Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Útoky ignoruji. Všechny tyhle „kecy“ totiž přežije to, co opravdu dělám, říká John Mucha, vnuk Alfonse Muchy

John Mucha. Foto: Jana Jabůrková, Jiří Turek
John Mucha. Foto: Jana Jabůrková, Jiří Turek

„Prodejem dědečkových děl bychom neuvěřitelně zbohatli. Mohli bychom si koupit jachty, cokoliv na světě. Ale je tu také něco jako zodpovědnost,“ říká John Mucha, vnuk malíře Alfonse Muchy, v rozhovoru o dědictví slavného malíře.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

John Mucha (* 1948) dlouhá léta pracoval jako mezinárodní bankéř. V roce 1992 spoluzaložil Muchovu nadaci, která shromažďuje a popularizuje dílo jeho dědečka.

V rozhovoru se dočtete:

  • Co si myslí o osočení, že není právoplatným dědicem Muchova díla?
  • Zeptal se někdy otce, jestli byl opravdu špion?
  • Jak jeho matka vnímala otcův bouřlivý život ve slavném bytě na Hradčanském náměstí?
  • Jaký vztah měl s otcovou milenkou Martou Kadlečíkovou?
  • A kde je uloženo dílo Alfonse Muchy, které Muchova nadace spravuje?

Váš dědeček Alfons byl slavný malíř, otec Jiří známý publicista, matka Geraldine úspěšná hudební skladatelka. Bylo pro vás příjmení Mucha břemenem? Musel jste v životě také něco dokázat, abyste rodině neudělal ostudu?

Těžko říct. Narodil jsem se v roce 1948 a o dva roky později byl můj otec zatčen a obviněn ze špionáže. Státní zástupce pro něj žádal trest smrti, naštěstí ho nedostal. Dali mu šest let.

V Československu, kde jsem žil do svých osmnácti let, měla celá naše rodina hrozný kádrový profil. Komunisté nás vysloveně nenáviděli. Neměli jsme žádnou hodnotu, dědečkovo umělecké dílo bylo bagatelizováno a ignorováno.

To všechno hrálo proti mé touze soupeřit s tím, že můj otec i dědeček byli slavní. A vlastně i moje matka, teprve nedávno jsem se vrátil z Tokia, kde se konala světová premiéra baletu Macbeth s její hudbou. Uváděl ho japonský národní balet za přítomnosti naší čestné patronky princezny Takamado.

Nakonec jsem se asi stejně stal černou ovcí rodiny, protože

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Výtvarné umění

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější