Vztahy mezi skateboardisty jsou úžasné, jsme jedna parta. Poradím i soupeřům, říká Vilém Jakeš
Vilém Jakeš je devatenáctiletý skateboardista, člen reprezentace ve skateboardingu, mistr republiky do 23 let ze Skate klubu Moravia Polešovice. Ještě v sezoně 2019 hrál hokej, pak ale přešel ke skateboardu. „Jakmile začal covid, hokej stopnul, hledal jsem něco, čím se zabavit,“ vypráví v rozhovoru s Lucií Výbornou na Radiožurnálu. Přestože je jeho otec hokejovým trenérem, přiznává, že je rád, že se jeho syn rozhodl skateboard vyzkoušet.
Vím, že v Praze máme jednu profesionální halu na skateboarding. Ale řekněte mi, kde se tady, na Slovácku, vezme hala? Tady skateboarding jako sport úplně nemá tradici. Tak jak to vzniklo?
VJ starší: Velice jednoduše. Šest měsíců v roce není kde jezdit, byl to požadavek i skateboardové komunity, aby podobný prostor vznikl a dalo se jezdit při dešti nebo když sněží, fouká... Přišel covid, byl prostor to řešit, nicméně trvalo to dlouho, řádově dva až tři měsíce, než jsme prostor sehnali. Nakonec jsme se domluvili a šli jsme stavět.
Talentované dítě? V první řadě člověk musí mít odhodlání dítě podporovat. Hodně podstatné v dnešní době je být soudný vůči výkonnosti dítěte, rozvažuje Vilém Jakeš starší
Když jsem poprvé objevila jméno Viléma Jakeše mladšího, říkala jsem si, kde ten kluk jezdí? A pak jsem si přečetla, že je ze Skate klubu Moravia Polešovice. A omlouvám se i za tu hloupost – říkala jsem si: Cože? Skate klub Polešovice, co to je? Setkáváte se hodně s předsudky?
VJ mladší: Je to velmi běžné. Polešovice nezná skoro nikdo. Když se řekne: To jsou děti ze Skate klubu Moravia Polešovice, tak se lidi ptají: „Kde to je? Z jaké vesnice to přišly?“ Je to běžné.
Poslouchá nás spousta rodičů, kteří mají talentované děti. Snaží se je podporovat, shánět sponzory, cestují s nimi na závody... Jak to udělat, aby to fungovalo? Co všechno jste pro to obětoval?
VJ starší: Nebudu nikomu říkat, že je to jednoduché. V první řadě člověk musí mít odhodlání a chuť dítě nebo děti podporovat. Potřeba je i druhá věc, v dnešní době hodně podstatná – být soudný vůči výkonnosti dítěte, jak mu daný sport jde.
Pokud ta soudnost je a potenciál a talent dotyčný má, posléze je to podstatně jednodušší. Začátky jsou vždycky těžké. Byly těžké i u nás. Museli jsme to vykrývat z vlastních zdrojů. Postupem času, jak přichází drobné úspěchy, je trošičku jednodušší sehnat peníze. Minimálně na fungování v České republice.
Už žádná betonová ghetta, místa pro skateboardisty mají být otevřená a vlídná, říkají architekti
Číst článek
Viléme, máš docela napilno, co se týče jezdění po závodech. Kdybychom si probrali třeba uplynulé dva tři měsíce, co máš všechno za sebou?
VJ mladší: Za poslední dva tři měsíce jsem byl na tréninku v Římě před olympijskou kvalifikací, tam jsem byl na čtyři dny, vrátil jsem se zpátky, za týden dva jsem jel zpátky do Říma, to byl závod, kde se jela olympijská kvalifikace. Chviličku jsem byl doma, trénoval jsem. Potom jsme během tří týdnů jeli třikrát do Německa. Teď to bylo Lausanne ve Švýcarsku, tam jsem byl sedm dní, z Lausanne jsem letěl do Barcelony na jeden z největších závodů ve Španělsku.
A tam to dopadlo – zlatá medaile. Tady ten muž, který sedí vedle tebe a jmenuje se stejně – Vilém Jakeš – to je řidič, trenér, manažer, šéf klubu... Co všechno je táta v tuhle chvíli?
VJ mladší: Táta, kamarád, manažer, trenér. Už mi nemá jak poradit v učení nových věcí, ale se stravou, přípravou, jako je strečink, posilka, s tím dokáže dost pomoct, protože má vystudovanou školu na sportovní odvětví.
Když jste teď nahlédl do jiného druhu sportu, protože hokej důvěrně znáte a víte, s čím byste býval mohl počítat, a teď jste vstoupil do světa velkého světového skateboardingu, co všechno se o tom člověk musí dozvědět, aby v tom prostředí mohl fungovat a syna úspěšně manažovat?
VJ starší: Základní rozdíl je, že skateboarding je individuální sport. Skateboardová scéna je podstatě menší než hokejová. Z toho posléze vyplývají vztahy. Ve skateboardovém prostředí to funguje podstatně jednodušeji. V zahraničí jsou vztahy naprosto úžasné.
‚Říkali mu, ať to do Čech netahá.‘ Na pražskou Folimanku se vrátila socha skateboardisty z 80. let
Číst článek
Není to jen moje laická představa, že skateboardová komunita je parta docela dobrých lidí...
VJ mladší: Parta dobrých lidí to rozhodně je. Hlavně v zahraničí. V Česku nejsme tak přátelští vůči ostatní skaterům. Tady jsme my Češi a bojujeme za to... Ale všude, kam jsem přijel, ať to byla Dubaj, Švýcarsko nebo Rio, jsou lidé strašně přátelští, rádi pozvou na oběd, bavíme se, zvou do party. Je to příjemné.
Můžu si třeba myslet, že když trénuju s někým, kdo umí nějaký fantastický trik, půjdu za ním a řeknu: „hele, nauč mě to“ – bude takový borec, že i když jsem jeho konkurent, že mě ten trik naučí nebo mi to vysvětlí? Anebo naopak řekne: „Ne, na to si musíš přijít sám.“
VJ mladší: Určitě pomůže. Hraje roli ego, které každý z nás v nějaké formě má, ale ať je to sebelepší skater nebo horší... jsme jedna parta a pomáháme si navzájem. Poradím konkurentovi na závodě, jak dát trik, a stalo se, že ho dal – a tím mě i zajel – ale byl jsem rád, protože dal něco, s čím měl problémy. Byl jsem rád i za něj.
Poslechněte si celý rozhovor, audio najdete nahoře ve článku.
