě si zaslouží náš respekt, podporu v autonomii a citlivé odpovídání na jeho potřeby. Zatímco dříve bylo hierarchicky podřízené rodiči, dnes se dává minimálně na stejnou úroveň. Právě tyto prvky podle aktuálně dostupných a ověřených dat však skutečně tvoří dětem optimální podmínky pro jejich celkový vývoj.

Došlo také k proměně stavby rodin v důsledku industrializace a modernizace. Výsledkem výše popsaných faktorů je, že dnešní rodiče cítí nejistotu, jsou si více než jindy vědomi hrozeb, které tu byly vždycky i těch daných technologiemi. Konflikty s vlastními rodiči ohledně kojení, péče o miminko nebo výchovy situaci však dále zhoršují.

Být prarodičem nebylo vždy běžné, protože většinu naší evoluce lidé nežili dostatečně dlouho. Vzestup prarodičovství lze pozorovat až před nějakými 30 tis. lety a někteří argumentují, že právě na jeho základech lidstvo stojí. Právě díky pomoci s péčí o malé děti (spolu se začátkem zemědělství) mohli mít naši předkové více dětí s menším věkovým rozestupem a „vyhrát“ tak v závodu genů třeba nad Neandrtálci.

Proto prarodiče tradičně hráli významnou roli ve výchově vnoučat a poskytovali svým dospělým dětem podporu a vedení. S příchodem nukleárních rodinných struktur se však role prarodičů změnila, stejně tak rodičovské hodnoty.

Dnes se sice stále prodlužuje délka života, s ní ale i doba, po kterou lidé pracují. Do pozdějších let se posouvá i zakládání rodiny, objektivně se tedy lidé stávají prarodičemi později, a stejně v té době musí ještě pracovat. Dříve pomáhali mladým rodinám nejvíce právě v době, kdy jsou děti malé. Později se zas častěji potýkají se zdravotními problémy. Mají proto celkově méně kontaktu s vnoučaty než měli třeba oni sami s prarodiči v době svého dětství. Jejich role je nelehká a navíc se neustále proměňuje za pochodu: vnoučata rostou, rodí se další, rodiče se berou a rozvádějí, mají nové partnery a další sady prarodičů, stěhují se. Do velké míry je to také role volitelná a nezřídka se stává, že moderní prarodiče zas tolik hlídat nechtějí - na což mají plné právo.

Všechny tyto faktory mohou vést k nedorozuměním mezi generacemi.

Když už jde o spory ve výchovných přístupech k dětem, můžeme se podívat na studie, které se právě výchovným stylům prarodičů s vnoučaty svěřenými do jejich péče věnují. Předesílám ale, že data jsou zkreslená právě kvůli důvodům, proč ke svěření dětí do péče prarodičů dochází. V části případů je na vině tragická nehoda, v nezanedbatelném počtu je to ale kvůli závislostem nebo výkonu trestu rodičů.

Jedna studie, která srovnávala výchovné praktiky prarodičů pečujících o vnoučata s rodiči podobných dětí, identifikovala značné rozdíly. Prarodiče například častěji očekávali, že vnoučata budou naplňovat jejich vlastní potřeby (například že jdou po neshodě ujistit a utěšit prarodiče, nikoli naopak). Také dávali větší důraz na poslušnost, s menší pravděpodobností uznávali a naplňovali emoční potřeby dětí, rozdílný názor dítěte vnímali jako nedostatek jeho repsektu. To vše je z dnešního pohledu ve výchově problematické. Údaje z další práce na toto téma poukazují na fakt, že příslušníci generace prarodičů mají častěji postoje, které jsou ve výchově nežádoucí a spojené s negativními dopady na vývoj dětí.

I když tyto závěry nemůžeme vztáhnout na všechny babičky a dědečky (protože, jak už jsem zmínila na začatku, vnoučata jim nebyla svěřena do péče náhodně), můžeme se v jejich světle kriticky podívat na výchovné přístupy předchozí generace. Jak už jsem popsala i v článku o výchovných stylech, autoritářská výchova s důrazem na poslušnost, vynuceným jednostranným respektem, fyzickými tresty, křikem a shazováním dětí je pro ně do budoucna spojena s mnoha problémy. Právě taková výchova v předchozích generacích převládala.

Již zmíněná studie o výchovných praktikách generace prarodičů uzavírá, že ti, kteří mají výchovu vnoučat na starosti, benefitují z edukačních programů. Jejich cílem je ukázat prarodičům funkčnější výchovné praktiky a předat poznatky o psychickém a emočním vývoji dětí. Z dalších výzkumů je však jasné, že se prarodiče podobným informacím obvykle brání, a to navzdory výhodám, které by to jejich rodinným vztahům přineslo. Vnímají to jako výtku, že své nyní již dospělé děti nevychovali dostatečně dobře. Proto by podobné vzdělávací tendence vždy měly zdůraznit, že změny ve výchovných postupech jsou dané vývojem vědeckých poznatků a nenesou v sobě žádná obvinění. Naopak, obecně se dá předpokládat, že většina rodičů se snaží dělat pro své děti to absolutně nejlepší, co v dané chvíli a s danými informacemi mohou.

