Článek
Jak praví hořkosladké rčení, sourozence si člověk nevybírá. Pokud se rozhodneme rodinu rozšířit (pro více informací o optimálním rozestupu mezi sourezenci se podívejte sem), stane se sourozenecký vztah nedílnou součástí života dítěte. Nabízejí možnost přátelství, společných zážitků, ale i prostor pro nastavování hranic a emocionální růst při řešení konfliktů. Dynamika mezi sourozenci však může být někdy tak vypjatá, že vztahy dlouhodobě poškodí. Tento článek přináší na vědeckých důkazech založené poznatky a praktické tipy, které vám pomohou podpořit zdravé sourozenecké vztahy, zvládat konflikty a podporovat pozitivní rodinné prostředí.
💬 Shrnutí: Do jisté míry konflikty pomáhají v budování vlastní identity, agrese do nich ale nepatří. Rodiče hrají důležitou roli v jejich prevenci i efektivním řešení. Rodinná soudržnost je ovlivňuje pozitivně, opakovaně se ale ukazuje negativní vliv rozdílného zacházení ze strany rodičů. Když už konflikty přijdou, je důležité k nim přistupovat až po uklidnění vlastních emocí a s pochopením a přijetím pro obě strany. Když se děti s vaší pomocí naučí lepší komunikační strategie a základům přijímání perspektivy druhých, mohou z toho vyjít o spoustu důležitých dovedností bohatší.
Jak časté sourozenecké konflikty jsou?
Stručná odpověď je: hodně. Podle některých zdrojů je frekvence konfliktů mezi sourozenci až 8 za hodinu. Nejčastěji mají kořeny v soutěžení o pozornost, zdroje či uznání rodičů. Zatímco sesterské sourozencké páry jsou si dle téhle studie nejbližší, mít za sourozence bratra bylo spojeno s více konflikty.
Z evolučního pohledu dává rivalita mezi sourozenci smysl. Je to jejich první zkušenost s rovnocennými vztahy a skrz rivalitu si musí vydobít své místo, svou pozici. Proto chtějí být v něčem lepší než bratr/sestra, mít nějakou „svou“ specialitu. Díky ambivalentnímu vztahu mezi sourozenci si děti utvářejí svou unikátní identitu.
Do velké míry jsou tedy sourozenecké konflikty normální a prospěšnou součástí dětství a dospívání. Rodiče ale přesto často uvádějí, že rozepře mezi jejich dětmi jsou tím vůbec nejvetším problémem v rodině (což jejich okolí typicky bagatelizuje).
Čeho je moc, toho je příliš
Nezřídka je součástí sourozeneckých interakcí posmívání, bití, odcizení hraček. V jedné studii dokonce přibližně 4 % dospívajících uvedli, že byli obětí závažné agrese ze strany sourozence (kam patřila zranění způsobená kopáním, bitím, údery pěstí nebo použití zbraně). Autoři studie ji uzavírají s tím, že sourozenecká agrese může mít vliv na pozdější psychické zdraví dětí. Koneckonců, jde o přehlíženou a tolerovanou formu domácího násilí.
Agrese mezi sourozenci by rozhodně neměla být normalizována. Řada výzkumů ukazuje, že styly chování a interakcí mezi sourozenci nastavují vzorce chování v dalších vztazích - ať už k vrstevníkům, tak i v romantických vztazích.
Naštěstí s tím ale jako rodiče něco dělat můžeme. Podle jedné přehledové studie ke snížení agresivity mezi sourozenci vedly intervence rozvíjející sociální a vyjednávací dovednosti dětí (více o tipech na řešení konfliktů dále). Pravděpodobně ale můžeme konfliktům i pomoci předcházet, a to svým přístupem k dětem.
Vliv rodičů na sourozenecké vztahy
V letošním roce vyšla zajímavá studie, která dává sourozenecké vztahy do širšího kontextu. Probíhala na 325 mladých dospělých s průměrným věkem 19,5 let, kteří v dotazníku vzpomínali na své dětství, hlavně vztahy s rodiči a věkově nejbližším sourozencem.
