Článek
Ráno bolí. Po čtyřech hodinách spánku se cítím, jako bych včera vypila rybník, nehledě na to, že namísto litru skotské byla nejpovzbudivějším nápojem káva. Člověk se ale nevdává každý den, dovolím si tvrdit, že věřím, že včera to bylo naposledy, a vím, že na stížnosti nemám nárok. Čas od rána hraje proti nám. Chtěli jsme půlku věcí zařídit tady, ale včerejším neplánovaným sledem událostí je jasné, že to nemůžeme stihnout. Na vlně včerejší spontaneity se rozhodneme na všechno vykašlat a dopoledne strávíme ve společnosti naší hostitelky a druhého nocležníka, který strávil posledních pár dní na pokerovém turnaji. To byl ostatně i náš plán, než se nám situace poněkud vymkla z rukou.
Oba nás zvou na slavnostní oběd a společně oslavíme to, co jsme včera nestihli. Odjezd na letiště probíhá kupodivu bez komplikací, a dokonce se nám podaří pronést batohy na palubu, možná i díky nadšenému vyprávění Jirky paní na přepážce o tom, jak se oženil. Paní se na mě vědoucně usmála a suše pravila: „Je vidět, že je nadšený. To ho přejde.“ Za dvě a půl hodiny už vystupujeme v Seattlu a já blahořečím našemu rozhodnutí pro jednou letět s Deltou a vynechat místní nízkonákladové linky.
Poslední šance pro ty, kterým zbylo pár drobných aneb bedny na letišti
Připadá mi, že jsme se vrátili domů. Kolem nás se rozprostírají lesy, všudypřítomná zeleň by nemohla být ve větším kontrastu k Nevadské poušti a teploměr hlásí patnáct stupňů, což je o pětadvacet stupňů méně než včera. Nedovedu si vůbec představit, že se zítra či pozítří máme brodit sněhem.
Před námi je nejméně příjemná část dnešního programu, kterou je návštěva REI, reklamace části našeho vybavení a nákup jídla na první sekci. REI, jakožto místnímu nejoblíbenějšímu outdoorovému obchodu se vzhledem k jeho přátelskému zákaznickému servise také přezdívá Return Every Item a upřímně myslím, že by se české obchody mohli zdejším zákaznickým přístupem inspirovat. Když se něco pokazí, je naprostou samozřejmostí věc vyměnit či vrátit, ale je pravdou, že jsem ještě neviděla, že by tuto vstřícnost někdo úmyslně zneužíval, na což bych si doma úplně nevsadila. Do hotelu se dostaneme až po deváté večerní a dobré dvě hodiny strávíme přebalováním jídla a přípravy na cestu. Těším se do lesa. Civilizace je vyčerpávající.
Obchod REI, kde máme již věrnostní kartičku
Ráno se po dlouhé době budím i přes pozdní večerku nezvykle odpočinutá, což velmi pozitivně ovlivní mou náladu. Zbývají nám dvě hodiny času do smluveného odvozu zpět na trail, které strávíme v nedaleké kavárně. Než na zahrádce dopijeme poslední kávu bez příchutě jehličí, zastaví před námi auto, ze kterého na nás mávají dvě slečny oblečené jako my. Náš odvoz.
Poslední káva před návratem do lesa
Máma veze svou dceru a její kamarádku do Ross Lake, ze kterého ony pokračují po jiném trailu čtyřicet mil, než se napojí na PCT, odkud, stejně jako my, budou pokračovat na hranice s Kanadou. My se pokusíme stopem dostat dalších padesát mil z Ross lake do vesničky Mazama a s trochou štěstí ještě dnes, přinejhorším zítra ráno dalších patnáct mil na trail. Na hranice s Kanadou, abychom se mohli dotknout konečného (pro někoho začátečního) místa PCT si zajdeme třicet mil navíc, ale nedá se nic dělat, jinak se spojení začátku i konce trailu vymyslet nedá.
Ve Washingtonu je momentálně také sníh a navíc teploty jsou o více než třicet stupňů nižší než v poušti, ale i přes tuto skutečnost nám obrácení cesty přišlo jako nejlepší řešení. Od začátku jsme říkali, že poušť a prvních sedm set padesát mil jsou trénink na PCT a mám takové tušení, že opravdová legrace teprve začíná.
