Článek
Prosinec
Hledám vánoční dárek pro syna a manžela. Oba jsou nadšení cyklisté, přihlásím je na Author Cup! Ať si to chlapi spolu užijí. A pojedu jim fandit. Hele, ale když už tam budu… Co kdybych to zkusila taky? Chvíli se to ve mně pere. Co tam chceš předvádět? A to pojedeš v tý svý cyklistický sukni, jo? Takový kopce v životě nedáš! Nedám? Na přípravu mám tři čtvrtě roku. A rodina bude pohromadě. Do virtuálního košíku letí tři startovné, při tom narážím na první divnost. K včas zakoupenému startovnému nám pošlou bidony jako dárek. Bidony. Co je proboha bidon? Ostudně hledám na internetu. Aha. Obyčejná lahev na pití. Skeptik ve mně se popadá za břicho: jasně, bajkerko, s tebou bude ještě sranda!
Chlapi měli z dárku radost. Syn víc, manžel je realista. Když syn zjistil, že pojedu taky, na vteřinu mu obočí vylétlo vzhůru. Nechápu, čemu se diví.
Vánoční svátky byly mimořádně teplé, a tak jsme na Silvestra vyrazili na první trénink po okolí. Dlužno říct, že bydlíme v Polabské nížině, trochu smůla pro přípravu. Ale jo, ve vedlejší vesnici je něco jako kopeček. Samozřejmě jsem ho vyjela. Syn na mě čekal nahoře u hřbitova. Je ti dobře, mami? Pche.
Leden, únor, březen
Důležité je nepodcenit teoretickou přípravu. Jsem tak trochu šprtka. A tak si přes zimu čtu chytré články o tréninku a o stravě před, během a po závodu. Manžel se mi směje. Konzultuju se švagrem, který jezdil závodně, ovšem na silničkách. Říká, že ostatním musím hlavně ukazovat kanály a jiné překážky. V horách kanály nebudou, asi. Ale to poslední, co chci, je v závodě někomu překážet.
Na facebooku Author Cupu probíhá anketa: jak se připravujete na závod? Přibývají komentáře o naježděných stovkách kilometrů. Třeba v Beskydech. Jako teď v zimě? To by mi v sukni táhlo na kolena. Počkám, až bude teplo.
Duben, květen, červen
Je teplo. Všichni tři vyrážíme na trasu Rokytnice nad Jizerou – rozhledna Štěpánka. Čeká nás 480 m do vrchu téměř v kuse. Manžel se synem se mi hned na začátku omluví, že pojedou napřed. Třikrát šlápnou a jsou pryč. Nevadí. Ve chvílích potupy jsem radši sama. Začínám pomalu stoupat. Snažím se kochat krajinou, abych nemyslela na tu hrůzu. Ale myšlenky se vkrádají. Skeptik ve mně už se zase snaží nevyprsknout smíchy. Závodnice hele! Jedu tak pomalu, že by mě pěší předešli. Ale jedu. Nesesednu, nedám si pauzu. V dálce před sebou zahlédnu skupinu turistů. Když přijedu blíž, je mi jasné, že se jedná o několik lidí s mentálním postižením a jejich průvodce. Způsobně se uhýbají ke straně. Míjím je po-ma-lič-ku, přehozeno na 1 – 1, pocitově i frekvenčně tak 3 – 5. Snažím se o milý úsměv. Jedna z těch paní si mě prohlíží přes silné brýle a pak zavolá: „Už nemůžeš, viď?“ Konečně to někdo řekl nahlas.
Podnikám kratší projížďky v našem rovinatém okolí. K domácímu posilování přidávám každodenní plank.
Červenec, srpen
Jsem učitelka. V létě bych měla mít moře času, ale plním si cestovatelské sny, takže se doma nikdy moc neohřeju. Zanedbávám i kolo.
Jedeme se synem celkem náročnou trasu v Krkonoších. Nikdy jsme tu nebyli. Bože, tady je krásně! Ty výhledy! Za zatáčkou čeká synek a diví se, kde jsem. Ty se zase kocháš, viď, mami. Jsem myslel, že trénujeme.
Hlavní trasa Author Cupu měří 60 km se stoupáním přes 1500 m. Definitivně si všichni tři vybíráme kratší Svijanskou čtyřicítku, 42 km a 1000 m do vrchu. Původně jsme se k téhle zkratce nechtěli vůbec snižovat, ale nakonec to bude stačit. Jen letos, napoprvé, samozřejmě.
Koupila jsem si opravdický cyklokraťasy a svůj první dres.
Září
V mapě projíždím trasu čtyřicítky a je mi divně okolo žaludku. Závod povede těmito místy: Piteklův pomníček, Lexova památka, Jägrova smrt, Gackův pomník, Andrejkova smrt, Červenkův kříž, Stammelova smrt, Melzerův pomník. Vánoční dárky mi neshánějte.
Vyrážíme na trénink do Orlických hor a schválně volíme trasu tak, aby se co nejvíc podobala parametrům závodu. Absolvujeme 47 km a 975 m do vrchu. Druhý den mě nic nebolí. Plácám se po rameni, takhle by to šlo.
Za měsíc startujeme. Přes velký respekt ke všemu, co nás čeká, se fakt těším. Držte nám všem třem tisícům závodníků palce.
