Letošní předvolební kampaň na Slovensku působí velmi vyostřeně. Provázejí ji až nenávistné výroky i rvačky mezi politiky. Podle slovenského ekonoma a bývalého politika Miroslava Beblavého to ale v tamější společnosti vře mnohem méně než před posledními volbami v roce 2020. „Že se Fico stal tématem voleb, je pochopitelná chyba demokratického tábora, na kterou i sám Fico rád přistoupil,“ myslí si dlouholetý poslanec Národní rady SR. V rozhovoru s e15 Beblavý uvažuje nejen o tom, jakého politického lídra Slováci hledají a proč, jaké jsou šance stran demokratického tábora v aktuálních volbách, ale také o tom, jestli si myslí, že je reálný slovenský bankrot.
Co je podle vás hlavní téma slovenských voleb? Co lidé nejvíc řeší?
Na to, jak jsou nadcházející volby důležité, jimi voliči tolik nežijí. Z mého pohledu je teplota společnosti nižší než před třemi lety, kdy byly volby naposledy. Tehdy bylo velkým tématem, zda se zbavíme Smeru. Nyní to vypadá spíš jako standardní volby. Největším tématem, které lidé řeší, je návrat Roberta Fica k moci a co to případně způsobí hlavně z geopolitického a demokratického hlediska a z hlediska vymáhání práva.
Proč si myslíte, že Slováky letošní volby zajímají méně než ty předchozí?
Tehdy byl po 12 letech vlády Smeru ve společnosti naakumulovaný velký odpor. Už v roce 2016 se Slováci chtěli zbavit Smeru, ale souhrou faktorů to ještě nevyšlo. Nicméně v dalším vývoji, který ještě akceleroval vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové, se kyvadlo ve společnosti vychýlilo velmi výrazně a proti Smeru byl ve společnosti masivní odpor. Podle mě dvě třetiny lidí chtěly změnu. Dnes není společnost tak vyburcovaná. Někteří lidé jsou naštvaní kvůli událostem posledních let, naštvala je pandemie, způsob vlády Igora Matoviče nebo inflace. Ve společnosti tedy je hněv a agresivita, ale nevládne v ní potřeba celospolečenské mobilizace k řešení budoucnosti Slovenska. Část lidí je naštvaných, velká část lidí je zklamaných a málokdo je optimistický. Spíše cítím revanš, apatii a zklamání ve společnosti.
Prezidentský versus stranický lídr
Říkáte, že tématem voleb je opět Fico. Jak se mu to povedlo? Ještě přede dvěma lety měl Smer v průzkumech devět procent a Fico vypadal na odpis.
Na Slovensku je zajímavé, že lidé za prezidenty volí spíše umírněné kandidáty s čistšíma rukama, proto vyhrávají spíše lidé jako Kiska, Čaputová nebo Gašparovič. To jsou ale naopak lidé, kteří jsou poměrně neúspěšní v rámci politických stran. Gašparovič se nedostal do parlamentu se svou politickou stranou, Kiska jako lídr politické strany fatálně selhal a u Zuzany Čaputové nemůžeme říct, že by byla neúspěšná, nicméně dokud byla místopředsedkyní Progresivního Slovenska, skoro nikdo ji neznal. Vypadá to, že na Slovensku je úloha prezidenta a stranického lídra v očích lidí úplně jiná. Prezident má reprezentovat, kdežto v případě předsedy strany je ve společnosti velká objednávka, aby to byli konfliktní a bojovní lidé, kteří musejí zničit své soupeře a musejí vyzařovat nějakou sílu, a to někdy i nevkusným způsobem.
Třeba u 40 procent Slováků, pro které jsou atraktivní myšlenky sociálně-nacionálního charakteru, byl populární Peter Pellegrini, ale ukázalo se, že v souboji s Ficem mu chybí právě to, co jsem vyjmenoval. Z hlediska vlastností je to spíše prezidentský typ. To se ukazuje i na preferencích jiných stran, jako je Republika nebo Slovenská národní strana (SNS). Není to o démonické osobě Roberta Fica, stejně se dokázal vrátit Andrej Danko ze SNS, kterému se všichni oprávněně smáli. To byl člověk, který často ani nebyl schopen dát dohromady normální větu, a dnes je znovu vysoko v průzkumech.
Návrat Andreje Danka byl možná ještě překvapivější než návrat Roberta Fica.
