napsal Leo K.

Lidé volí na základě informací, které mají. Pokud tedy chcete kontrolovat jejich hlasy, musíte ovládat to, co vědí. (Tucker Carlson)

Jak někoho přesvědčit? Ani tak nezáleží na tom, jestli to je pravda nebo nikoliv, ale na tom, kolikrát se dotyčné sdělení opakuje. Lidská psychika je nastavená tak, že se stokrát opakovaná lež opravdu stává pravdou. Ukázalo se, že opakování nesmyslů vede k posilování víry v jejich pravdivost.

Opakování je matkou moudrosti a současně prostředkem jak protlačit lži.

Odborníci tomu říkají efekt iluze pravdy. Pokud se s nějakou informací setkáváte opakovaně, máte sklon věřit, že je opravdivá. Efekt iluze pravdy, pokud ho zneužívá šikovný rétor, může přinutit velké množství lidí věřit nesmyslům, které jsou naprosto směšné nebo také velice nebezpečné. Tento efekt zřejmě funguje na emoční úrovni rozhodování, a ta může být zcela mimoběžná s rozumným uvažováním. Viz třeba „afričtí sirotci“ Michaely Šojdrové. Proto mohou podlehnout i inteligentní, vzdělaní lidé. Výzkum týmu Lisy Faziové z Vanderbilt University potvrdil, že významní politici mohou rychle a účinně tvarovat názory veřejnosti a že přitom bohužel příliš nezáleží na tom, zda jde o pravdivé či nepravdivé informace. Rovněž vše nasvědčuje tomu, že při ovlivňování veřejnosti politiky hrají klíčovou roli média. Šíří sdělení politiků, s nimiž jsou spojena a postarají se o opakování, nezřídka mnohonásobné, aby iluze pravdy byla perfektní, píše Stanislav Mihulka na OSLU.

V ozvěně na tento článek píše Jiří Kolumberský: „Vůbec bych se tím netrápil. Nejvíce lžou sociální inženýři, pro ně, jako pro celoživotní parazity je to otázka života a smrti. Představa, že by sloužili celé populaci jen jako odstrašující příklady, jak lze soudit zbytečně a bez užitku celé lidské populaci škodit, ta musí pro ně být strašná. V současnosti sociální inženýři mají pevně v rukou média, vzdělávání, zákonodárství i justici. Přesto mnozí lidé stále myslí nezávisle a samostatně. Není to tak snadné, vyrobit ze všech lidí poslušné, konformní a nemyslící ovce. Ale i tak se sociálním inženýrům jejich dílo daří. Pomocí strachu, peněz a společenského žebříčku jim jejich svět lži funguje.

A celou iluzi pravdy ve lži korunuje ministerstvo vnitra svou velkou, 42 milionovou, plakátovou kampaní. Až 18 milionů korun zaplatí za plakáty ve vlacích, dalších 24 milionů korun pak za plochy ve městech a obcích, ukazují smlouvy zveřejněné v registru smluv. Cílem kampaně, která poběží déle než rok, tedy i v době evropských i krajských voleb, je podle ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) poukázat na kroky vlády. Vláda, která sice  vede ČR od deseti k pěti, ale  chce si pochválit své kroky, když tu není nikdo jiný, kdo by její bludy sdílel.

Téměř před rokem mě inspiroval sloupkař DWN Ronald Barazon, který nazval svůj sloupek Die Klimapolitik als modernen Schamanismus, k napsání článku Šamanismus EU. Ilustroval jsem obrázkem tří největších šamanů,

„velekněze“ Johna Kerryho (jak ho nazývá Joe Biden), Ursuly von der Leyen a znalce francouzské literatury Franse Timmermanse, pro které je zelená politika vyúsťující do Green Dealu a konkrétních balíčků (například Fit for 55) příležitostí rozvíjet se ve směrech, kterým oni sami vůbec nerozumí. Jonas Kaplan z institutu Brain and Creativity Institute Univerzity Jižní Kalifornie a jeho spolupracovníci se pustili do zajímavého výzkumu. Jejich závěry potvrzují to, co pozorujeme v současné politice.

