Článek
Ten oficiální je, že Olomoucký biskup Karel II založil, spíše jen rozvinul, v 17 století v Kroměříži dvě zahrady a nakoupil cenné obrazy pro obrazárnu v zámku. To se stalo důvodem zapsání Kroměříže na seznam UNESCO. Kroměříži to přináší nemalé přínosy z turistického ruchu. Je pravda, že obojí, jak zahrady, tak i obrazárna stojí za zhlédnutí. Tím druhým neoficiálním je asi fakt, že kdosi kdysi podepsal s autorem návrhu pomníku smlouvu o realizaci v hodnotě 1,7 mil. Kč a už by se asi dávno měla splnit.
Obr.1: Libosad – Květná zahrada, kde se tehdy pro urozené pořádaly „zahradní párty“.
Opačným důvodem, proč by se tak nemělo stát a proč by se pomník neměl stavět, je biskupovo nečinné přihlížení, jak to nazývají obhájci biskupa a pomníku, čarodějnickým procesům. Už samotné nečinné přihlížení tomu strašlivému vraždění osobou, která jej mohla zastavit, je amorální hnus. Byl rakouský šlechtic a v letech 1664–1695 olomoucký biskup, krátce zastával také funkci zemského hejtmana na Moravě (1666–1667). Ve druhé polovině 17. století patřil k předním osobnostem rekatolizace na Moravě. Je to o to horší, že tento vzdělaný mecenáš umění nečinně nepřihlížel, ale aktivně se podílel na čarodějnických procesech. Z počátku biskup vůbec nebyl nadšený myšlenkou, že by na jeho panství měl působit inkviziční tribunál. Když ho však Boblig přesvědčil, že ho soudní výlohy nebudou stát ani haléř a naopak mu z procesů bude plynout slušný zisk, svůj názor změnil. A tak byl na přelomu let 1679 a 1680 inkviziční tribunál zřízen i v Šumperku. A proč? Byly z toho penízky, ale tvářil se, že to jde mimo něj. Asi už věděl, co ten sociopat Boblig dělá. Říká se, že s tím nesouhlasil, ale Boblig nedostudovaný právník, později hostinský, ale hlavně sociopat ho přesvědčil.
Obr2: Pohled na zámek z podzámecké zahrady. Ve druhém patře je slavná obrazárna, do které zakoupil biskup Karel II. některá slavná díla.
Za jeho působení bylo upáleno 160 nešťastníků a jejich majetek propadl soudnímu tribunálu a biskupovi. Jenže biskup nebyl jen nečinně přihlížející, ale aktivně se podílel na tom vraždění. Ten vzdělaný duchovní s širokým kulturním rozhledem „dal 25.září 1681 pokyn k zatčení Marie Peschkeové, ženy bývalého šumperského rychtáře Jindřicha Peschkeho, a Zuzany Voglickové, Lautnerovy kuchařky. Nato došlo k zatčení i Kašpara Sattlera, jeho dcer Alžběty a Marie a synů Jana Kašpara a Petra Šebestiána. Uvězněn byl i Jan Přerovský, majetný šumperský mydlář.“ Většinou skončili na hranici a pan kníže Lichenštejn pak dostal 400 zlotých.
„Nakonec Lichenštejnovi došla trpělivost a svolil s použitím tortury, tedy brutálního mučení i vůči duchovnímu Lautnerovi, kterému byly 8.března 1683 nasazeny palečnice a o dva dny později byla nasazena španělská bota a nakonec přišel na řadu skřipec.“
Jenže ani potom se Lautner nepřiznal Podle tehdejšího práva pak měl být prohlášen za nevinného. To se však nestalo, a tak byl prohlášen za čarodějníka, kterému dával sílu samotný ďábel. Muselo tedy přijít další „biskupovo svolení s mučením, a to už Lautner nevydržel“ a nakonec se přiznal. A proč?
„Lautnerova pozůstalost byla spočítána na 2.570 zlatých. Z toho 505 zlatých mělo pokrýt náklady na 5 let trvající proces a 1.497 zlatých náleželo olomouckému biskupovi. Zbytek, 568 zlatých, byl patrně rozdělen podle „zásluh“ mezi členy inkvizičního tribunálu“.
Biskup tedy z těch procesů měl nemalý prospěch. I ty krvavé peníze mu pomohly zakoupit umělecká díla , zkulturnit zahrady, kterými se město tak chlubí a dále na nich vydělává. Jen si to přiznejme. Na 160 upálených čarodějnic a čarodějníků pomohlo městu Kroměříž dostat se na seznam míst UNESCO! Město z toho má nyní příjem, a to je jediný důvod pro stavbu pomníku na oslavu Karla II Lichenštejna Kastelkorna. Druhým důvodem je asi vyplacení odměny 1,7 miliónů autorovi návrhu pomníku.
