Vedle nich Kintera konstruuje také drobnější díla. Říká jim kresby, přestože jde o trojrozměrné objekty: velké bílé desky stejných rozměrů, na které vrší nalezené a spotřebované věci i materiály každodenní lidské existence. Tvoří jakousi osobní zpověď: zaznamenávají to, co ho zajímá, frustruje či děsí, stejně jako niterné pocity od touhy přes bolest po strach.
Tuto techniku Krištof Kintera použil i pro plakáty k novým inscenacím činohry pražského Národního divadla. V jejich případě skrumáž předmětů poskládal tak, aby podle něj odpovídala kontextu jednotlivých her. "Jsou to plakáty pro šest divadelních her, které budou mít premiéru v následující sezoně. Byla to pro mě docela fajn přihrávka, protože grafiku už primárně nedělám, ale tohle bylo docela zajímavé," říká.
Tvůrce, který je dlouhodobě spojen spíše s nezávislými proudy v umění, pro českou první scénu pracoval už před 20 lety. "Není mi to tedy nijak vzdálené a jednotlivé hry jsou zajímavé. Dělám, co mě baví, a když se mi to líbí, neřeším, jestli je to Národní divadlo, nebo festival heavy metalu," doplňuje.
Zatím vytvořil plakáty k inscenaci hry Cherry Man od Ivana Vyrypajeva, která bude mít premiéru 26. a 27. října ve Stavovském divadle, dále k Shakespearově Hamletovi plánovanému na prosinec a Mefistovi od Klause Manna, jenž se bude hrát v dubnu 2024 ve Státní opeře. V plánu jsou ještě další tři tituly.
Kintera měl nedávno velkou výstavu nazvanou How Can I Help You? v pražském Centru současného umění Dox. Ta už skončila, na jiné tamní přehlídce Za slovy věnované průnikům literatury s vizuálním uměním lze nicméně vidět jeho mohutný objekt z betonu a knih. V malém parku Holubička naproti Kunsthalle Praha na Klárově lze spatřit Kinterovy betonové zmenšeniny brutalistních staveb jako Hotelu Praha nebo obchodního domu Kotva.
Momentálně se Kintera věnuje dalšímu projektu ve veřejném prostoru, a to sice okolí vznikajícího Dvoreckého mostu mezi Smíchovem a Podolím. "Na obou stranách mostu vznikají realizace do veřejného prostoru. Na smíchovské straně to bude zahrada světel, projekt se jmenuje Lights Removes Darkness a sbíráme pro něj svítidla veřejného osvětlení z celého světa, už máme asi ze 75 zemí," popisuje plánovanou světelnou instalaci s parkem.
Pouliční lampy jsou jedním z jeho témat, podobně jako sběračství a shromažďování už nefunkčních či polofunkčních předmětů, které zakomponovává do svých instalací. "Už jsem se k lampám nechtěl vracet. Ale ona ta smíchovská strana mostu je taková urbánní džungle, potřebovali jsme tam přijít s něčím výrazným, vysokým, viditelným, aby to člověk zdálky, z dopravního prostředku zahlédl, a lákalo ho potom to periferní místo navštívit," vysvětluje.
Na opačném břehu, která naopak nezájmem lidí netrpí, bude most tvořit přirozené zastřešení nad břehem Vltavy. "A víme, že když se podmostí nezaopatří, tak chřadne. Proto jsme se zaměřili na tenhle jeho trauma point, slabší místo," říká Kintera. "Začali jsme plochy mostu ještě samovolně štěpit a ukázalo se, že je to výborný skate park, ale také aréna pro pořádání různých akcí, je tam boulder stěna, vstup pro otužilce s převlékárnou či soustava různých skulptur," vypočítává.
Práce do veřejného prostoru je pro něj zábavou a zpestřením tvorby ateliérového umělce. Padesátku neřeší, snaží se spíše "vytěsnit čísla, nedívat se na ně a radovat se z každého dne".
Kintera patří k nejvýraznějším a také nejprodávanějším umělcům své generace. Jeho práce často vykazuje prvky performance a vybízí diváka k interakci. Mnohá jeho díla lze vidět ve veřejném prostoru. Známý je třeba jeho pomník cyklistům, kteří zahynuli při dopravních nehodách, umístěný na křižovatce ulice Dukelských hrdinů a nábřeží Kapitána Jaroše, nebo pouliční lampa obrácená směrem vzhůru jako připomínka těch, kdo ukončili svůj život skokem z Nuselského mostu.
Pražský rodák v roce 1999 vystudoval Akademii výtvarných umění, postgraduálně pak ještě v letech 2003 a 2004 akademii v Amsterdamu. Samostatně vystavuje od poloviny 90. let. V tvorbě často využívá zdánlivě běžné předměty, které přetváří a umisťuje do nových tvarů a souvislostí.
Byl členem performativně divadelní skupiny Jednotka. Nad pražským klubem Roxy inicioval a vybudoval experimentální prostor NoD. V roce 2012 měl důležitou výstavu v pražské Městské knihovně, později následovala přehlídka Nervous Trees v Rudolfinu, na kterou přišlo 150 tisíc lidí, nebo Neuropolis v Galerii Zdeněk Sklenář.
Kintera se podílel také na kontroverzní sochařské instalaci Entropa vytvořené v roce 2009 sochařem Davidem Černým pro atrium bruselské budovy Justus Lipsius v rámci českého předsednictví v Radě Evropské unie. Ve světě jeho postavení upevnilo, když jeho díla roku 2014 vystavilo Museum Tinguely ve švýcarské Basileji.
Mezi lety 2009 až 2011 byl vedoucím pedagogem Ateliéru sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Předloni časopis Artplus.cz označil Kinteru za nejprodávanějšího českého umělce dekády. Podle údajů dvacítky nejvýznamnějších tuzemských aukcí sběratelé v letech 2011 až 2020 koupili 150 Kinterových děl za více než 12,5 milionu korun, což bylo víc než u dalších známých českých tvůrců Federica Díaze nebo Pasty Onera.