Když se politicky vyhranění lidé setkají se solidními důkazy proti jejich přesvědčení, tak se naopak ještě více zatvrdí.

Algoritmus chování zadrátovaný v mozku jim zatemní zrak, zacpe uši, rozum pustí na volnoběh a vytáhne emoce na maximum. Kaplan a spol. si prohlédli mozky na funkční magnetické rezonanci a mají jasno – tenhle algoritmus fungoval na plné obrátky, např. při amerických volbách. Ale nemusíte zkoumat americké volby, stačí sledovat aktivisty z různých politických neziskovek. Zatímco intelektuálové jsou plni různých pochyb, aktivisté si jsou skálopevně svou „pravdou“ jisti. Bez ohledu na své zkušenosti i na své vzdělání. Pamatujete na film Kdo seje vítr o opičím procesu? A na tradicional Neberte nám naší víru…je pro nás dobrá dost…A tak je to s aktivisty doposud. A je zcela jedno jestli se jmenují Bican, Hrábek nebo třeba Timmermans či Petr Fiala: I pro ně je Green Deal dobrý dost.

Jaroslav Bican (vystudoval obor Politické teorie a současné dějiny na FF UK.), vedoucí energetické kampaně Greenpeace ČR, podle svého přesvědčení má na to, aby prohlásil:
“Společnost ČEZ sama sebe prezentuje jako Čistou Energii Zítřka. Tváří se, že adekvátně reaguje na nutnost omezit spalování fosilních paliv kvůli klimatické krizi a otevírá se moderním technologií a výrobě elektrické energie čistým a bezemisním způsobem. Ve skutečnosti však usiluje o prodloužení těžby na velkolomu Bílina minimálně do roku 2035. Spálením vytěženého uhlí z Bíliny se přitom každý rok uvolní až 11,5 milionu tun emisí CO2, což má zásadní negativní dopad na klima. Něco takového má s Čistou Energií Zítřka jen pramálo společného, mnohem spíše se jedná o Český Energetický Zločin.” 

Dýcháme kyslík. Ale, když se Země zrodila, tak tady žádný kyslík nebyl. Určitě se k vám doneslo čím to je, že dnes je ho ve vzduchu asi 20%. Mohou za to zelené rostliny, přesněji řečeno proces, kterému se říká fotosyntéza. Víte jak se měří rychlost fotosyntézy? Nejčastěji se stanovuje z měření produkce O₂ nebo spotřeby CO₂. To nejsou žádné nové objevy a přečtete si je i třeba na Wikipedii. Co ovlivňuje fotosyntézu? Světlo, oxid uhličitý,  voda. Vzdušný oxid uhličitý je hlavním dodavatelem CO₂ pro fotosyntézu. Jeho koncentrace ve vzduchu kolísá od 0,02–0,03 %

a teď se podržte – tato koncentrace není optimální, rostliny potřebují více!

Nejnižší koncentrace, při níž začíná fotosyntéza, je 0,008–0,010 %. –Při zvyšování koncentrace se rychlost fotosyntézy zvyšuje. Místo, kde je příjem a výdej CO₂ vyrovnán, se nazývá kompenzační bod. Fotosyntéza se dále zvyšuje až do nasycení, kdy se ustálí (0,06–0,4 %).

To asi Jaroslavu Bicanovi na fakultě zatajili a učivo ze ZŠ už asi dávno zapomněl.

