Psal se rok 1981. Byl květen a vše se zdálo zalité sluncem. Na dveře spisovatelky Evy Kantůrkové však zaklepala policie a vše nabralo jiný směr. Na deset měsíců byla uvězněna ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni a obviněna z podvracení republiky, přestože knihu rozhovorů s disidentkami Sešly jsme se vydala ve Francii.
Veronika Žilková a Ivana Chýlková v seriálu Přítelkyně z domu smutku (1992)
O svých zážitcích se po propuštění rozepsala v knize Přítelkyně z domu smutku, jež byla zprvu vydána v Německu a až po revoluci i u nás. Popisuje v ní nejen svůj vlastní příběh, ale i soužití vězeňkyň, přístup vyšetřujících a nestandardní vyšetřovací metody. Samotným příběhem i autenticitou si okamžitě získala mnoho čtenářů a byla jen otázka času, než se látky chopí filmový štáb. Stalo se tak za dva roky.
Psychický i fyzický teror
Režie čtyřdílné minisérie se ujal ostřílený Hynek Bočan (85). „Myslím, že v dnešní době už by se k takovému materiálu muž nedostal. Bylo to skoro absurdní, protože hlavní postavy byly jen ženy,“ vzpomínal. „Chápu, že pro některé lidi může být tento seriál nepříjemný. Ale tak to s pravdou bývá,“ dodal jedním dechem.
Různá zpracování Eva Kantůrková (2015) Kantůrkové román se nedočkal jen filmového zpracování, ale i jedenáctidílné rozhlasové četby na pokračování, které se ujala Jana Štěpánková (†84). Následně vyšla Přítelkyně z domu smutku i jako audiokniha. |
Notná dávka práce však čekala i na spisovatelku. „Román se píše jinak než filmový scénář, v románu pracujete s jazykem, ve scénáři s filmovým obrazem. Přepsat román do scénáře je přechod do úplně jiného oboru umění,“ vysvětlovala Kantůrková, jíž se psaním scénáře pomáhal Václav Šašek.
Velmi náročné bylo natáčení i pro představitelky hlavních rolí – Ivanu Chýlkovou, Helenu Růžičkovou, Jiřinu Bohdalovou a v neposlední řadě i Yvettu Blanarovičovou. Natáčelo se totiž převážně ve věznici na Pankráci a místní prostředí nikoho nenechalo chladným. „Z toho zážitku jsme prakticky všechny ztratily řeč. Atmosféra tam byla opravdu tíživá,“ vzpomínala Blanarovičová.
V seriálu se objevila celá plejáda hereček jako Aňa Geislerová, Jana Boušková, Zdena Hadrbolcová, Vilma Cibulková, Ljuba Krbová, Simona Stašová, Michaela Kuklová, Veronika Žilková, Jaroslava Obermaierová, Ilona Svobodová, Pavlína Mourková nebo Veronika Jeníková a další.
Těžce natáčení doléhalo i na Chýlkovou, která si za svůj výkon vysloužila v roce 1994 Velkou zlatou cenu za ženský herecký výkon na MTF v Cannes. „Ve vězení se točilo denně více než tři měsíce a pořád v teplácích. Úplně jsem přišla o pocit, že jsem žena, že je venku hezky. Byla jsem ráda, že to skončilo,“ vzpomínala.
Nedostavily se ale jen psychické problémy, nýbrž i praktické. „Když jsme točili ve vycházkových koridorech, začali na nás vězni řvát. A mezi tím se bulharská mafie, která byla rozsazená do cel proti sobě, domlouvala, co má kdo říct u výslechu. To mi říkala Helena, která uměla bulharsky,“ prozradil režisér.
V jeden moment šlo hercům i štábu dokonce o život. „Velitel nám řekl, že musíme rychle skončit, nebo se tam něco stane. Že to cítí v kostech, že jsou vězni hrozně neklidní. Pak tam jeden Bulhar v cele zapálil všechno, co mohl. To byl vrah, který chtěl být za každou cenu souzený tady, protože věděl, že u nás není trest smrti,“ šokoval Bočan.
Všechno naštěstí dobře dopadlo a dospělo k úspěšnému konci – nejen k diváckému úspěchu, který si seriál drží dodnes, ale i ocenění kritiky – když získal Velkou stříbrnou cenu v Cannes.
Podivný suvenýr z věznice Že byla Helena Růžičková v mnoha ohledech zvláštní a stále hledala něco „mezi nebem a zemí“, bylo všeobecně známé. Během natáčení dokonce vyvolala ducha, který vyřadil z provozu na dvě hodiny veškerou techniku. To ale nebylo jediné, čím na sebe štáb upozornila. V cele se jí totiž zalíbila postel, již si nakonec zakoupila a umístila na chalupu jako lenošku. |
