Summia Tora: Afghánské ženy nepotřebují záchranu, ale důstojnost a stejná práva
Vyrůstala jako afghánská uprchlice v Pákistánu a její rodina má několikagenerační uprchlickou zkušenost. „Když vyrůstáte jako dítě uprchlíků, žijete ve velké nejistotě. A co je horší, máte pocit, že vlastně nikam nepatříte,“ říká Summia Tora, která momentálně žije v Londýně a studuje na univerzitě v Oxfordu. „Chtějí, aby se k nim přistupovalo s úctou a aby jim byla dopřána důstojnost a lidská práva, jaké náleží mužům,“ popisuje v rozhovoru to, co si podle ní přejí afghánské ženy.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Jaký je její osobní příběh a práce v afghánské ženské komunitě.
- Co říká na současnou situaci afghánských žen, které za dva roky teokratické vlády Tálibánu přišly o možnost studovat, pracovat, podnikat i svobodně se pohybovat na veřejnosti.
- Proč se podle ní ženy nesmějí stát „objektem záchrany“ západními organizacemi.
- Proč máme být opatrní v tom, jak se k nim chováme.
Kde jsou vaše kořeny?
Pocházím z Afghánistánu, ale původem jsem etnická Uzbečka. Moji prarodiče z otcovy i matčiny strany emigrovali z Uzbekistánu během druhé světové války. Útočiště nalezli v Afghánistánu.
Táta i máma se už narodili tam a já také, ale bohužel jsme se kvůli nepokojům v 90. letech zase museli přestěhovat do Pákistánu. Značnou část života jsem tedy prožila jako uprchlice.
Žili jsme v pákistánském Péšávaru. Afghánistán jsem pak navštívila až po teroristických útocích z 11. září 2001, přesněji po následném příchodu amerických vojsk do Afghánistánu. Ta zkušenost mi otevřela oči.
V čem?
Když člověk žije jako uprchlík, a zvlášť pokud tak žije už jako dítě, neví, kam vlastně patří, jaká je jeho skutečná identita. Léta jsem poslouchala příběhy svých rodičů, kteří v Afghánistánu vyrůstali. To, o čem mluvili, jsem nedokázala pochopit, dokud jsem to neuviděla na vlastní oči.
Bylo mi pět nebo šest let, když jsem se do Kábulu vrátila, ale byl to velmi smutný zážitek. Bylo vlastně až srdceryvné vidět realitu, která tak moc kontrastovala s tím, co mi rodiče popisovali.
Jejich popis Afghánistánu byl obrazem šťastné a vzkvétající země, místa, kde chodili do školy, kde byli s rodinami šťastní a kde později žili společně v pěkném domě.
Já jsem viděla úplně jinou zemi a zejména zcela jiný Kábul.
Pamatuju si, že jsme procházeli po nedokončených a rozbitých silnicích, kolem rozstřílených domů, na které dříve někdo útočil raketami. Všude jsme viděli škody způsobené válkou.
Tohle všechno mi vyprávělo odlišný příběh o zemi, než jaký jsem slyšela předtím. A zároveň to jasně poukazovalo na výzvy a boje, kterým moji rodiče čelili, a také na důvody, proč se nakonec rozhodli odjet do Pákistánu.
Do Afghánistánu jste se natrvalo nevrátila. Proč?
Protože jednou z velkých výzev byl jazyk. Mluvím uzbecky, což je v Afghánistánu menšinový jazyk. Jako dítě jsem sice obstojně ovládala darí (tou mluví více než polovina obyvatel Afghánistánu, pozn. red.) i paštunštinu (jazyk etnických Paštunů, kteří tvoří přibližně třetinu obyvatelstva země, pozn. red.), ale nemluvila jsem plynule. Ve srovnání s ostatními dětmi v mém věku jsem byla velmi pozadu. V Pákistánu jsme se učili oficiální jazyk urdu a také angličtinu.
A tak se moji rodiče načas rozdělili. Otec se vrátil do Afghánistánu, já s mámou a se zbytkem rodiny jsme zůstali v Pákistánu jako uprchlíci, abych mohla chodit do školy a měla jsem co nejlepší podmínky a vyhlídky do budoucnosti.
Máma s tátou spolu začali znovu žít, až když získali azyl ve Spojených státech poté, co se před dvěma lety v Afghánistánu Talibán opět vrátil k moci a oni ze země definitivně uprchli.
Říkáte, že je těžké být uprchlíkem už od dětství. Co si pamatujete z toho období?
