Časopisu Full Moon teď vyšlo 150. číslo. Jaký je to pocit?

Je to neuvěřitelné, protože jsem nečekal, že se dostaneme tak daleko. Je za tím strašně moc práce, to ano, ale že bych pociťoval něco zvláštního, to asi ne. Jede to normálně v rutině měsíčních vydávání, ani to nijak zvlášť nevykukuje.

Přesto je to taková pěkná, kulatá věc. Když jste magazín zakládali, tak vás nenapadlo, že byste to dotáhli takhle daleko?

To asi není pravda. Když jsme to zakládali, tak jsme si mysleli, že budeme strašně velcí, úspěšní a všechno bude fungovat, což se podařilo naplnit jen do jisté míry.

V tiráži Full Moonu jsi napsaný jako roadie - to je někdo, koho má kapela na těžkou práci. Co je vlastně tvým úkolem?

Tuto funkci mi vymyslela Apačka (hudební publicistka Jana Grygarová, zakladatelka časopisu - pozn. aut.), aniž by se mě na to ptala. Tím pádem ani můj úkol nijak nedefinovala. Mým úkolem je v podstatě na celou tu věc nějak shlížet a moc se do toho nemíchat.

Vydáváte papírový časopis, což je dneska trochu vymírající druh, magazín o hudbě obzvlášť. V čem myslíš, že je síla papíru v digitální době?

Já myslím, že je to už do značné míry nostalgie a že to má nějakou souvislost také s tím, jaký jsem ročník, kolik mi je let. Já tomu papíru pořád tak nějak věřím. Pravda je ale ta, že si to uvědomuju. Cítím, že papír má na kahánku a dřív nebo později se na internet budeme muset definitivně přesunout.

V čem myslíš, že je Full Moon silný? Přece jen pořád roste, nabalují se něj další aktivity jako Moody Moon Noize, je tu vlastní stage na Colours of Ostrava…

Ano, pořád roste. Já si myslím, že za těch třináct let, se podařilo vybudovat nějakou komunitu, ať už těch, co do časopisu píšou, nebo těch, co ho čtou. Ono se to prolíná, někdo přibývá, někdo odpadá, ale ta komunita roste. A ta síla je v tom, že vytrváváme. To je jedna z nejdůležitějších věcí, ta zarputilá touha po tom neustálém pokračování. A druhá věc je, že jsme si nikdy moc nepotrpěli na kompromisy. Časopis má svůj ksicht a ten podle mě moc neopouští. Byť když se podíváme na první číslo a srovnáme ho s tím posledním číslem, tak rozdíl bude markantní.

Vraťme se do minulosti. Kdy a jak se zrodil nápad založit si vlastní časopis? Jak se to semlelo právě ve vaší partě?

Ten příběh už je trochu fousatý, každopádně to začalo tím, že jsme se seznámili s Apačkou, mně se líbilo, jak píše. Potkávali jsme se na koncertech, tak jsme si libovali a kecali o muzice a dlouho jsme přemýšleli, co bychom mohli společně vymyslet. Ona dělala koncerty, takže inklinovala k promotérství, toho jsem se trošku účastnil s ní. A v nějakém momentu jsme si říkali: "Hele, pojďme si pořídit rádio." A šli jsme za pány, kteří provozovali Rádio Student, a zeptali jsme se jich, jestli by nebylo na prodej. Což tenkrát bylo. Ale jejich očekávání byla finančně dost nerealistická. Nakonec se domluvili s majitelem Rádia Krokodýl a prodali to jemu. Když už jsme spolu s Janou byli takto rozjetí, tak jsme si řekli, že bychom mohli koupit Rock & Pop. Šli jsme za tehdejším vydavatelem a zeptali jsme se ho, jestli by Rock & Pop nebyl na prodej. Nebyl. Tak nás to inspirovalo: "Tak víš co? tak si to uděláme sami a po svém." To je celé.

Jak s odstupem třinácti let hodnotíš tyto snahy? Šel bys do toho znovu?

Ta otázka je dost těžká. Samozřejmě ti odpovím, že ano, šel. Všechno, co následovalo, to mi přináší spoustu radosti a dává mně to smysl. Na druhou stranu, jestli se mě ptáš, zda bych měl energii to znovu rozjíždět od začátku, tak to už bych se na to spíš vykašlal.

Byly chvíle, kdy jste měli pocit, že to nemá smysl a zabalíte to?

Já myslím, že tyto momenty nastávají periodicky. Jako v každém organismu jsou nějaké krize. Takže jistě jsme na toto téma někdy meditovali a vedli řeči. Myslím si ale, že to nikdy nebylo myšleno vážně. Je to taková ta věc, kterou rozjedeš, a pak si neumíš úplně představit, že bys to jen tak zabalil. Takže úplně vážně ne.

Oslavy budou 11. října v pražském klubu MeetFactory. Na co bys pozval čtenáře musicserveru?

Především bych je pozval na koncert tří umělců, kteří na naší oslavě vystoupí. Je to Amelie Siba, Fvck_Kvlt a Kalle. Ve všech třech případech jsou to hudební osobnosti, které jsou ve velkém průniku s naším časopisem. My o nich píšeme, nám se jejich hudba strašně líbí, věříme jim a myslíme si, že patří mezi úplnou špičku české alternativní hudby. Také bych čtenáře rád pozval na setkání s redakcí a našimi spolupracovníky. Mohou si s námi dát pivo nebo nás poslat k šípku nebo nám říct něco hezkého. Jakákoliv interakce nás potěší.

Není žádným tajemstvím, že ty jsi do této branže přišel ze značně odlišného byznysu. Byl to u tebe razantní přechod, nebo to byl postupný vývoj opouštět to původní a více se zanořit do hudebního prostoru?

Nebyl to razantní přechod. Já jsem se vždycky hudbě nějakým způsobem věnoval. Řekl bych, že se jenom zvyšovala intenzita. To, že jsem v té druhé branži nějak vyhořel a přestalo mě to bavit, je věc druhá. V nějakém okamžiku jsem se rozhodl, že se budu věnovat jen hudbě. Určitě to nespadlo z nebe.

Bylo něco, co jsi z toho předchozího byznysu byl schopen přenést jako pozitivní zkušenost do této branže? Čím jsi to mohl obohatit a projevilo se to pozitivně na výsledku?

Nemyslím, že bych nutně musel mít zkušenosti z financí. Ale na druhou stranu, když člověk podniká, tak je asi jedno, v jaké branži. Klíčová je odvaha, nějaký focus, jistá neústupnost a chuť zkoušet nové věci. To, že mám nějaké zkušenosti, znalosti a schopnosti, je jen výhodou. V různých branžích se naučíš různým dovednostem. Je jedno, z jakého oboru lidské činnosti přicházíš. Pokud děláš něco, co miluješ, co ti dělá radost a co tě baví, tak do toho přineseš svoje životní zkušenosti, které máš nějakým způsobem odžité, ať už kdekoliv.

Stojíš i za labelem Kabinet Records. Jak vzniklo tohle?

Kabinet Records je jednoznačně spojený s klubem Kabinet Múz v Brně, což je místo, kam jsem chodil dlouhodobě jako návštěvník. S Janou jsme tam pořádali koncerty, které kurátoroval Full Moon. K tomu klubu jsem měl vždycky blízko a v nějakém momentě jsem se domluvil, že spojím síly s jeho provozovateli. Dneska se tedy považuji za jednoho z provozovatelů klubu. A když jsme přemýšleli, jak obohatit to, co děláme, napadlo nás, že by kapely, které u nás hrají, které máme rádi a o kterých píšeme, měly mít kde vydávat. Tak proč bychom jim to nevydávali my, když zároveň v Kabinetu Múz prodáváme desky a máme tady obchod Kabinet Records? Napadlo nás, že by bylo fajn návštěvníkům klubu zároveň nabídnout desky skupin, které u nás hrají, a nějak tu komunitu rozšiřovat. Přišlo nám to jako logické pokračování toho, co děláme.

Jaké jsou další vize vydavatelství?

Za těch pár let, co ho provozujeme, se vydavatelství zbavilo určitých naivních představ. Trošku jsme se poučili, děláme to líp než na začátku, což je logické. Naše další vize je víceméně pokračovat v tom, jak to děláme. Nemáme ambice vydávat nějaké obrovské jméno. Nás baví spíš poznávat, objevovat, ukazovat a prostě se chlubit tím, že v Brně je nějaká unikátní hudební subkultura, kterou chceme tímto způsobem dál rozvíjet a dál propagovat. Zajímá nás ta lokálnost, ale zároveň se zaměřujeme i na kapely, které nejsou brněnské nebo z našeho kraje, ale které v Kabinetu hrají. Muzikanti na scéně se všichni znají navzájem, hodně se to prolíná. Vydáváme umělce ze Slovenska, z Prahy, odkudkoliv. Co se nám líbí, to rádi vydáme.