Patrick Moore, který pomáhal zakládat Greenpeace a řadu let stál v čele kanadské sekce řekl: „Když jsme začínali a protestovali na chatrné loďce proti atmosférickému výbuch vodíkové bomby u Aljašky, tak nás bylo coby na prstech člověk spočítal a bez mediální reakce. To se změnilo v roce 1975, když jsme se vypravili na širé moře severního Pacifiku proti loďstvu sovětské továrny na zpracování velryb, která zabíjela poslední vorvaně obrovské u Kalifornie. Postavili jsme se proti harpunám v malých gumových člunech a okamžitě jsme se dostali do večerních zpráv Waltera Cronkita. Tím jsme se rozrostli z malé skupiny v kostelním suterénu na organizaci s příjmem 100 milionů USD a kancelářemi v 21 zemích světa. Ne proto, že jsme se postavili proti velrybářům, ale protože byli sovětští. S proměnou Greenpeace z mír podporující organizace na tu, podle vlastních představ, zelenou, dr. Patrick Moore (který jediný měl environmentální formální vzdělání) z Greenpeace vystoupil.

Když sledujete to, co ze zelené myšlenky Greenpeace od té doby vzešlo – a sledujete to panoptikum tragikomických figurek doma, v zahraničí, či na centrále v Bruselu – nedivíte se. A dodatečně to Patricku Mooremu schvalujete.

Návrhy „Fit for 55“ neberou na zřetel podmínky a dispozice jednotlivých členských států ani poměr průmyslu k HDP. Evropská komise nepředkládá žádné hodnocení dopadu těchto návrhů ani žádná oponující stanoviska. Nevíme, zda tyto cíle nejsou příliš ambiciózní. Nemáme představu, kolik bude stát taková transformace, ani zda si ji můžeme dovolit. To není dohoda, nýbrž ideologie. Bez odpovědí na tyto otázky se Zelená dohoda stane evropskou zelenou sebevraždou.[…] Zelená dohoda prostě chce příliš mnoho, příliš brzy a za jakoukoli cenu. S ohledem na současnou situaci na trhu, na rostoucí ceny energií a komodit, na narušení dodavatelských řetězců a nedostatek zboží se domnívám, že je nezbytné stanovit realistickou strategii pro uplatňování Zelené dohody – musíme spočítat její náklady, posoudit její dopad, stanovit individuální cíle a poskytnout členským státům EU maximální flexibilitu.

Tato konference se skutečně koná v pravý čas. Nedávný vývoj pro nás představuje naléhavý signál k tomu, že musíme začít přistupovat k zelené politice bez ideologie, kriticky a racionálně a musíme prosazovat změny postupně a hospodářsky, politicky a sociálně udržitelným způsobem řekl, mimo jiné, Andrej Babiš na mezinárodním klimatickém summit COP 26 ve skotském Glasgow.

Úžas, co si to dovolil, projevila v první řadě nevládní organizace Greenpeace (od které vlastně zelená politika pochází). Pod názvem Premiér Babiš dělá na klimatickém summitu ostudu, uveřejnila tiskovou zprávu, kde po úvodu:

Místo toho, aby jako ostatní evropští státníci představoval a obhajoval cíl na snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030, ke kterému se Evropská unie jako celek zavázala, Babiš evropskou klimatickou politiku zpochybňoval a kritizoval. Se svým názorem zůstal mezi evropskými státníky osamocen, podobný názor zastával jen polský premiér Mateusz Morawiecki.

Lukáš Hrábek, tiskový mluvčí Greenpeace, pak napsal: 
„Premiér Andrej Babiš si spletl konferenci. Není to sraz přátel fosilního průmyslu, na tomhle setkání světových lídrů se naopak řeší, jak se budou snižovat emise skleníkových plynů, aby se zabránilo katastrofickým scénářům klimatické krize. Se svým přístupem je Babiš mezi světovými státníky za exota, který dělá Česku mezinárodní ostudu. Babišova otázka, zda si Evropa může snížení emisí dovolit, je absurdní. Protože studie za studií ukazuje, že předcházet dopadům změny klimatu bude mnohonásobně levnější než se pak postupující klimatické krizi snažit přizpůsobit. Pokud by si ani Evropa jako nejbohatší světový region, nemohla cestu k uhlíkové neutralitě dovolit, tak jsme – lidově řečeno – v háji.“

Vzápětí se u nás měnila vláda a nový premiér Petr Fiala zaujal při evropském předsednictví pevný postoj:

„Grean Deal je realita. Nemá už smysl spekulovat nad tím, jak by to mohlo být jinak. Teď musíme využít příležitost, jak investicemi do udržitelného rozvoje, obnovitelných zdrojů a cirkulárního hospodářství modernizovat českou ekonomiku a zvýšit kvalitu života.“

Tvrdit, že omezením civilizačních nároků můžeme přírodě zabránit, aby se neoteplovala je nehoráznost hodná tak nanejvýš náboženských proroků. Ono se i těžko rozeznává co je náboženství a co jeho zelená sekta. Žasnu kolik jich v XXI. století je. Tvrdí nám například, že Amazonský prales, který ubývá nelegálním dřevařením, jsou nenahraditelné plíce zeměkoule.

Ano, bezuzdné kácení v Amazonii je skutečně zločinem.

Ale biologové už desítky let upozorňují, že Amazonský prales není žádným reliktem dávných dob, „kdy byla příroda ještě zdravá.“ Upozornila na to vrstva pralesní úrodné půdy, která je překvapivě tenká. A v posledních letech díky moderním přístrojům (Lidar) s překvapením zjišťujeme, že Amazonský prales je poměrně mladá oblast, že na území Amazonie objevujeme stopy středověkého civilizačního působení člověka a skutečnými plícemi země jsou moře a oceány. To ovšem neznamená, že neregulovaná těžba dřeva v Amazonii je v pořádku.

Je to jenom svědectví o tom, jak málo (na rozdíl od zelených) toho víme o naší Zemi.

Reakce na změnu klimatu je s největší pravděpodobností sofistikovaný pokus jak zabrzdit rozvojové země, jak zabránit Africe v rozvoji. Green Deal je (zatím) poslední rozmach neokolonialismu. Před dvaceti lety začaly v jižním Súdánu selhávat deště. Podle statistik OSN se průměrný úhrn srážek od počátku 80. let minulého století snížil přibližně o 40 %. Vědci to zpočátku považovali za nešťastnou hříčku přírody. Následné vyšetřování však ukázalo, že se to shoduje s nárůstem teplot Indického oceánu, který narušuje sezónní monzuny. To naznačuje, že vysychání subsaharské Afriky je do jisté míry důsledkem globálního oteplování.
Není náhodou, že násilí v Dárfúru vypuklo právě v době sucha. Do té doby žili arabští kočovní pastevci s usedlými zemědělci v míru. Článek Stephana Farise v Atlantic Monthly popisuje, jak černí farmáři vítali pastevce, kteří křižovali zemi, pásli velbloudy a dělili se o studny. Jakmile však přestalo pršet, farmáři své pozemky oplotili ze strachu, že je procházející stáda zničí. Poprvé, co si pamatujeme, už nebyl dostatek jídla a vody pro všechny. Vypukly boje a přerostly v plnohodnotnou tragédii, které jsme svědky dnes.

Mírové síly OSN mohou zmírnit násilí a udržet přísun humanitární pomoci, čímž zachrání mnoho životů. Ale jakýkoli mír v Dárfúru musí být založen na řešeních, která se zabývají základními příčinami konfliktu. Můžeme doufat v návrat více než 2 milionů uprchlíků. Můžeme ochránit vesnice a pomoci obnovit domovy. Ale co dělat se zásadním dilematem – se skutečností, že už není dost dobré půdy? Skutečné řešení problémů Dárfúru však nakonec vyžaduje trvalý hospodářský rozvoj. Jakou přesně podobu by mohl mít, není jasné.

Pomoci mohou nové technologie, například geneticky modifikované obiloviny, kterým se daří ve vyprahlé půdě, nebo nové techniky zavlažování a skladování vody. Musí být peníze na nové silnice a komunikační infrastrukturu, nemluvě o zdravotnictví, školství, hygieně a programech sociální obnovy.

