Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Lone Pine

V noci se opakovaně budím. Je mi horko, takže svléknu jednu vrstvu oblečení, aby mě po chvíli probudila zima. Jsem líná se opět oblékat a teplotní drama raději zaspím. Ráno se proberu v pět čtyřicet a chvíli přemýšlím, že svůj lucidní stav budu ignorovat, ale již mám vyzkoušeno, že po další chvíli spánku mi bude daleko hůř. Vstávám a jakmile se vysoukám ze stanu, vidím, že obloha je modrá a slunce svítí. Jirku budím vůní kávy, která ho jako jediná dovede probrat bez toho, aby brblal.

Zima má své výhody. Zbytečně neokouníme a v půl osmé už šlapeme, což je čas, kdy skuteční hikeři mívají třeba pět mil za sebou. Do naší dnešní zastávky v Lone Pine nám odhadem zbývá něco přes třináct mil. Cesta příjemně ubíhá a po dvou hodinách se dokonce oteplí a převlékám se do kraťasů, nicméně stále cítím, že jsme vysoko. Před tímto výletem byl můj největší výšlap na Sněžku, nepočítám-li lyžování ve Francii, kam jsem se však na kopec vyvezla vlekem a a z výšky tři tisíce metrů nad mořem okamžitě sjížděla opět dolů. Moje nejoutdoorovější výbava pro chození do přírody čítala kecky a džíny a delší pobyt ve výšce nad tři tisíce metrů je pro mě zcela nová zkušenost. Věřím, že si zvyknu, stejně jako na spaní ve stanu. Na týden bez sprchy si asi nezvyknu nikdy, ale jsem schopná to vydržet a v případě nouze se umýt třeba ve sněhu.

Poslední tři míle sejdeme z PCT a pokračujeme po spojovacím trailu dolů k k parkovišti. Části trailu jsou stále pod sněhem a všude kolem nás se valí voda. Neumím si představit, jak teď vypadají rozvodněné řeky v druhé části Sierry. Dole nás čeká první přechod řeky, která se vytvořila z roztátého sněhu. Máme štěstí a jsme ji schopni přejít po zlomené kládě, přes jejíž zlomený střed už teče voda, ale ještě se dá přeskočit. Na parkovišti stojí několik zaparkovaných aut, ale nikde není ani noha. Nechceme čekat, zda se objeví nějaká živá duše, a proto vyrazíme po silnici směrem k patnáct mil vzdálenému Lone Pine po svých. Po dvaceti minutách nám staví druhé auto, které kolem nás projíždí. Řidič veze dva hikery do Kennedy Meadows a nás může přiblížit k hlavní silnici, kde bude stopování jednodušší. Hikeři jsou táta se synem, kteří spolu již několik let chodí časti PCT a synek nám vypráví, že jakmile za dva roky odmaturuje, chystá se sám projít celé PCT ze severu na jih. Přemýšlím, jaké byly mé plány dva roky před maturitou, a jsem si jistá, že jít s batohem do lesa v nich určitě zahrnuto nebylo. Kluk vypadá rozumně a já si říkám, proč mi některé věci musely trvat o dvacet let déle…

Sjíždíme o patnáct set výškových metrů níže a okolní výhledy jsou slovy nepopsatelné. Majestátní Sierra s úchvatnými horami, naproti ní trochu menší, neméně dechberoucí kopce a mezi nimi rovná poušť. Nepřestává mě fascinovat místní blízkost všeho a zároveň obrovská rozlehlost. Za půl hodiny vystupujeme z auta u hlavní silnice a dostaneme facku horkým vzduchem. Teplotní rozdíl oproti nahoře je více než dvacet stupňů. Ráno se teplota horkotěžko blížila k nule a teď je na slunci přes čtyřicet. Naproti přes silnici je kemp s malým obchodem a usoudíme, že nejrozumnější bude odměnit se čerstvou vodou a zmrzlinou. Zatímco se chladíme ve stínu před kioskem a přemlouváme se k návratu na rozpálenou silnici, přijde k nám majitel kempu a zúčastněně se ptá, kam máme namířeno.

„Potřebujeme se dostat do Lone Pine,“ a než stihneme cokoliv dodat, pan majitel už úkoluje slečnu prodavačku, která zjevně končí směnu, aby nás dovezla, kam potřebujeme. Někdy se prostě vyplatí sednout si na zadek, dát si zmrzlinu a čekat, jak to dopadne.

Obdobná situace nastane v Lone Pine. Vystupujeme před pizzerií a jdeme na první skutečné jídlo po dvou týdnech. Dočetla jsem se, že tu mají salátový bar „all you can eat,“ což pro mě v překladu znamená první normální jídlo od San Diega. Je pravda, že tu básním o velmi průměrném, na naše poměry absolutně předraženém jídle, ale když člověk chodí v kopcích kolem dvaceti mil denně a žije na oříšcích, tyčinkách a sušených bramborách, najednou vidí věci z naprosto jiného úhlu pohledu. Myslím, že od svého pobytu v Indii a Asii už několik let umím ocenit maličkosti i doma a vážím si jich. Je-li však člověk obklopen trvalým dostatkem, posune se jeho vnímání trochu jiným směrem a dříve či později ho začne považovat za samozřejmost. Najednou se opět umím radovat úplně ze všeho, pomerančem počínaje a tím, že neprší, konče.

Jirka volá místnímu trail angelovi, který by, dle našich informací, měl mít farmu pár mil od města a nechává u sebe hikery stanovat na zahradě. Do hostelu se nám nechce a do hotelu taky ne. Reg, jak se místní anděl jmenuje, halasí do sluchátka, ať určitě přijedeme, že nás vyzvedne před obchodem. Jen co před obchodem položíme batohy na zem, zastaví před námi červený pick-up, ze kterého vystupuje kluk, který vypadá jako hiker. Poznáme ho jednoduše – lehce špinavý, na místní poměry hubený a opálený.

„Hledáte Rege?“ volá starší pán za volantem.

„Yes,“ odpovíme unisono.

„To jsem já, tak si nastupte.“

Přidává se k nám skupina dalších pěti hikerů odhadem o dekádu mladších než my a jen zázrakem nacpeme dovnitř sebe i s batohy. Po pár minutách odbočíme na prašnou cestu a za nedlouho se před námi uprostřed skal otevře oáza klidu. Zelená zahrada, ve které si můžeme postavit stan, venkovní sprcha s úchvatným výhledem na okolní skály, pitná voda ohřívaná solárními panely a tři bullteriéři připraveni umazlit člověka k smrti. Jsem ve svém živlu, až se Jirka se bojí, dnes bude spát pod širákem a já s novými kamarády ve stanu, ale uklidním ho, že je teplo a medvědi tu nejsou, tudíž se nemá čeho bát.

Využívám toho, že mladší skupina našich spolubydlících se více než o sprchu zajímá o jídlo a rovnou použiji tři připravené kýble k přeprání oblečení. Už jsem pochopila, že lépe vyperu v ruce než v americké pračce, která byla zřejmě sestrojena k tomu, aby prádlo jen namočila a nikoliv vyprala. Nebudu raději popisovat, co z našich věcí teče i po trojím máchání. Nějak jsme si zvykli a špinaví si nepřipadáme, ale je fakt, že mezi „normálními“ lidmi působíme jen jako bezdomovci s velkým batohem.

Potkáváme tu mladého kluka z Finska, který byl členem skupiny, co startovala osmého března a jako první letos prošla celou Sierru. On to po jejím průchodu zabalil s tím, že mu taková legrace za to nestojí. Po jeho historkách o kamarádovi, kterému omrzly nohy a dodnes je necítí, ale přesto jde dál, se mu nedivím. Historky o každodenním stavění iglú a večeřích skládajících se z kostky másla jsem si užila, protože jsem se jich nemusela účastnit. Večer patří klasicky dodělávání restů, hraní si se psy a oproti mlaďochům, kteří jsou už v osm zalezlí ve stanu i ponocování. Ze dvou malých jezírek nedaleko našeho stanu křičí žáby takový stylem, že by zaplašily nejen stádo medvědů, ale bohužel i můj spánek.

Zastávky ve městech nejsou mou nejoblíbenější částí trailu, ale ta u Rege je světlou výjimkou. Na zahradě je sice vedro, ale jsme v přírodě a ráno nás vzbudí všichni psi, kteří se nám dobývají do stanu. Snídám banán s melounem a tuto vitaminovou nálož zapíjím kávou z normálního hrnku, ve kterém není prach ani jehličí. Přesto pozoruji určitý neklid a nejraději bych okamžitě nasadila batoh na záda a běžela zpátky do lesa. Jsem zvědavá, co budu dělat v Praze a stanování u Vltavy je určitou pojistkou. Voda na dosah, filtry máme a pokud zůstanu v rozejitém tempu ušetřím za tramvajenku a auto můžu prodat. Sama jsem zvědavá, jak budou fungovat schůzky ve stylu: „sejdeme se za čtyři hodiny, to tam akorát dojdu.“

Na slunci je padesát stupňů a nedá se nic moc dělat. Jsme však neodbytní a nabízíme Regovi, že mu s něčím pomůžeme. Pošle nás přesunout dřevo, které se povaluje před jeho dílnou a uklidit do zadní části zahrady. Reg ve volném čase truhlaří a ukazuje nám kuchyň, kterou vyrobil vlastníma rukama z několika stromů. Nádhera. Vidím na Jirkovi, že by nejraději dal batoh do hiker boxu a nastěhoval se k Regovi natrvalo, čemuž nahrává i skutečnost, že dům a pozemky jsou obehnány skálami, na které se leze. Já zůstávám vůči lezení naprosto imunní jen vnímám velmi uklidňující silnou energii tohoto místa, ale na Jirkovi je vidět, jak ho svrbí ruce.

Odpoledne využívám na cvičení a mobilizaci mého, poněkud uondaného těla. Cítím, jak postupně tuhnu, a moje revmatoidní záda dostávají zabrat, ale myslím, že především díky cvičení pořád drží. Využiji místního posezení a dnešní blog píši jako člověk u stolu ve vzpřímené poloze ve společnosti několika dalších členů místního osazenstva. Nemohu přeslechnout rozhovor odhadem dvacetileté slečny s klukem mého věku, na kterého se očividně snaží udělat dojem. Sedí vedle mě, kluk má v sobě několik piv a má jí jako z praku, čehož se slečna očividně snaží využít. Po několika zdvořilých frázích mu s úsměvem laškovně sdělí:

„Už měsíc a půl jsem si neholila nohy, podívej,“ načež mu strčí před nos své vlasaté lýtko jako důkaz takovým způsobem, že klukovi zaskočí pivo. Slečna si zálibně projede své tmavé, dvoucentimetrové chlupy a zasněně praví: „Vždycky mě zajímalo, jaké to je, když člověku vlají chlupy ve větru,“ a než stihne cokoliv dodat, kluk se bezeslova zvedne a zmizí. Slečna na mě pohlédne s nechápavým výrazem, já jen pokrčím rameny a snažím se zadržet cukající koutky, protože jsou konverzace, do kterých se nechci pouštět a tato je jedna z nich.

Návštěvy v civilizaci jsou někdy docela zábavné. Doufám, že dnes stihnu usnout dříve, než žáby naladí svůj orchestr, protože zítra vyrážíme dalšímu dobrodružství vstříc.