V srpnu mu bylo devětasedmdesát. Přiznává, že sotva se zbavil rakoviny tlustého střeva, snad nadobro, začal ho trápit močový měchýř a prostata. Dostal chemoterapii v tabletkách.
„Občas jsem v jiném světě, ale pak se to zas uklidní. Lidi jsou na tom i hůř. Hlavně mít stále hlavu nahoře a nežít v kleku. Víte, mrzí mě jediné: že z Čužáků už jsem zůstal sám,“ poví bývalý hokejista Košic a Kladna.
A vlastně i fotbalista.
Neskuhrá, nenadává. Zamžourá do slunce, které stále příjemně hřeje, a povzdechne si: „No není tu krásně? Odtud vidím své největší lásky - fotbalový a hokejový stadion. Míč a puk. To jsem já.“
Všichni mu radí. Na stadionu je pět tisíc trenérů, z vejšky vypadá vše jednoduše. Snad ještě uvidím Jardu na ledě. Sice už je pomalejší, ale co byste chtěli od padesátníka?
