Snít o modrých sluncích. Současná portugalská literatura v Plavu

Uvedení čísla časopisu Plav věnovaného portugalské postkoloniální literatuře (3/2023) proběhne v kavárně Kafe nůžky papír ve čtvrtek 12. října 2023. Čtení, hudba, kontext i portugalské speciality. Skvělá příležitost k setkání na začátku podzimu a zimního semestru. 

Na úvod večera zazní v české premiéře skladby dvou významných portugalských barokních skladatelů Manuela Rodrigueze Coelha (1555–1635) a Josého Carlose de Seixas (1704–1743) v podání portugalsko-českého dua, které tvoří hudebnice Solange Silva (příčná flétna) a Zdena Košnarová (klavír, varhany). 

Večerem bude dále provázet těleso Loucas no fado (Kristýna Kuhnová – zpěv, Zdena Košnarová – klavír), které představí známá i méně známá fada, aby na závěr spojilo síly s portugalskou flétnistkou Solange Silvou.

Ukázky ze svých překladů přečtou a komentářem doprovodí: Petra Čechová, Klára Trsková, Kateřina Ritterová, Barbora Černá a Štěpánka Huláková. Večerem bude provázet a kontext doplní Karolina Válová.

Více na FB: https://www.facebook.com/events/615330650763860/

Isabela Figueiredo: Ta tlustá (přel. Štěpánka Huláková)

(…) Matka svým pralesem překračovala meze mé nepříliš velké estetické tolerance. Připadala mi jako někdo, kdo nemá vkus a kdo je nudný, zastaralý a buranský. Styděla jsem se za její primitivní tropikalismus a pohrdala jsem naším bytem; svůj hněv jsem ventilovala v nepříjemných, suchých a zahořklých komentářích o tom, jak to u nás vypadá. Nedalo se popřít, že jsem se narodila v Mosambiku, byla jsem nasáklá jeho jižním koloritem, ale všichni mí kamarádi byli Portugalci a mezi námi se o Africe nemluvilo, ta zůstala za námi. Rodiče, kteří se z Mosambiku právě vrátili, jsem nenáviděla. Přála jsem si, aby ve svém Renaultu 9 barvy bílé kávy umřeli při nějaké strašlivé autonehodě, cestou z některé z jejich návštěv u dalších navrátilců, se kterými předpovídali černé Africe tu nejhorší budoucnost. Připadali mi všichni zamrzlí v čase a ideologii, neschopní se přizpůsobit, zapomenout, vydržet a jít dál. Neviděla jsem pro sebe žádnou budoucnost. Být pozdním sirotkem pro mě představovalo jedinou záchranu, která se nabízela. Kdyby se naši vypařili, měla bych svobodu, víceméně jako když jsem sem v pětasedmdesátém přišla. Svobodu opíjet se a chodit domů pozdě či si odpoledne a po večerech potají užívat, s kým bych chtěla – a že jsem chtěla, i když fyzické parametry hrály v můj neprospěch.

ilustrace Ondřej Tkačík

Comments

comments