Jsme jako skvělý tým bez stadionu, říká dirigent, který dostal Brňáky do Carnegie Hall

Asi málokdo z lidí, kteří se pohybují v brněnském centru, má tušení, kdo je ten starší pán v kšiltovce a s batůžkem, kterého tu potkávají. Ale personál indické a nepálské restaurace v pasáži u náměstí Svobody to ví moc dobře. Dennis Russell Davies vřele tiskne šéfovi restaurace ruku, zastaví se u něj na kus řeči, radostně se zdraví i s dalšími Nepálci z podniku. Sice je tady štamgastem, ale pár týdnů v Brně nebyl. Jeho nabitý umělecký život ho neváže pouze k jednomu místu a jednomu orchestru.

Před chvíli sestoupil z dirigentského stupínku v sále Besedního domu, ve kterém sídlí Filharmonie Brno. S brněnskými muzikanty a s hostem, argentinským kytaristou Pablem Márquezem, v uvolněné atmosféře zkoušeli mezi jinými obtížné pasáže skladby Chemins V modernistického skladatele Luciana Beria. „Říkal jsem dnes orchestru: Luciano Berio byl mým učitelem v roce 1967. Jen abych jim připomněl, jak starý jsem,“ říká s úsměvem Dennis Russell Davies. Šéfdirigentem Filharmonie Brno je od sezony 2018–2019, do Evropy ovšem přišel po úctyhodné americké kariéře už v roce 1980. Vedl orchestry ve Stuttgartu, Bonnu, Linci, Basileji nebo ve Vídni. Věrohodně to dokresluje situace, kdy během našeho oběda zvedne příchozí hovor a plynně hovoří německy.

Ovace v Carnegie Hall

V restauraci si Davies a stejně tak dramaturg brněnské filharmonie Vítězslav Mikeš objednávají butter chi­cken, přidávám se k nim. „Být vámi, sundal bych si kravatu,“ ukazuje na mé oblečení pan dirigent. Není to pobídka k odložení formálnosti, ale varování před hustou výrazně oranžovou omáčkou. Ano, poslouchat starší a zkušené se vyplatí, a jak se ukáže, nebylo by od věci, kdyby mi pan dirigent doporučil svléknout i košili.

Ovšem Davies je kapacita, která může rozdávat mnohem sofistikovanější rady, a tak se ptám: Jak dostat orchestr do Carnegie Hall? Co k tomu potřebujete?

„Peníze. Spoustu peněz,“ odpovídá se smíchem. A dodává, že děkuje českému ministerstvu kultury a městu Brnu, že americké turné Filharmonie Brno podpořily. „Cestovat s orchestrem je velmi drahé, až tak drahé, že se to nejeví jako dobrý nápad,“ pokračuje v humorném tónu Davies.

Výlet za oceán, který podnikli letos v únoru, připravoval Davies s filharmonií tři roky. Byly naplněné vyjednáváním s promotéry a tvorbou programu. Davies si dokázal prosadit, že do sedmi amerických koncertních síní na sedmi zastávkách turné přiveze nejen populární nebo méně známé kusy od Dvořáka a Martinů, kteří jsou svým způsobem také američtí skladatelé, ale například i hudbu Leoše Janáčka. A zařadili samozřejmě také díla Američanů, ale opět – žádnou ohranou klasiku. V Carnegie Hall tak Brňáci uvedli v newyorské premiéře 12. symfonii Philipa Glasse na texty Davida Bowieho a Briana Ena, a to společně s držitelkou Grammy zpěvačkou Angélique Kidjo a varhaníkem Christianem Schmittem.