Další tvůj výrazný projekt je BACH, tedy Brněnská Asociace Clubové Hudby. To vzniklo jak? Jak to pokračuje a funguje? A jsi s tím spokojený?

Předně musím říct, že to nebyla moje iniciativa. Byl to nápad Vítka Kalvody z klubu Ponava z Brně. Stál jsem ale u zrodu. Tenkrát jsme si řekli, že bychom spolu měli začít komunikovat, protože jsme měli v Brně běžné starosti s provozováním klubů a navíc do toho vstoupil covid. Takže jsme se dohodli se všemi kluby, které ve městě jsou. Všichni jsme se sdružili v této asociaci a pod hlavičkou BACHu se snažíme kooperovat a komunikovat s městem a příslušnými orgány, se kterými máme co do činění. Cílem je, aby klubová scéna v Brně vzkvétala. Myslím, že se nám podařila spousta skvělých věcí, počínaje tím, že jsme schopni se v Brně navzájem bavit a domluvit, což je unikátní. Jsme schopni sdílet informace, lidi, techniku, navzájem si neděláme naschvály. Navíc se snažíme propagovat brněnskou klubovou scénu tím, že pořádáme druhý ročník festivalu Batch. Ten se uskuteční 6. a 7. října. Je navíc spojený s mezinárodní konferencí ReConnect ve spolupráci se SoundCzechem, Českou exportní agenturou a Mezinárodním manažerským fórem. Tím, že jsou do toho zapojeny téměř všechny brněnské kluby, vytváříme unikátní projekt i v mezinárodním srovnání.

Nebylo v BACHu nutné na začátku překonávat rivalitu mezi kluby? Nebyly nějaké třenice?

Třináct klubů znamená minimálně třináct majitelů a třináct eg, takže třenice máme mezi sebou pořád, ale v rámci zdravého konkurenčního prostředí. Asi bych to vůbec nepovažoval za něco nestandardního.

Těch aktivit, které jsou s tebou spojené, je spousta. Kde bereš energii to zvládat?

Pravda je, že se nevěnuju všem svým aktivitám do hloubky. Máme tým lidí nebo několik týmů lidí, kteří se tím vším zabývají daleko podrobněji. Já se snažím od každodenního provozu trochu izolovat, přestože se mi to ne úplně daří. Ale co se týče výdeje energie, tak chodím normálně do kanclu do práce a dělám něco, co mě baví.

Ať se taky dostaneme k hudbě - co ti v poslední době nejvíc rotuje v přehrávači gramofonu nebo na streamech?

To je velmi obtížná otázka, protože já trpím takovým postižením, že poslouchám pořád nové věci. Takže si stále vyhledávám, co nového kde vychází. Pořád si to pouštím, a tím pádem se už moc nestíhám vracet zpátky. Dřív jsem měl dvacet elpíček, která jsem znal nazpaměť, dneska už to pravda není. Ale třeba vinyly si po letech zase kupuju. Mám jich doma spoustu, snažím se je systematicky poslouchat, a tak se k těm starým věcem přece jen vracím. Co mi teď zrovna stojí vedle gramofonu? Třeba nový Fvck_Kvlt, který mi připadá vynikající. To je jasná česká deska roku, alespoň tedy subjektivně. Hodně teď taky poslouchám gothic rock, zrovna o tom čtu knihu, takže si k tomu pouštím staré kapely. Nevyhýbám se vůbec ničemu, poslouchám jazz i country. Četl jsem si o Elvisovi, pustil jsem si asi deset jeho alb a zjistil jsem, že pořád můžu objevovat spoustu hudby, kterou jsem přehlížel a která je dobrá. Tak se v tom šťourám pořád.

Co bys Full Moonu popřál do dalších čísel, let, desítek let?

To je jednoduché: čtenáře.

A budou?

Určitě budou, protože je pořád pár lidí, kteří si o hudbě chtějí číst. Všichni bychom si přáli, aby jich bylo víc. Ono těch čtenářů dlouhodobě ubývá na všech frontách, nejen u tištěných časopisů. Obecně dlouhé čtení dostává na frak ze strany podcastů a různých krátkých zpráv, sociálních sítí, ale určitě tady pořád budou lidi, kteří se budou zajímat o nějaký chytřejší, delší a trošku hloubavější text. A takové čtenáře bych si přál a přál bych si jich co nejvíc.