Anna Beata Háblová: Nová scéna veřejného prostoru
Bílá betonová linka levitující nad Vltavou. Stuha stahující břehy. Je na mně tolik něhy, kolik projde chodců. Jsem novým pražským mostem, novou lávkou, plánovanou už od konce devadesátých let. Kolik vět muselo být prodiskutováno, než jsem mohla na lodě zavolat ahoj!
Ale okolnosti proudí jako řeka, za chvíli je pryč a přitom stále tady. Její pohyb má i své klady – dvakrát nevstoupíš do stejného času. V roce 2000 byl vybrán návrh od Aleny Šrámkové, příhradová konstrukce jemná jako by byla z vlasů.
Čtěte také
Ale pak přišly povodně roku 2002, a s nimi potřeba mít niveletu o tři metry výš. Vidíš, a takhle se to celé odložilo a nebylo nic. Až v roce 2017 byla prostřednictvím Institutu plánování Prahy vypsaná jednokolová soutěž na moji novou tvář. Přišlo padesát návrhů, možná i víc. Takže porota musela zdolat divoké peřeje, aby vybrala projekt Marka Blanka, Jana Mourka a Petra Teje. Jejich návrh jako jediný nebyl na straně Holešovic řešen dlouhou rampou, ale uprostřed pohyblivým kloubem.
V důsledku toho mohou lidé vejít na nábřeží jediným plynulým proudem. Takže díky komplikovaným okolnostem jsem prvním pražským zvedacím mostem. V případě povodní stačí na jedné straně namontovat zvedací rám a vodu nechat protéct. Nepřekážím vodě ani výhledu na Pražský hrad, přitom oboje je ze mě dobře vidět, pokud nejste dítětem. To se pak ze mě stane bílý had nebo bobová dráha.
Čtěte také
Jsem ráda z betonu, který je mramorově hladký. A abych vyvážila jednoduchost geometrické zkratky podepřené pilíři, kontrastním sochami. Mezi ně patří i mé madlo od Aleše Hvízdala. Kloubí v sobě hned několik věcí – je držadlem i osvětlením v noci. Svým řešením se snaží udržet světlený smog co nejnižší. Na koncích madel vyhlíží hlavy zvířat související s místy, ke kterým míří jako smíření. Hlava býka se dívá do Holešovic, kde byl býčí trh. Hlava zajíce směřuje ke Štvanici, kde se pořádaly štvanice psů na zvěř. A hlava koně hledí ke Karlínu, kde byla vozovna koňky.
Nejvíc pozornosti ovšem upoutala moje socha Řeky z patinovaného betonu. Někdo do ticha zavolal: proč ženy ve veřejném prostoru jsou, ale zase jen nahaté? Souhlasím. Je to staromódní jako čaj o páté. Už by to zase někde chtělo mít Davida. Jenže ženy jsou zpravidla zajímavější. A obzvlášť tahle stará, pochroumaná řeka.
Čtěte také
Ale než mě za to někdo popraví, chci říct, že tahle socha pro mě nemá jednoznačné pohlaví. Je jako ten proud, ale i ta voda. Vidím v ní ženu i muže – vždyť povislá prsa má i její autor Jan Hendrych. Okamžitě poznáte, kterých soch už se dotknul. Mají jedinečný charakter. Ne, autor není žádný amatér, ale mistr. Ovšem kanystr díků patří nejen autorům, ale i politikům. Těm, kteří byli na začátku věci, i těm, kteří přeci jen pokračovali.
Málokterá stavba propojuje volební období. Ovšem já propojuji i břehy, jsem pulzující céva, nová scéna veřejného prostoru. Pěší propojení je a vždy bylo životní podmínkou těla města. Mnou teče okysličená krev v podobě lidí. Vidíš, že jsou mosty jedinečný poklad? Mezi Holešovicemi a Karlínem, jsem ta nejlepší HolKa, jakou jsi mohl potkat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