Místo toho se do země dodávají zbraně a chabé úsilí místních podnikatelů dusí bohatý Západ dovozem potravinových přebytků, které jsou pro místní smrtelnou konkurencí. Neúcta k čínskému přísloví: Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na jeden den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život, je jenom skrytým pokračováním kolonialismu – což ovšem Západ pobouřeně odmítá.
Násilí v Somálsku vyrůstá z podobně nestabilní kombinace nedostatku potravin a vody. Stejně tak problémy na Pobřeží slonoviny a v Burkině Faso. Zbývá tedy smutné konstatování, že klimatická krize neexistuje, je to naše krize, krize vědění, vzdělávání a v případě zaměstnanců medií – je to morální krize. A jak s naší krizí vědění naložíme? Problém je, že tato krize nemá tržní příčiny – je vyvolaná politickými rozhodnutími totálně neschopných a morálkou zcela nedotčených „elitářů“ v našich vládách.

A čím se nakonec vláda za předsednictví pochlubila?

České předsednictví dosáhlo celé řady významných úspěchů. Mezi těmi nejvýraznějšími je možné jmenovat například schválení tří sankčních balíčku vůči Rusku a Bělorusku, pozastavení dohody o vízové facilitaci s Ruskem, schválení finanční podpory Ukrajině ve výši 18 miliard eur, schválení všech klimatických částí balíčku Fit for 55, a zejména pak dosažení široké shody mezi členskými státy na zastropování cen plynu.[…] Ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek se dále věnoval konkrétním úspěchům a dohodám, kterých bylo dosaženo v rámci pěti stanovených priorit českého předsednictví, kterými byli energetická bezpečnost, zvládnutí uprchlické krize a obnova poválečné Ukrajiny, posílení evropských obranných kapacit a bezpečnost kybernetického prostoru, strategická odolnost evropské ekonomiky a odolnost demokratických institucí.

„Green Deal rezonuje stále silněji a jeho obsah se zařadí ke klíčovým tématům,“ uvedl Fiala s tím, že v příštím roce bude zřejmě v řadě zemí důležitým tématem evropských voleb. Naplňování dohody je podle premiéra realitou a je třeba se snažit zajistit její ambice tak, aby se dosáhlo maximálních příležitostí. Uvedl Petr Fiala na úvod konference o Zelené dohodě, udržitelnosti, energetice a dobrých příkladech v Česku, které se účastnila také předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.

V neděli 24.9. se aktivisté „Poslední generace“ pokusili zablokovat běžce na 49. ročníku berlínského maratonu. Akce v Berlíně se v několika ohledech lišila od běžného průběhu: Osm aktivistů vtrhlo na ulici 17. června s kbelíky oranžové barvy a plakáty. Výtržníci vylili křiklavou barvu na asfalt, ale dříve než se stačili přilepit bylo po akci a aktivisté byli odneseni z trati. O něco později se na X (dříve Twitteru), ozvala „Poslední generace:“ „Je nám stejně líto blokovat každodenní život řemeslníka jako narušit dlouho očekávanou soutěž běžců.
Děláme to proto, že jsme v zoufalé situaci. V existenčním ohrožení!“

A opět se můžeme ptát: Kdo to těm „mlaďasům“ nakukal? Strategie a taktika pochází z Greenpeace, ale vědomostní základ musíme hledat jinde. V debatě o globálním oteplování se nejčastěji opakuje tvrzení, že 97 % vědců souhlasí s tím, že změna klimatu je způsobena člověkem a je nebezpečná, píší autoři. Toto tvrzení je nejen nepravdivé, ale jeho přítomnost v debatě je urážkou vědy. Těch 97% nikdo nespočítal. To je jen marketingové číslo, že existuje jenom zanedbatelné množství těch, co s uvedenou tezí nesouhlasí. První ji použil John Kerry (dokonce 98%), ale toto tvrzení je chybné i z jiných důvodů. Je totiž lhostejné, co si o klimatické změně myslí lingvisté, materiáloví vědci, psychiatři, chemici…nás by mělo zajímat, co si o tom myslí klimatologové. Povedlo se při OSN ustanovit Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), jehož závěry argumentují Zelení, když říkají, že vědci potvrzují…