Problém politiky je, že nakonec všichni včetně analytiků, novinářů a politiků oceňují moc. My tady můžeme nadávat na Fica nebo Danka, ale lidé nakonec respektují hlavně moc. A to tihle politici vědí a vědí to i voliči. Návrat postav jako Fico nebo Danko podle mě umožnil také respekt lidí k moci a těm, kteří udělají cokoli, aby se k ní dostali. Na rozdíl od těch, kteří to myslí dobře a mají zábrany.
Pokud dáme stranou témata, která ovládají kampaň, co by podle vás mělo být skutečné hlavní téma voleb?
Politici a intelektuálové čelili před volbami dilematu, jestli kampaň postavit na jednoduché a srozumitelné tezi, že volba Fica znamená hrozbu pro demokracii a západní směřování, nebo na něčem jiném. Očividně došlo ke konsenzu, že se bude dávat důraz na návrat Fica. Tohle téma má tu výhodu, že je jednoduché a emociální, má ale tu nevýhodu, že po špatné zkušenosti s vládami Igora Matoviče a Eduarda Hegera už lidi nezmobilizuje. A zároveň je problematické, že tento přístup zbavuje volby věcného obsahu. Výsledkem je, že volby nejsou o socioekonomických tématech a nejsou o budoucnosti Slovenska a o tom, co z něho chceme udělat. Občas se symbolicky zjeví stav zdravotnictví, ale stále to zůstává tři koňské délky za Ficem a ohrožením demokracie. Problémy jako stav školství nebo stav ekonomiky jsou pozadu. Strany k nim sice povinně něco říkají, ale nejsou to vůbec velká témata, o rovné dani, zrušení poloviny vysokých škol nebo o zpoplatnění zdravotnictví se vůbec nedebatuje. Tato témata nerezonují.
Zdá se mi to nešťastné, protože se zároveň ukazuje, že to lidi příliš nemobilizuje, kromě těch, kteří už zmobilizovaní jsou a Fica se bojí. Ale velké části lidí, kteří nevěří žádnému politikovi, témata jako demokracie, Fico nebo Rusko sedí do příběhu o tom, že se politici zaobírají jen sami sebou. Čím víc se debatuje o konci demokracie, o pomoci Ukrajině a o naší pozici ve světovém společenství, tím víc si tito voliči potvrzují své domněnky, že kampaň není o nich, není o tom, kolik lidé platí za chleba nebo jestli se jejich babička dostane do nemocnice, ale že je to zase o politicích.
Čí je to chyba?
Myslím, že to, že se Fico stal tématem voleb, je pochopitelná chyba demokratického tábora, na kterou i sám Fico rád přistoupil. Kdysi byly jeho kampaně také postavené na lidových tématech, protože si byl jistý, že jeho levicový přístup je víc populární než ten pravicově reformní. Ale po 12 letech jeho vlády lidé zjistili, že své sliby nesplnil, že splnil jen populistické drobnosti. V podobných tématech tedy Fico ztratil důvěryhodnost, proto svoji komunikaci změnil na národně-kulturní, konfrontační, protože v této oblasti je dominantní.
Kdyby demokratický tábor vedl kampaň o důležitých tématech, mohl by důvěryhodněji popsat Ficovo selhání než v rámci kulturních válek, kdy Fico říká hrozné věci, u kterých mají intelektuálové pocit, že mu musejí ublížit. Jenže to se nikdy nestane, protože velké části lidí se líbí, že Fico má odvahu říkat ty hrozné věci, které ani oni sami neříkají nahlas. Jsou rádi, že to konečně říká někdo silný jako Robo, který byl třikrát premiérem. Proto si myslím, že ve snaze mít jednoduché a srozumitelné téma si demokraté naběhli, jelikož Ficovi to velmi vyhovuje.
Slovenská pravice? Přijde nová generace
Progresivnímu Slovensku (PS) by se mohlo letos podařit to, o co jste se v koalici snažilo v roce 2020, tedy dosáhnout solidního výsledku. Co dělají jinak než před třemi lety?
Dělají více věcí jinak a lépe, tehdy to byla jejich první velká kampaň. Jsou zkušenější, mají lídra, který má více zkušeností, než měl tehdy Michal Truban. Myslím si, že jsou lepší, protože se prostě naučili dělat lepší politiku a komunikaci. Paradoxem ale je, že v mnohých věcech je to velmi podobné naší tehdejší společné kampani, až jsem překvapený, myslel jsem, že to bude výrazně odlišnější. Ukazuje se, že to není o tom, jaká je kampaň, ale o tom, jaké je prostředí, do kterého vstupujete. I naše koalice měla kolem 15 procent, dokud nepřišel Andrej Kiska a nezaložil protistranu, kterou lidi totálně zmátl. Největším štěstím PS je nejen to, že nikdo nezaložil konkurenční projekt, ale že se i ostatní podobné strany poměrně zdiskreditovaly ve vládě. PS zůstalo jako taková jediná důvěryhodná alternativa pro demokratické voliče. Kdyby Andrej Kiska býval nezaložil svoji stranu a spojil se s námi, Igor Matovič by možná měl 10 procent, my společně 20 procent a historie by byla bývala jiná. Ale je evidentní, že současný lídr PS Michal Šimečka je připravenější a zkušenější, a také je znát, že kampaňový tým je jednotnější.