Takhle zníme opravdu

Jací byli brněnští muzikanti na tak prestižním místě? „Bylo to moc hezké. Myslím, že byli nadšení, a myslím, že byli ohromeni, že tam jsou. Hráli tak krásně! Pokud byli napjatí, tak v pozitivním smyslu. Byli jsme připraveni, hráli jsme ten program už v Gewandhausu v Lipsku a také předtím, takže myslím, že se jim hrálo dobře a užívali si to. A hlavně: najednou slyšeli, jak sami vlastně znějí: Ó, to jsme my?“ napodobuje úžas v tvářích hudebníků Davies. „Jsou to opravdu velmi dobří muzikanti, velmi dobře rozumějí danému hudebnímu dílu.“

Atmosféru koncertu s naplněným sálem dokládají fotografie, které lze vidět třeba na webu filharmonie. Zachycují dojatého Philipa Glasse, jak ve stoje aplauduje v lóži Carnegie Hall nebo pózuje s orchestrem a interprety. Nic není samo sebou, Glass je blízký přítel Dennise Russella Daviese, v New Yorku jsou sousedé a skladatel byl s Brňáky i během jejich zkoušky v Carnegie Hall.

Sídlem a domovskou scénou Filharmonie Brno je Besední dům. Do jeho sálu se na pódium vejde jen polovina orchestru, a tudíž se tam nedají hrát velká symfonická díla.|Michael Tomeš

Carter, Cage, Bernstein…

S tím vedle zmíněných peněz a pečlivé přípravy souvisí třetí faktor, který dovedl filharmonii do Carnegie Hall – nejeli tam s žádným zelenáčem. Davies v roce 1977 spoluzaložil American Composers Orchestra (ACO), který se zaměřoval na hudbu amerických skladatelů. Umělecky jej vedl až do roku 2002. ACO běžně v Carnegie Hall zkoušel i vystupoval. Jméno v Americe si Davies vybudoval také se Saint Paul Chamber Orchestra, Brooklynskou filharmonií a dalšími.

Chceme být v celé Evropě, čekáme jen na vhodný okamžik, říká spolumajitel Kytary.cz Jan Pils

Rozhovory

Vyprávět tak může o mnoha slavných jménech. „Jako když na koncert přijde král,“ tak mu to prý připadalo, když na jeho poslední vystoupení s ACO přišel skladatel Elliot Carter. „Dirigoval jsem jeho velmi krásné Variace pro orchestr a on seděl nahoře v lóži v Carnegie Hall. Tohle byl náš poslední kus a on vstal a aplaudoval,“ vzpomíná Davies. „Navštívili jsme ho s mou ženou Maki (pianistka Maki Namekawa – pozn. red.), když mu bylo už přes sto let. A stále ještě skládal! Byl to milovaný skladatel.“

Blízkým přítelem mu byl i modernistický skladatel John Cage. „Když jsem vedl Saint Paul Chamber Orchestra, měl jsem vždy v sezoně dva skladatele jako téma. Ve druhé sezoně to byl Joseph Haydn a John Cage. John přijel několikrát do Minnesoty z New Yorku, bydlel v našem domě, vařil spolu s mojí tehdejší ženou a příjemně jsme spolu trávili čas. Napsal dílo pro saintpaulský orchestr, dirigoval jsem i několik jeho premiér. Byl to pro mne důležitý člověk, citlivý a bystře myslící,“ dodává Davies. Ostatně přes skupinu přátel kolem Johna Cage se Davies napojil také na Lou Harrisona, který byl přímým žákem Arnolda Schönberga, zakladatele dodekafonie, tedy dvanáctitónové hudby, která zásadně ovlivnila modernistickou linii vážné hudby celého 20. století.

Když Davies působil jako hudební ředitel v Bonnu, přizval v roce 1989 na tamní Beethovenův festival jako rezidenčního skladatele Leonarda Bernsteina. Vypráví o něm jako o velmi zajímavém, komplikovaném člověku, který svým způsobem trpěl nedostatkem sebevědomí. „Nemyslím jako veřejná osoba, ale jako skladatel. On byl velmi, velmi dobrý skladatel, ale jeho hudba nebyla součástí moderní filozofie a dostávalo se mu spousty kritiky, dokonce i potom, co zemřel. Víte, on byl génius, má ten slavný hit West Side Story, kromě něj ovšem napsal spoustu skvělé hudby.“

Extraligový tým bez stadionu

Když se vracíme z oběda do sídla filharmonie, procházíme kolem dřevěné ohrady. Ta obepíná prostor mezi hotelem International, Pražákovým palácem a Besedním domem, a to již několik let. Brzy na ni přijde řeč, když se nevinně zeptám, zda panu dirigentovi v Česku chybí velká koncertní hala.

