Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Just married

Oči nechtěně otevírám před půl šestou. Sice jsem zvládla uniknout žabímu koncertu, ale díky šílenému větru se žádný hluboký spánek nekonal. Uklidňuji se tím, že dnešní cesta bude úplně bezproblémová, odpočinková a já můžu jít spát jakmile přijedeme do Vegas. Las Vegas? Abych to uvedla na pravou míru. Díky extrémní sněhové nadílce v Sieře otáčíme naši cestu a chystáme se dokončit trail ze severu na jih. Připadám si trochu jako v Dobytí severního pólu a vlastně se těším, až si za pár dní, kdy dojdeme k hranicích s Kanadou, budu moci říct ono známé „a už jdu na jih.“

Zda jít, či nejít přes Sierru je letošní největší téma, které všichni řeší již od začátku. V horách stále leží přes deset metrů sněhu, který teprve teď začíná odtávat. Projít Sierru znamená koupit si cepín, strávit minimálně tři týdny v mokrých teniskách, brodit se po pás či ramena řekami vytvořenými z roztátého sněhu a hledat svůj vlastní trail, protože ten skutečný je ukrytý hluboko pod sněhem. Mnoho našich kolegů s nadšením zakoupilo cepín, ačkoliv ho nikdy nedrželi v ruce, s přesvědčením, že se jedná o jakýsi magický artefakt, který v případě problémů se jako plášť Doktora Strange probudí k životu a zachrání je od pádu do propasti. Průchod Sierrou znamená pohybovat se téměř nepřetržitě v nadmořské výšce od dvou do čtyř tisíc metrů nad mořem. Za tu dobu, co jsme vyšli z Kennedy meadows, vidíme každý den několik vrtulníků létajících sem a tam a potkali jsme pár dosti rozladěných rangerů, kteří tráví své dny koordinací záchrany hikerů, kteří přecenili své síly a zkušenosti, protože si myslí, že v případě nouze zmáčknou kouzelné tlačítko na jejich Garmin lokátoru a zázrakem se během několika minut objeví vrtulník a odveze je do bezpečí. Já jsem ze skály již jednou spadla, cepín jsem v ruce v životě nedržela a ani po tom netoužím a na pohádky nevěřím. Jirka sice má za sebou horolezecký i lavinový výcvik a alespoň tuší, že na cepín je třeba také poutko na ruku, aby člověku k něčemu byl, ale právě proto jsme od začátku naší cesty byli rozhodnutí, že v případě potřeby naši cestu otočíme. Možná nebudeme mít kontinuální průchod, na což se v hikerském prostředí hodně hraje i zde existuje označení „purist“ pro někoho, kdo prošel trail jedním směrem celý, což nebudu raději komentovat, ale odmítám zbytečné riskování a následné zaměstnání několika dalších lidí svou záchranou.

Dnes tedy odjíždíme z Lone Pine směrem Las Vegas, odkud nám zítra letí spoj do Seattlu ve Washingtonu. Tam již máme na neděli domluvený odvoz téměř na trail s jednou slečnou s tím, že posledních sto mil, kam už ona nejede, se nějakým způsobem dopravíme sami. Pevně věřím, že to nebude po svých.

Sbalíme věci, pohladím psy, které bych si nejraději vzala s sebou a rozloučíme se s Regem s tím, že pokud vše půjde podle plánu, svou cestu u něj symbolicky na podzim zakončíme. Odveze nás na autobus jedoucí do Lancesteru, kde máme zamluvené auto pro cestu do Vegas. Na zastávce už netrpělivě přešlapuje několik hikerů a zanedlouho přijíždí místo avizovaného autobusu dodávka pro deset lidí. Je plně obsazená a prostor přede dveřmi okupuje obrovský vlčák. Rozverná paní řidička nás obeznámí, že z důvodu velkých větrných poryvů v poušti Mojave jí svěřili na cestu nikoliv autobus, ale pouze dodávku, a proto mohou nastoupit pouze ti cestující, kteří mají rezervaci. Z početné skupiny jsem to jen já s Jirkou a v duchu si pogratuluji včerejšímu náhlému osvícení místa zarezervovat, protože autobus tudy projíždí jen jednou denně. Vmáčkneme se dovnitř a já své nevolnosti navzdory vytahuji čtečku a snažím se odvrátit svou pozornost od skutečnosti, že v dodávce není toaleta a já vypila před odjezdem kafe a vodu. Jednou ze zastávek je i Inyokern, kde se před deseti dny záhadně ztratily moje hole a celá cesta kolem Walker passu, kudy jsme před pár dny procházeli, je jedno velké Déjá-vu.