Řada sporů ohledně výchovy je proto podle mě dána jen nedorozuměním. Prarodiče se bojí bezhraniční výchovy a zdůrazňují, že děti potřebují hranice. S tím nelze nesouhlasit, i podle vědeckých poznatků. Respektující přístup k dětem ale není o tom, že jim neustále ustupujeme, splníme každé jejich přání a že mohou všechno. Je o tom, že ty hranice nastavujeme citlivě a s ohledem na nezralost dětí přijímáme emoční reakci, kterou to často vyvolá. Nepoužíváme fyzické tresty ani křik. Přesto ale hranice držíme pevně.

Prarodiče svá vnoučata ovlivňují mnoha způsoby. Mohou na ně mít přímý vliv prostřednictvím interakcí, být pro svá vnoučata vzorem, otevřeně s nimi diskutovat, sdílet vzpomínky ze svého života, předávat rodinné příběhy. Mohou také vnoučata povzbuzovat ke studijním nebo jiným úspěchům, pomáhat s domácími úkoly a studijními povinnostmi, poskytovat jim rady a citovou podporu.

Data ukazují, že podporující prarodiče, kteří jsou v životě vnoučat zahrnuti, s nimi mají bližší vztah než pasivní prarodiče. Mohou mít také pozitivní vliv na akademické výsledky dětí.Výzkum z Oxfordské Univerzity pak ukázal, že zapojení babiček a dědečků v péči o vnoučata je spojeno s méně emočními problémy i problémy s chováním dětí. Ze studií z Británie a Israele vyplývá pozitivní asociace se zapojením prarodičů u adolescentů - bylo spojeno se zvýšením jejich celkového zdraví a pohody. Tyto pozitivní dopady jsou na první pohled v přímém rozporu s výše zmíněnými studiemi o negativních výchovných praktikách a postojích prarodičů. Tito prarodiče však neaspirovali na výchovu vnoučat v pravém slova smyslu - neměli děti v péči, netrestali je, ale udržovali s nimi pravidelný, pozitivní kontakt.

Proto se (nejen) na základě dostupných studií domnívám, že babičky a dědečkové, se kterými má vnouče pozitivní interakce, vytváří si s nimi pozitivní zážitky a vzpomínky, cítí se s nimi v bezpečí (a může se jim například svěřovat), hrají v životě i vývoji dětí nezastupitelnou roli. Je škoda o tohle děti připravit kvůli nedorozuměním a neshodám ve výchově.

Mezigenerační konflikty tu byly, jsou a budou. Dnešní mladí rodiče a generace jejich rodičů se ale více než jindy liší v přístupu k výchově dětí a to v podstatě už od narození, což může vytvářet napětí.

Je důležité si uvědomit, že vývoj vědeckých poznatků a změny ve společnosti přinášejí nové pohledy na výchovu a péči o děti, aniž by očerňovaly praktiky předchozích generací. Tyto nové přístupy kladou důraz na respekt k dítěti, jeho individuální potřeby a citlivou reakci na ně. Prarodiče, kteří jsou otevření se s těmito změnami seznámit, mají větší důvěru rodičů a častěji pozitivní vliv na svá vnoučata. Zapojení prarodičů do života vnoučat může přinášet nespočet výhod, hlavně v podobě emocionální podpory a vytváření pozitivních zážitků.

Obecně se prarodiče nemusí vypořádávat s dětmi v jejich nejhorších chvílích. Nemusí je vychovávat, mohou si svou roli skutečně užít a být shovívavější. Nenesou tu tíhu zodpovědnosti za co nejlepší celkový vývoj dětí a jejich štěstí, mohou se tak v roli více uvolnit. Užívat si všech těch věcí, které děti říkají a dělají a které je činí tak roztomilými, vymýšlet s nimi bláznoviny, žasnout nad jejich kreativitou, zvědavostí. Vytvářet dětem vzpomínky na celý život.

Pokud se obě generace dokážou i přes malá nedorozumění vzájemně otevřít novým perspektivám a spolupracovat ve prospěch dětí (koneckonců, to je cíl, který mají společný), může to přinést pozitiva pro úplně všechny.

Tipy na závěr: jak k mezigeneračním konfliktům přistupovat?

Ze studií vyplývá několik důležitých aspektů pro optimální řešení konfliktů mezi prarodiči a jejich dospělými dětmi:

Seznam zdrojů zde