Andrej Kiska nyní apeluje na veřejnost, aby nevolila PS, ale radši to hodila stranám jako SaS, KDH nebo Demokrati, které balancují na hraně zvolitelnosti. Proč to podle vás dělá?
Na zkušenost z roku 2020 se dá reagovat dvěma způsoby. Buď se poučit a aspoň držet palce ostatním, aby z voleb vzešlo něco normálního. Anebo se naopak pokusit ještě jednou dokázat, že jsem měl pravdu, a být trochu haterem. Já jsem se rozhodl jít první cestou, ale mám pocit, že Andrej Kiska je spíš hater. Možná si myslí, že kdyby nyní PS uspělo, ukázalo by se, že v roce 2020 byl ten problém on sám.
Jak čtete výsledky předvolebních průzkumů, náskok Smeru a Progresivního Slovenska a proměnlivé šance menších stran vůbec se do Národní rady dostat?
Lidé mají tendenci podívat se na čísla, a když vidí velký rozdíl jako třeba nyní, mají pocit, že je už rozhodnuto. To podle mě vůbec není pravda, protože víme, že velká část voličů je velmi tekutá. Například Smer má velkou část věrných voličů, ale demokratické strany mají velice rozkolísané voliče. Souvisí to s atomizací této části spektra. Stejně jako když si máte v supermarketu vybrat ze šesti typů rohlíků, půjde vám to hůře, než kdyby byly jen dva typy. Takže si dokážu představit i to, že PS klesne pod 10 procent, kdyby se stalo něco důležitého, například nějaká velká voličská záchranářská mobilizace směrem k malým stranám. Čísla se tedy mohou hýbat ještě zásadně.
Co by se stalo s pravicí, kdyby se do parlamentu nedostala ani jedna z malých stran jako Modří, SaS, Demokraté a KDH?
Pokud voliči smetou ze stolu tuto generaci politiků, přijde nová generace. Je totiž pravděpodobné, že PS se nepodaří udržet všechny voliče, v jejich táboře je příliš mnoho středopravých voličů. Určitě by vyrazili do boje noví rytíři. Politika je v tomhle krutá, což je nejlépe vidět na SaS. Všichni včetně Richarda Sulíka samého věděli, že by měl odejít, že už je pro stranu, kterou založil, velkou přítěží. Ale jeho problém je, že to nedokázal, nenašel nástupce a dnes tuto stranu tahá dolů. V tom jsou dějiny velmi tvrdé: když to neuděláte vy, vykonají to voliči.
Zahraniční investice nejsou všechno
Navzdory politickému chaosu, ve kterém se Slovensko v posledních letech zmítá, to stále vypadá, alespoň podle médií, že do země stále proudí investice. Je to tak? A pokud ano, jak to že investorům nevadí takové politicky nestabilní prostředí?
Někteří ve velkém investují i v Maďarsku… Pokud investoři mají nějaký důvod domnívat se, že jejich investice bude v pořádku, nemají zase takový důvod bát se chaosu a v některých případech ani korupce. Velcí investoři vědí, že v Česku, na Slovensku nebo v Maďarsku vždy budou mít otevřené dveře na úřadech vlády, ať už na nich bude sedět kdokoli, a že vždy bude možné domluvit si specifické podmínky. Když Volvo řekne, že někde na Východě vybuduje velkou továrnu, může mu být úplně jedno, jaké jsou v té zemi zákony a daně, protože si zkrátka vyjedná své vlastní zákony a daně. Z tohoto pohledu jsou země v tomto regionu stále dost submisivní. Ale výhodou je, že větší investoři následně politiku ani neřeší.