Paní řidička nás mimo jízdní řád dokonce zaveze až před půjčovnu aut a na oplátku si postěžuje, že ji čeká ještě cesta zpět a několik desítek nadávajících lidí, které nebude v jejích silách odvézt. Mám v živé paměti scénu z rána a nezávidím jí to ani v nejmenším. Jirka se chopí organizace vypůjčení vozu a já si v mezičase odskočím, abych jako tradičně po cestě nezdržovala. Jsem pryč sotva pár minut a když se vrátím, Jirkovi se na tváří rozprostírá neidentifikovatelný výraz blaženosti a úžasu.

„Co se děje?“ ptám se opatrně.

„Počkej, až uvidíš, co máme za auto!“ odpoví a svítí víc než žárovky na stromečku. Nechápu jeho nadšení. Měli jsme mít nejlevnější auto, které, jak jsme se shodli, na jeden přejezd a naše zmuchlané vzezření stačí.

„Ještě jsme mohli mít toho červeného Dodge, který stojí před dveřmi,“ ukazuje prstem ven Jirka, což mě při pohledu před půjčovnu trochu zamrzí, protože svítivě červený babolap, do které bych doma studem nesedla, mi v momentální situaci připadá více než zábavný.

„Vybral jsem stříbrného Mustanga, který stojí vzadu,“ šeptá téměř obřadně Jirka a já si všimla, že při vyslovení slova „Mustang“ se lehce zachvěl. Na nic nečekám a jdu se podívat za půjčovnu na tu nádheru, ze které se mi pravděpodobně podlomí kolena a já příští čtyři hodiny strávím v extázi. Vidím stříbrné auto. Zkusím se podívat pozorněji, zda jsem něco nepřehlédla, ale stále vidím stříbrný kus plechu se čtyřmi koly.

Jirka sedá do vozu s ještě nadšenějším výrazem, než když si po týdnu v lese objedná v restauraci teplé jídlo. Náš pěší výlet si zatím pochvaluje, ale Mustang je očividně jiná liga. Když otočí klíčky v zapalování a nastartuje motor, jsem si téměř jistá, že i kdybych udělala cokoliv, tak blažený výraz na jeho tváři nevykouzlím. Jirka prožívá svůj sen a jede vstříc Nevadské poušti a já sedím ve stříbrném autě, které na můj vkus zbytečně vrčí. Dvěma slovy: máme se krásně.

Několik hodin strávených cestou pouští jsou místy trochu depresivní. Vše je sežehnuté na prach, venku neskutečné vedro a každá zastávka na benzince jako by vypadla z nějakého morbidního filmu, který by na festivalu Sundance obdržel několik cen v kategorii nezávislých snímků. Snažím se najít jakékoliv místo, kde bychom se mohli najíst, ale nejbližší je vzdálené osmdesát mil. Když navečer konečně stavíme v jakémsi mexickém dineru u cesty, šilháme hlady. S pusou od guacamole vzpomínáme, jak jsme na začátku cesty z legrace vykřikovali, že bude-li Sierra pod sněhem, pojedeme se vzít do Vegas a dost se touto představou bavíme.

Před sedmou konečně vjíždíme do „Sin city“ a jako první míříme k slavnému „Welcome to Las Vegas“ znaku, abychom si splnili svou turistickou povinnost. Tento nápad nás přejde, jakmile se přiblížíme a vidíme nekonečnou frontu, která se před značkou táhne. Vyfotím ji z auta a abychom se vyhnuli civilizačnímu šoku, rozhodneme se projít Vegas „pěšky autem.“ Že to byl dobrý nápad je jasné již po několika minutách jízdy po hlavní ulici. Davy lidí vpravo, vlevo, nahoře, dole jedním slovem všude. Projedeme celou hlavní ulici, připadám si trochu jako na safari a začínám se těšit zpátky do lesa. Jsem ráda, že jsme upustili od noci v hotelu se sfingou, tobogánem a spoustou dalších benefitů a zamluvili jsme Airbnb u sympatické slečny nedaleko centra.