Studie ukázala pozitivní souvislost mezi rodinnou soudržností a sourozeneckou náklonností. Tedy soudržné rodinné prostředí (tzn. pocity sounáležitosti, společné aktivity a zážitky) vedlo ke vřelejším a láskyplnějším vztahům mezi sourozenci a také k méně konfliktům. Zajímavé ale bylo, když se autoři podívali, jak je tato rodinná soudružnost ovlivněna rodičovským přístupem k jednotlivým sourozencům. Značné byly dopady v případě, kdy byl rozdílný vůči jednotlivým sourozencům.
Konkrétně, pokud otcové uplatňovali rozdílná pravidla a tresty pro různé děti, samotná soudržnost rodiny už sourozeneckou náklonnost nepředpovídala. Stejně tak když oba rodiče projevovali dětem rozdílně náklonnost (tedy dávali dětem v různé míře najevo vřelost a lásku). Jinými slovy, nejen rodinná soudržnost, ale i rozdílné zacházení ze strany rodičů společně ovlivňují sourozenecké vztahy.
Studie byla observační a modří už vědí, že korelace není kauzalita. Navíc byla tzv. retrospektivní, což znamená, že se spoléháme na paměť dotazovaných vysokoškoláků (kteří zároveň nejsou úplně nejobjektivnějšími soudci vlastního dětství). Na druhou stranu ukazuje na souvislosti, které jsou podpořeny i mnoha dalšími výzkumy. Už v roce 1995 vyšla studie, která naznačila stejný vliv rodičů pozorováním opačného jevu: děti matek s negativní zkušeností se sourozeneckými vztahy měly většípravděpodobnost pozitivních interakcí a vztahů mezi sebou. Jejich matky chtěly konfliktům u vlastních dětí předcházet a intuitivně používaly častěji stejné zacházení k oběma dětem, méně autoritářských praktik, častěji se snažily o přesměrování negativních emocí dětí.
Jak tedy řešit konflikty co nejlépe?
- Klid. První musí být uklidnění vašich emocí. Negativní a tím spíš agresivní projevy našeho dítěte jsou skoro vždycky trigger - vyvolává to v nás silné pocity. Pokud je navíc příjemcem naše další dítě, často mladší (= v našem mateřském mozku slabší, nevinné, utlačované), je náš vztek ještě silnější. Při řešení konfliktu dětí je právě vztek úplně kontraproduktivní. Udělejte nádech a výdech, počítejte pomalu do tří, zopakujte si nějakou svou mantru, která vás hodí zas do těch vyšších a rozumnějších částí mozku. Ukažte dětem, že to je dovednost, kterou se lze naučit. Také se během toho okamžiku můžete zamyslet, jestli není situace vyhrocená kvůli nějaké nenaplněné potřebě dítěte (často kontaktu a pozornosti od vás, ale nezřídka to bývá prostě hlad).
- Validace. Nejdříve by od vás mělo přijít uznání pocitů (to mimochodem funguje úplně na všechno - vztek, smutek, zklamání, a to ve vztazích s dětmi i dospělými). Všichni se chceme cítit přijímaní a milovaní i se svými negativními pocity. Když děti ujistíte, že je v pořádku cítit vztek a chápete je, můžete pak nastavit hranici. Pojmenujte, jak je a není v pořádku jej projevit i jak ho přesměrovat (”Chápu, že se teď moc zlobíš, ale nenechám tě ubližovat bráchovi. Můžeš ale….”).
- Vedení. V téhle studii nejvíc pomohlo, pokud rodič děti konfliktem provedl (ale nestranně a objektivně, viz bod 5). Např. ukázal, jak vysvětlit druhému dítěti svůj úhel pohledu, pojmenoval emoce obou, společně s dětmi našel nějaký kompromis. Důležité je dát oběma dětem prostor a nesklouznout k obviňování. Vyřešení konfliktu ke spokojenosti bylo méně pravděpodobné, když rodič nezasahoval vůbec a nechal děti, aby “si to vyřešily samy”. Ale žádoucí není ani vyřešit to za ně úplně. Rodičovské zásahy také pomáhají při deskalaci ostřejších konfliktů, kde hrozí nějaká agrese.