„Tady mi chybí! V Brně! Tohle je velmi třaskavá otázka,“ reaguje Davies. Právě zmíněný dřevěný plot vyznačuje parcelu, kde by měla vzniknout pro filharmonii nová koncertní síň. Přestože po Brně najdete billboardy, na kterých magistrátní politici mezi jinými hesly hlásají „Nová koncertní síň bude!“, má Brno jen ohradu kolem kýženého staveniště. A to se na základní kámen klepalo už v roce 2015. „Ano, mám úžasný orchestr v Brně a skvělé publikum, ale nemám žádnou příležitost, jak jim dát poslechnout tento orchestr tak, jak vím, že by mohl znít. To je jako mít skvělý fotbalový tým, se kterým můžete hrát fotbal jen na jiných stadionech. Ano, hrajeme doma, ale na ne příliš dobrém stadionu. Je to velká ostuda,“ říká rázně Davies.

Dennis Russell Davies, šéfdirigent Filharmonie Brno|Michael Tomeš

Filharmonici se tísní v sále Besedního domu, kam se na pódium vejde jen polovina orchestru, a tudíž se tam nedají hrát velká symfonická díla. Hostují sice v Janáčkově divadle, to ale zase nemá pro koncerty odpovídající akustiku. „Orchestr je výborný a stále se zdokonaluje zkušenostmi v důležitých koncertních síních, jako je třeba Carnegie Hall, Gewandhaus v Lipsku nebo koncertní domy v Anglii či ve Skotsku. A opravdu pro toto město nastal čas, aby se postavilo tváří v tvář své zodpovědnosti, kterou má vůči kulturní komunitě. A aby dalo orchestru a sobě takovou koncertní halu, jakou si publikum zaslouží,“ zdůrazňuje Davies.

Koncertní sál bude jako borová šiška naruby, říká autor Vltavské filharmonie

Osobnosti byznysu

Mimochodem dirigent, který pracoval s tolika různými hudebními tělesy po světě, říká, že místo původu nebo řekněme národnost ovlivňují to, jak daný orchestr zní. „Ano, existují rozdíly mezi muzikanty různých národností. Zvuk, který chcete, aby vycházel z vašeho nástroje, je myslím všude tradiční. Tento orchestr je součástí velké středoevropské tradice, která má zejména velmi hluboký a bohatý zvuk strunných nástrojů, a dechy jsou velmi fluidní a velmi virtuózní. Mám to moc rád,“ popisuje.

Přítel Jarrett

Sedíme v šéfdirigentově pracovně, a když se ptám na jeho další významné spolupracovníky, Davies zmiňuje, že minulý měsíc navštívil Keitha Jarretta. Jazzového pianistu, chytám se stébla… „Ano, ale on je také úžasný klasický pianista. Nahrál jsem s ním šest Mozartových klavírních koncertů, můžete je najít ve vydavatelství ECM. Dal jsem mu Preludia a fugy Dmitrije Šostakoviče a on je hrál překrásně. Hráli jsme spolu Klavírní koncert Samuela Barbera, v Paříži jsme hráli druhý klavírní koncert Bély Bartóka, třetí Bartókův koncert hraný Keithem je jedna z jeho nejlepších interpretací. A samozřejmě je to fenomenální jazzový pianista,“ vysvětluje šéfdirigent.

„Tragické je, že Keith onemocněl. Měl mrtvici a je částečně ochrnutý. Hrát může jen pravou rukou, ale je to velmi silný člověk a nyní může opět trochu chodit. To, jak situaci čelí, je velmi inspirující,“ říká Davies a dodává, že kdykoliv jsou s manželkou Maki v New Yorku, neváhají Jarretta navštívit. Pianistka Maki Namekawa má v repertoáru Jarrettův Kolínský koncert, který bude hrát v září na Beethovenově festivalu v Bonnu.