Po cestě do ubytování přemýšlíme, co s načatým večerem. Umýt se a jít spát by vzhledem k programu na příštích pár dnů dávalo smysl, ale jsme ve Vegas! Navrhuji navštívit casino a během několika hodin vydělat na zbytek naší cesty, čemuž se Jirka, který strávil svou dosavadní kariéru ve financích, upřímně zasměje. Namísto mých gamblerských choutek navrhuje, že bychom jednou mohli dostát svým slovům vypravit se do jedné z místních chapels a pojmout zbytek trailu jako svatební cestu. Odjakživa jsem tvrdila, že se vdávat nebudu a pokud ano, jedině ve Vegas. Neměla jsem kolem sebe příliš manželství jako ukázku života, který bych si přála a především představa zařizování, bílých šatů, množství lidí a soustředěné pozornosti na moji osobu mě odjakživa upřímně děsila. Jirka mě pravidelně žádal o ruku několikrát do měsíce, zvlášť poté, kdy něco upekla. Tady by to bylo tak rychlé, že by se úzkost a panika neměly šanci se dostavit. Doma bych možná byla schopná dojít podepsat papír na radnici, ale ani tím si nejsem jistá. Možná to koneckonců není tak špatný nápad a přiznám se, že mě uklidňuje skutečnost, že doma bychom celou akci museli následně legalizovat, jinak platí: „what happens in Vegas, stays in Vegas.“

Mika, sympatická slečna u které jsem se ubytovali, je naším nápadem nadšená. Jako místní se přece jen více orientuje a zatímco si jdu dát sprchu a umýt vlasy, vyberou s Jirkou relativně normální místo, které má v deset večer ještě volný termín. Přece jen se mě zmocňuje lehká nervozita. Bojím se, že by něco mělo být „jisté“, že je to „konec“ něčeho, ale uvědomuji si, že jsou to jen nesmysly v mé hlavě.

„Není třeba předtím podepsat nějaké dokumenty?“ probudí se ve mě bývalý právník.

„Není, paní nic neříkala,“ odvětí Mika, která s recepční mluvila. Dál se tím tedy nezaobírám, nasedáme do auta, ale kdesi vzadu v hlavě mám známý pocit, že něco nehraje, který se rozhodnu ignorovat. Neznervózní mě ani známé vtipy ve smyslu „posledních sedm minut života“ a jim podobné, kterými mi Mika zpříjemňuje cestu. O pár minut později již vcházíme do místní „kaple,“ kde nás recepční uvítá slovy, že oddávající tu bude za chvíli a jí zatím můžeme dát naše vyplněné papíry z úřadu.

„Cože? Jaké papíry?“ odpovíme unisono. Ukáže se, že můj pocit opět nelhal a opravdu je nutné zajít předem na místní úřad a vyplnit dokumenty. Zdá se, že se naše rychlá akce blíží ke konci dříve, než stihla začít. Recepční se tváří nepřístupně a vymlouvá se na oddávajícího, který na nás prý nebude chtít čekat. Jirka se přísně vyhlížející paní snaží obměkčit slovy, že jsme přišli pěšky z Mexika a jindy než dnes si ho nevezmu, ale jí tento příběh vůbec nedojímá. Jen neochotně slíbí oddávajícímu zavolat, zatímco my dojedeme na na nedaleký úřad vše vyplnit, ale dopředu nás varuje, že nemáme šanci vše stihnout, protože je pátek, což znamená frontu. Asi si neumí správně přát.

Pospícháme na úřad, kde kromě jednoho páru stojícího u přepážky nikdo není. Zatímco vyplňujeme nezbytné formuláře, volá recepční z obřadní síně a sděluje, že když to nebude trvat dlouho, počkají na nás, ačkoli mají oficiálně otevřeno jen do půl jedenácté. Když o deset minut později vstupujeme do obřadní síně, sympatický oddávající vypadá překvapeně, že po desáté večer vidí tři naprosto střízlivé lidi, dva z nich navíc v kraťasech s trekovými holemi v rukou. Prý je zvyklý na ledacos, ale tohle ještě neviděl.

Obřad trval sedm minut a myslím, že nemohl být hezčí. Na otázku, zda máme prstýnky jsme shodně odpověděli, že ještě ne a tuto nesrovnalost se chystáme napravit následně. Vypravili jsme se utratit pár dolarů do Caesar Palace, kde jsme si zahráli na snídani u Tiffanyho v outdoorové edici a pobavili tím několik prodavaček i přítomných zákazníků, protože našem úboru bychom zde nemohli působit víc jako pěst na oko. Jsem zvědavá, co dalšího nás na naší cestě ještě potká, protože posledních pár týdnů bylo místy divokých i pro královnu spontaneity s bujnou fantazií.