Když měl spisovatel Milan Kundera, tou dobou již v exilu, dodat podklady pro vznik svého hesla v prestižní encyklopedii Who Is Who, uvedl zde mimo jiné, že je držitelem ceny „Klement Lukeš Prize 1963". „Uznání od kamaráda jej těšilo víc než oficiální pocty,“ komentuje to Pavel Kosatík v knize Zápasy slepého muže, kde není o podobné historky nouze. Stoosmdesátistránková monografie s podtitulem „Život a doba komunisty Klementa Lukeše“ totiž popisuje osud muže, který kopíroval dějiny naší země druhé poloviny minulého století. A to po ose: snílek - komunista - „revizionista“ - chartista.
Klement Lukeš se narodil v roce 1926 v moravské obci Rakvice. Kvůli dětské spále trpěl zrakovým handicapem, se kterým se ovšem už od dětství dokázal obdivuhodně vyrovnat - po vesnici se pohyboval spolu s ostatními dětmi, jezdil dokonce i na kole. Pro jeho nebývalý zájem o politiku a světové dění bylo brzy jasné, že mladý Klement nezůstane u pletení košíků či jiných tehdy obvyklých zaměstnání pro nevidomé.
„Byla v něm malá dušička, když se v září 1946 sám, jenom s prádlem a buchtami od maminky vydal z Rakvic do Prahy. Byla to jeho první cesta do hlavního města. Nikoho tam neznal a na nikoho neměl kontakt s výjimkou pár bývalých spolužáků z brněnské slepecké školy,“ popisuje Kosatík moment, kdy se mladý nevidomý Lukeš bez maturity vydal do Prahy přihlásit ke studiu vysoké školy.
To se mu povedlo a Lukeš nastoupil na nově ustavenou Vysokou školu politickou a sociální. Díky svému osobnímu kouzlu a daru získat si každého si brzy v Praze začal nacházet přátele. Jako levicově smýšlející taktéž postupně zcela propadl předúnorové atmosféře a stal se členem KSČ. Strana mu časem dokonce svěřila školení stranických kádrů a on se tak postupně setkával s Antonínem Novotným, Lubošem Štrougalem či Milošem Jakešem.
Spolu s postupným pronikáním do stranických struktur ale přišlo i brzké vystřízlivění nad realitou komunistické strany i světového vývoje. Vše vyvrcholilo v roce 1961, kdy StB Lukeše zatkla a odvezla k třítýdenním výslechům. Pro jeho sympatie s tehdy problematickou Jugoslávií a nadstandardními vztahy s jejími vyslanci jej totiž Antonín Novotný chtěl odsoudit jako hlavu protistátního a revizionistického spiknutí.
Nikita Chruščov měl však po XXII. sjezdu jiné plány a ve vnitrosovětských bojích cílil na staré stalinisty. Novotného nevidomý obětní beránek se tak do velkých dějin (podobně jako před lety Slánský) nehodil. Lukeše tedy čekalo jen vyloučení ze strany a návrat na Moravu. Odtud se však opět pomalu propracoval zpět do Prahy, aby se chytil obrodného procesu pražského jara. Další vyloučení tedy následovalo v roce 1970 a Lukeš se následně dostal na zcela opačnou stranu společenského spektra. Jeho podpis nechyběl pod Chartou 77 a jeho byt v Celetné ulici se stal jedním z disidentských center a míst památných setkávání.
„Zjednodušený antikomunismus, který dodnes vyznává část obyvatel ČR, říká, že člověk, který jednou vstoupil do KSČ (v zásadě v jakékoli době a za jakýchkoli podmínek), zasluhuje, ať už se v pozdějším životě choval jakkoli, to nejhlubší opovržení až do smrti a často i potom. Jsem přesvědčen, že takový přístup je myšlenkově sterilní: kromě toho, že lichotí svým původcům nekomunistům, nemá už žádnou další hodnotu,“ píše v doslovu v knize Kosatík.
„Zastávám názor, že u každého komunisty jeho členství znamenalo něco jiného a mělo by být posuzováno podle konkrétních okolností. Podle podmínek, v jakých se dotyčný rozhodoval a v jakých jednal. Naučil jsem se vážit si v životě lidí, kteří ze svých mladistvých pochybení dokázali prozřít a v dalším životě se je snažili napravit,“ dodává historik, který se s Lukešem (jenž v roce 2000 zemřel jen pár dní poté, co od Václava Havla obdržel vyznamenání Za zásluhy) osobně znal a v knize jej proto familiérně oslovuje jako Klému.
Knihu Zápasy slepého muže vydalo nakladatelství Universum.