Filharmonie Brno a Dennis Russell Davies nahráli a vydali na svém labelu:    

Příležitost slyšet Maki Namekawu za klavírem se už publiku v Brně naskytla, a to ve vystoupení spolu s Dennisem Russellem Davisem, který je sám také klavírista. A slyšet je bude možné znovu. „Příští sezonu budeme tady v Brně s Maki hrát v krásném aranžmá pro čtyři ruce Mou vlast. Tedy vlastně Jeho vlast,“ dodá Davies a rozesměje se. „Neslyšel jste to? Tak tu skladbu nazývají zdejší muzikanti, neříkají tomu Má vlast, ale Jeho vlast. A víte proč? Protože to je o Čechách, ne o Moravě,“ vypráví a přidává další vtip brněnských filharmoniků, kterým narážejí na americký původ svého šéfa a který se opět váže k Bedřichu Smetanovi. „Poprvé když jsem tady dirigoval, hráli jsme Blaník. A víte, jak tomu říkali? Rocky Mountain.“

K chystanému provedení Smetanovy Mé vlasti dramaturg Vítězslav Mikeš dodává, že příští rok na výročí dvoustého narození Bedřicha Smetany bude tento cyklus symfonických básní hrát asi každý orchestr v České republice. V Brně ale chtějí přijít s něčím jiným. Proto chystají provedení Smetanovy úpravy pro čtyřruční klavír a spojí ji s vizualizací digitálního tvůrce Cori O'Lana z Ars Electronica Center z Lince.

Kdo je Superman?

Zeptám se dirigenta na zpěvačku a houslistku Laurie Anderson, autorku experimentální hudby a art rocku, manželku a spolupracovnici Lou Reeda. Davies ji prý inspiroval k její slavné skladbě O Superman. „To jsem nebyl přímo já. Ale podívejte se tam na tu fotografii, to je Charles Holland and the Company,“ ukazuje šéfdirigent fotku na notovém stojanu ve své pracovně. „Byl to Afroameričan, tenorista, potkal jsem ho v roce 1975, když mu bylo 66. Měl překrásný mozartovský tenor i v tomhle věku. Byl jsem jím fascinován a začal jsem ho zapojovat a pracovat s ním. Měli jsme s Charlesem vystoupení v Berkeley v Kalifornii, na které Laurie přišla, a seděla přímo před námi. Charlesův hlas ten den nebyl v příliš dobré kondici, to ho znervózňovalo a zápolil s tím. A potom zpíval od Julese Masseneta velkou árii O souverain z opery Le Cid, to byl jeho kus. A najednou s tímhle kusem se mu hlas vrátil v plné síle. Viděl jsem, jak se na něj Laurie užasle dívá. A tak se z O souverain stalo O superman. A když se podíváte na nahrávku, najdete tam poděkování Charlesi Hollandovi.“

O Schubertovi v mlze

Otázka, co dirigenta jeho formátu přivedlo do Brna, je jedna z prvních, která novináře při setkání s Dennisem Russellem Daviesem napadne. Pokládat ji ale nebylo třeba. Moravskou metropoli považuje Davies za progresivní město, jež si už v dobách totality uchovalo do jisté míry svobodného ducha, který je zde cítit dodnes. A Filharmonie Brno je jeho dobrým příkladem. „Brno bylo pro mne skvělé místo, kam přijít. Nemusel jsem začínat s něčím novým, protože ten vlak už jel a já do něj nastoupil a jedu s ním. Protože tady už dělali úžasný program. Nemusel jsem přijít a probojovávat se s novými věcmi, protože už se to tady dělo a můžeme pokračovat spolu.“