Obr.3 Zatímco na jednom místě, kde byla upálená část čarodějnic u Velkých Losin je pouze tento skromný památník, tak biskupovi by se měl postavit za to „nečinné přihlížení“ u kroměřížského zámku až pětimetrový pomník.
Zbývá poslední otázka:
„Chtějí kroměřížští občané jen nečinně přihlížet, jak se staví pomník biskupovi, co měl raději kytičky než lidi, mecenáši umění co nakoupil obrazy za peníze, které na hranici „vypálil“ ze svých poddaných? Nebylo by lepší tuto osobu přejít mlčením a kroměřížské zahrady vzít jako vzpomínku na ty umučené a zavražděné, kteří tak svým životem zaplatili za zapsání Kroměříže do památek UNESCO?“
Někteří namítají, že taková byla doba a taková byla tehdy morálka.
Jistě, dalo by se vše odbýt mávnutím ruky s tím, že tehdy byla taková doba, náboženství a morálka. Na hodnotu lidského života a morálku máme dnes jiný pohled, stejně jako na otroctví, nebo postavení žen. Nemůžeme, proto stavět pomníky těm kteří se dopustili zla i když prostě taková byla doba. Nedávno jsme ještě stavěli pomníky Stalinovi a Gottwaldovi a o něco později je zbourali. Podobně některé pomníky otců zakladatelů v Americe šly také k zemi, protože měli otroky a v té době to bylo normální.
Nečinné přihlížení už nemůže být omluvou.
Historická zkušenost říká, že za nečinným přihlížením vždy následuje zlo. Stačí se ohlédnout například do Německa do třicátých let v minulém století. Narazíme opět na nečinné přihlížení obyčejných Němců na protižidovské pogromy a rabování, později i násilí na židovských obyvatelích. A tak slušní němečtí občané nečinně přihlíželi transportům židů do koncentračních táborů a předstírali, že nevěděli, co se s nimi tam děje. To vše se odehrávalo za tónů vznešené Wagnerovy hudby. Göring, milovník umění, sbíral po celé Evropě umělecká díla za nečinného přihlížení, ba i obdivu prostých Němců. Po každém nečinném přihlížení zlu nakonec ale přijde katastrofa. Němci i celá Evropa se o tom přesvědčili v následující světové válce. Je jen otázkou, jestli prostý německý přihlížející občan si na to nečinné přihlížení vzpomněl, když mu padaly bomby na město i dům, jestli si vzpomněl že by bývalo stačilo nehajlovat na náměstí, projevit lidskost a volit jinak.
Příklady nečinného přihlížení se špatrným koncem se vyskytují stále.
Dnešní důchodci naříkají, že mají nízké důchody, prý až poloviční proti těm rakouským.
I to však je cena za nečinné přihlížení. Dnešní důchodci a jejich rodiče většinou (až na vyjímky) jen pasivně přihlíželi znárodňování úspěšných podniků, pronásledování významných podnikatelů a následnému devastování kdysi slavných firem. Stačí jeden příklad – Baťa, který postavil řadu závodů, dělnické domky školy a nemocnice.
Po nečinném přihlížení znárodňování průmyslu i zemědělství přišlo budování socialismu sovětského typu za „nečinného přihlížení“, a to je právě ta katastrofa. Socialismus už dnes nikdo nebuduje, ale propad hospodářství zůstal.
Možná toho bylo řečeno až moc a doufám, že zbytečně. Asi už nikdo nepochybuje, že nelze jen tak nečinně přihlížet přípravám stavby pomníku pro jednoho biskupa co si kdysi zveleboval svoje sídlo. Na tom nic nemění fakt, že po třech stovkách let se na vzniklé dílo a sbírky jezdí dívat lidé z celého světa.
Žádný památník biskupovi nepřísluší, ten patří těm, které za nečinného přihlížení nechal upálit!
Zdroje:
1.Wikipedie –https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_II._z_Lichten%C5%A1tejna-Kastelkornu https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Carod%C4%9Bjnick%C3%A9_procesy_na_losinsk%C3%A9m_panstv%C3%AD#,
2.https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/36167/DPTX_2010_1_11220_0_36559_0_66807.pdf?sequence=1&isAllowed=y (Citace z této publikace jsou psány kurzivou.)