Na Slovensku se na rozdíl od Maďarska měnily poměrně hodně vlády, ale nikdy neporušily slovo dané velkým investorům. Pokud tohle bude platit i nadále, pak není důvod, aby se zahraniční firmy zaobíraly politikou země, do které míří. Nicméně tímhle způsobem můžete přitáhnout pár investorů, ale skutečná prosperita země závisí na celkovém pohybu ekonomiky a společnosti. A ten se odvíjí od toho, v jakém stavu je věda, výzkum, inovace a infrastruktura. Že nejsou zrovna v dobré kondici, je vidět na HDP. Ani Volvo na Slovensku nebo BYD v Maďarsku nezpůsobí, že se země ze středu Evropy začnou rychleji přibližovat bohaté Evropě.
Poté co jste odešel z politiky, se pohybujete zejména v oblasti inovací, mezi startupy. V jakém stavu je?
Rozvíjí se. A je to opravdu ekosystém. Lidé toto slovo často používají, ale nechápou, co přesně znamená. Představují si většinou něco jako sídliště, které někdo narýsuje a řekne, kde bude obchod a kde ulice. Ale ekosystém znamená, že to prostředí nikdo nemá pod kontrolou, jelikož tam jsou zajíci, tráva, predátoři a stromy. Tím pádem když chcete vybudovat ekosystém, je to dlouhodobější a složitější, protože nejde o plánování, ale o vytvoření podmínek, za jakých může vyrůst. Země, které s tím začaly dřív, jako třeba Estonsko nebo Česko, proto mají lepší předpoklady a lepší půdu, takže je jasné, že jim systém vykvete dřív. Je pozitivní, že v posledních letech se na Slovensku tento ekosystém vůbec začal rozvíjet. Nejdřív to byla sídlištní džungle, postupně se ale kultivuje a jemně zaplňuje rostlinami. Ale aby dostihl nejúspěšnější země, na to by potřeboval mnohem silnější impulz.
Přesto máme za sebou první volební období, kdy se například premiér a někteří státníci úředníci tímto tématem seriózně zaobírali a konečně se aspoň trochu pohnulo. Na druhou stranu právě kvůli chaosu, který tu panoval, se toho udělalo mnoho méně, než se udělat mohlo. Začali jsme s pouští a dnes tu aspoň roste tráva, ale parky z toho nejsou ani náhodou. A nejvíc mě frustruje, že v případě vítězství Roberta Fica to nevypadá, že bychom se k parkům v nejbližších osmi letech dopracovali.
V poslední době se začaly ozývat hlasy, které tvrdí, že je Slovensko na pokraji státního bankrotu. Jak to vidíte vy?
Slovensko a Česko jsou historicky už od dob Aloise Rašína, prvního ministra financí někdejšího společného státu, fiskálně konzervativní země, na rozdíl od Polska a Maďarska. Platí to už sto let nehledě na to, zda tu vládne demokratický, fašistický, nebo komunistický režim. Nikdo neví, proč to tak je, ale je to tak. Po rozpadu republiky si Češi mysleli, že tuto tradici ponesou oni a že Slováci se připojí k Polsku a Maďarsku. Ale nestalo se, Slovensko vždy v klíčovém okamžiku zatáhlo za záchrannou brzdu. Optimista ve mně by řekl, že i v tomto případě se to stane ještě předtím, než dojde k nějakým řeckým scénářům (v roce 2009 upadlo Řecko do platební neschopnosti, ze které se za nutné pomoci mezinárodních finančních institucí a EU dostávalo více než deset let – pozn. red.). Strukturální deficit je ale vysoko, úroky jsou relativně vysoké a není důvod, proč by naše ekonomika měla rychle růst. Pevně přesto věřím, že bez ohledu na to, kdo bude u moci, dojde k zatažení brzy, a to bez ohledu na to, co různí politici dnes tvrdí. Bez toho bychom měli problém.
Miroslav Beblavý (46)
Někdejší slovenský politik je ekonom, vědec a vysokoškolský pedagog. V minulosti pracoval jako analytik pro Světovou banku, Evropskou komisi nebo pro OECD. Za druhé vlády Mikuláše Dzurindy v letech 2002–2006 působil jako státní tajemník na ministerstvu práce, sociálních věcí a rodiny. Poslancem se poprvé stal po volbách v roce 2010, kdy byl zvolen na kandidátce SDKÚ-DS, mandát obhájil i o dva roky později. V roce 2014 se podílel na založení strany Síť, ze které ale krátce po volbách 2016 na protest proti její spolupráci se stranou Smer vystoupil. O rok později spoluzakládal SPOLU – občanskou demokracii, po volebním neúspěchu v roce 2020, kdy kandidovala v koalici s jedním z favoritů aktuálních voleb, stranou Progresivní Slovensko, Beblavý politiku opustil a začal se plně věnovat investicím do startupů. Působí také na francouzské škole Science Po.