Mašínové jdou do kin. Herec Oskar Hes ve filmu Bratři ztvárnil Josefa

Rozhovory

Namístě je dodat, že na směřování zmíněného vlaku má podíl také dramaturg Vítězslav Mikeš. Během našeho setkání si vzájemně vyměnili několik cédéček s nahrávkami, které jeden druhému doporučují, a co chvíli – cestou na oběd, z oběda nebo mezi dveřmi kanceláře – načínali drobné debaty ve smyslu: „Neměli bychom zapomenout na devátou Mahlerovu symfonii, už jsme ji měli naplánovanu dávno…“, „A Schnittkeho violový koncert bychom měli udělat…“, „A taky Jan Novák, Miloslav Kabeláč…“

Rád bych popsal, jak Filharmonie Brno ve svém repertoáru spojuje klasiku a odvážné kusy soudobé hudby, ale dirigent ani dramaturg s takovým pojmenováním nesouhlasí. „Zatímco dost lidí dělí vážnou hudbu na klasiku a modernu, my s Dennisem máme za to, že hudba je jen jedna, pro nás výše uvedené kategorie ne­existují. Vybíráme na široké škále skladeb od baroka po současnost a snažíme se tak sestavovat zajímavé, atraktivní programy, dramaturgicky smysluplné. Nejde jen o objevování moderních, tedy soudobých skladatelů, ale i o málo známá díla ze starších období,“ vysvětluje Vítězslav Mikeš.

Vypovídajícím příkladem jejich přístupu je ostatně i skladba Rendering od zmíněného „učitele“ Luciana Beria, prostřednictvím níž v koncertu následujícím po našem rozhovoru uvedli Davies a filharmonici publikum v Besedním domě střídavě v rozpaky i v úžas. Berio v ní totiž svou hudbou, tedy hudbou skladatele 20. století, doplnil fragmenty z nedokončené symfonie Franze Schuberta. „Pro posluchače by to mělo být jako procházka lesem s důvěrným přítelem. Najednou se zvedne mlha a přítel zmizí… Po chvíli samoty zahlédne člověk v mlze v dálce ztraceného přítele a společná procházka pokračuje,“ vysvětlil prý Berio Daviesovi podstatu skladby. A tak zatímco někteří posluchači si užívali bloudění v mlze, jiní se už nemohli dočkat, až zahlédnou Schuberta a ten je z modernistického oparu vysvobodí. Krásné ovšem bylo, jak nejasná hranice mezi oběma hudebními světy často byla.

Podobně jako nyní uvedla filharmonie sklaby Schuberta spolu s dílem Beria, vloni zkombinovali hudbu Benjamina Jusupova s Johannesem Brahmsem, letos na jaře Schnittkeho čtvrtý houslový koncert a třetí symfonii Rachmaninova, před covidem uvedli Amelii od Laurie Anderson s Dvořákovou šestou symfonií.

Vyrazit na předměstí Brna

Nezbývá než zeptat se pana dirigenta na jeho další plány nejen s brněnskými muzikanty. „Uzavřel jsem tady závazek na mnoho let. A jeden z mých osobních závazků je vidět postavenou koncertní síň. Takže jestli budou chtít, abych odešel, musí tady nejprve postavit koncertní síň,“ říká se smíchem. Dodává, že do budoucna budou stále důležitější nahrávky, vizuální komunikace s obecenstvem i streamy pro ty, kteří nemohou na koncert přijít.

Nahrát chce Davies v Brně všechny Dvořákovy symfonie, zatím vydali první, šestou a devátou. „A co se týká Janáčka, pracuji toto léto na novém uvedení opery Z mrtvého domu na festivalu Ruhrtriennale. Operu představíme v Jahrhunderthalle Bochum, což je obrovský a překrásný prostor, režíruje to Dmitrij Černjakov. A já jsem pozval sbor z brněnské opery, aby účinkoval v této produkci,“ vypráví s nadšením.

A na závěr opět ukáže svůj smysl pro humor, kterému Brno rozumí. „Přemýšlíme také, že bychom rádi rozšířili naše aktivity do Vídně, protože je to tak blízko. Vídeň je krásné předměstí Brna, chtěli bychom jim přivézt muziku.“