- Komunikace. Mimo vyhrocené situace učte děti lepší komunikaci. Využít můžete přehrávání situací, které konflikt vyvolaly. V téhle randomizované studii se ukázalo, že pokud se děti (4 - 8leté) seznámily se strategiemi, jak lépe nabídnout nebo odmítnout pozvánku ke hraní, vidět situace z perspektivy sourozence, základy emoční regulace a jak společně řešit problémy, vedlo to ke zlepšení jejich interakcí.
- Objektivita. A tenhle poslední bod je jasný z obsahu článku, ale: dávejte si pozor na “nadržování” neboli systematické chránění a upřednostňování zájmů jednoho sourozence. Vede k většímu odcizení dětí, dalším negativním interakcím a má negativní souvislosti se vztahy mezi dětmi až do dospělosti.
- Pozitivní posilování. Dejte najevo, že si všímáte pozitivních interakcí mezi dětmi, ne jen těch negativních. Podle této studie bylo chválení hezkého chování dětí k sobě spojeno se snížením konfliktů.
Proč se tím zabývat?
Nelze si nevšimnout, že výše popsané kroky k objektivně nejvíce „správnému“ řešení sourozeneckých konfliktů vyžadují nemalé úsilí z vaší strany. Stojí to za to?
Odpovědí budiž tato metaanalýza, která shromáždila údaje z 34 různých studií a zahrnuje přes 12 tis. dětí. Cílem bylo zjistit, jak vřelost, konflikty a rozdílné zacházení v rámci sourozeneckých vztahů souvisí s tzv. internalizujícími problémy (kam patří třeba úzkost, deprese) a externalizujícími problémy (agrese, delikvence, rizikové chování).
Silnější pocity blízkosti, podpory a kamarádství mezi sourozenci jsou podle ní spojeny s menší pravděpodobností psychických problémů. Znovu se v ní také potvrdilo, že když mají sourozenci pocit, že se k nim rodiče chovají rozdílně, vyvolává to v nich pocity nespravedlnosti a tento pocit si v sobě nesou dlouhodobě. Ovlivňuje to vztahy do budoucna, jejich psychické zdraví i problematické chování. Nejvíce byly tyto efekty vyjádřené u sourozenců se stejným pohlavím a malým věkovým rozestupem.
Závěr
Sourozenecké konflikty mají kořeny v soutěživosti a snaze získat pozornost a uznání rodičů. Jsou skoro vždy frustrující a únavné, ale jsou také příležitostí k učení se sociálním dovednostem a vytváření osobní identity.
Mnozí si neuvědomují, jak zásadní vliv na sourozenecké vztahy mají jako rodiče. Klíčová je rodinná soudržnost se společnými aktivitami a zážitky, ale ještě větší vliv má maximálně spravedlivé zacházení s jednotlivými dětmi bez rozdílu.
Odpovídající reakce rodičů na konflikty, podpora komunikace a učení dětí vhodným způsobům řešení sporů mohou vést k posílení vztahů mezi sourozenci i snížení konfliktních situací. Vědecké studie naznačují, že investice rodičů do správného řešení sourozeneckých konfliktů a podpora pozitivní komunikace mezi nimi má dlouhodobý pozitivní vliv na psychické zdraví dětí i kvalitu jejich budoucích vztahů.
Ačkoli to vyžaduje úsilí a trpělivost, vyplatí se to v dlouhodobém hledisku pro celkový rozvoj a pohodu (nejen) dětí. Koneckonců, pro většinu lidí je sourozenecký vztah tím vůbec nejdéle trvajícím v jejich životě.
Pokud vás zajímají články o mateřství a rodičovství vycházející z vědeckých studií, můžete začít odebírat newsletter PoroPravdy. Kontaktovat mě můžete třeba na instagramu @PoroPravdy.