Jenže IPCC je politický a nikoliv vědecký orgán. Jeho úkolem je totiž formulovat důkazy o tom, že změna klimatu je způsobena jednak přirozenými planetárními příčinami a za druhé lidskou činností, která mění složení globálního klimatu atmosféry. A že tato druhá příčina převládá.
To je ovšem pavědecký způsob, stanovit hypotézu a hledat způsoby jak jí potvrdit. Věda totiž vždy hledá chyby v hypotéze, aby mohla sestavit novou důvěryhodnější. A to nemluvím o tom, že ač hodnotící zprávy mají mít vědeckou povahu, jejich účelem je poskytovat informace pro mezinárodní politická jednání o otázkách klimatu. Proto vlády – jakožto klíčové zúčastněné strany těchto jednání – hrají při vypracovávání zprávy zásadní roli. Zástupci vlád navrhují autory a přispěvatele, podílejí se na recenzním řízení a pomáhají dosáhnout konsensu ohledně hlavních zjištění zprávy. Znamená to však také, že vlády nemohou snadno kritizovat nebo odmítat zprávu, kterou samy pomáhaly utvářet a schvalovat během politických jednání. Jak jednou řekl sir John Houghton, spolupředseda pracovní skupiny: „Jakýkoli krok k omezení politické účasti v IPCC by panel oslabil a zbavil by ho jeho politického vlivu…“

Tak to mě štípněte – to má být vědecká práce, když o ní rozhodují politici a vlády?

Proto byl nesouhlasícími vědci ustanoven Nevládní mezinárodní panel pro změnu klimatu (NIPCC), který se prezentuje jako panel nevládních vědců, kteří se sešli, aby předložili komplexní, autoritativní a realistické hodnocení vědy a ekonomiky globálního oteplování. Protože NIPCC není vládní agenturou a protože její členové jsou náchylní zpochybňovat, že změna klimatu je způsobena lidskými emisemi skleníkových plynů, NIPCC tvrdí, že nabízí nezávislý „druhý názor“ na důkazy, které IPCC přezkoumal – nebo nepřezkoumal.

A opět jsme na rozcestí. Rozum nebo víra?

Máme věřit tomu, že podaří-li se nám snížit emise skleníkových plynů – tedy hlavně oxidu uhličitého a metanu (ač nejúčinnější skleníkový plyn je vodní pára) – přestane se planeta oteplovat (podstata Green Dealu).

Nebo

tváří v tvář změnám klimatu je nejrozumnější politikou připravit se na extrémní klimatické jevy a změny a přizpůsobit se jim bez ohledu na jejich původ. Plánování adaptace na budoucí nebezpečné jevy a změny přizpůsobit tak, aby poskytovalo reakce na známou míru, rozsah a rizika přirozených změn. Po zavedení těchto plánů budou tytéž plány poskytovat adekvátní reakci na jakoukoli změnu způsobenou člověkem, která se může, ale nemusí objevit – závěr NIPCC.

Návodem může být poznání, že ti co se neuměli přizpůsobit měnícím se podmínkám Země, vyhynuli.

Babiš mezi tím kličkoval, ale závěrem svého projevu na klimatickém summitu

„Má-li EU přežít v globální konkurenci s ostatními velmocemi, musí zůstat silná a nezávislá. Evropa by měla jít svou vlastní cestou, ne být následovníkem USA nebo Číny. Jsem rád, že si stále více lidí uvědomuje, co opakuji už řadu let. Závěrem chci říct, že je zásadní si uvědomit, že Evropa se ocitla na křižovatce. Její budoucnost a existence jsou v ohrožení. Mohu však veřejně slíbit, že udělám vše pro to, abychom se zbavili těchto aktivistů, přivedl EU zpět k rozumu a zajistil, aby evropský projekt pokračoval i do budoucna.“

šlápnul na kuří oko fanatikům, kteří se lepí k asfaltu nebo chodí v pátek za školu. Ale přesto se Petr Fiala nechce chytit za svůj nos.